Článek
Pojem těžko uchopitelný a také mlhavě definovaný – dalo by se říci neexaktní. Nevyjadřuje konkrétní stav, neboť ten stav, který by měl určovat, již neexistuje.
Tento pojem se týká ekologické problematiky a také současné ekologické krize. Člověk je významnou součástí přírody a od počátku rodu Homo ovlivňuje okolní krajinu. Tento vliv, dá se říci, téměř kontinuálně roste s přibývajícím počtem jedinců a technologickou zdatností. Největší zlom v rostoucím vlivu člověka na krajinu přinesla nepochybně průmyslová revoluce, která umožnila větší disperzi a masivní populační explozi. Množství způsobů využívání krajiny, stejně jako objem materiálu, který člověk z krajiny odebíral, neustále rostly. Člověk krajinu stále měnil a pozměněnou krajinu zase přetvářel. Změnil ji natolik, že v současné době si už mnoho lidí neumí představit, jak by vlastně měla vypadat.
A to nemluvím o divočině, o které my ve střední Evropě nemáme ani ponětí; lidé už zapomněli, jaká je přirozená matrice kulturní krajiny. Staré stromy ovívané dechem smrti, který je každý rok intenzivnější, a přece jen ještě vzdálený, stojí už pouze na místech ovlivněných lidskou touhou po sobecké estetice. V lesích už takové velikány sotva najdeme, natož pak ucelené lesní komplexy. Pozvolné přechody mezi jednotlivými biotopy se stávají ostřejšími a ostřejšími. Malé pestrobarevné palety vybledly do jednolitých celků.
Hmyz nám již jen stěží obtěžuje život. Vzduch kolem nás prořídl. Bzučení je tišší a tišší. Různé barvy a tvary denudují. Orchestr zvuků a skřeků nám nenabízí ani z menšiny bývalou rozmanitost, ať posloucháme sebebedlivěji.
Nevíme, jaké by mělo být složení lesů, jak velké by měly být stromy, co by mělo růst pod nimi, v jakém poměru a kolik celkově. Nevíme ani, jaká zvěř by se po takových lesích měla prohánět, kolik vrcholových predátorů dokážou naše poměry pojmout a kolik té „havěti“ okolo nás by vlastně mělo správně být.
To už asi jen těžko zjistíme. A jak vlastně poznat, že se příroda obnovuje a že jí pomáháme, místo abychom jí škodili?
