Článek
Na konci února 2024 vyjadřovala environmentální organizace Arnika před Ministerstvem životního prostředí znepokojení nad zvyšujícím se tempem, v jakém v poslední době přibývají v České republice plány na stavbu spaloven (či takzvaných „zařízení na energetické využití odpadů“ neboli ZEVO). Zatímco pro MŽP je rozhodující faktor možnost přeměnit odpad na energii, podle Arniky je třeba více hovořit o zachování surovin v oběhu a náhradě skládek předcházením vzniku odpadu anebo recyklací. V tom má Česká republika velké rezervy.
Narůstající počet plánovaných spaloven a obdobných zařízení souvisí s plánem na radikální snížení množství komunálního odpadu, které se má v České republice do roku 2030 ukládat na skládky. Podle pravidel EU pak od roku 2035 bude moct na skládkách končit nejvýše 10 % z celkové hmotnosti komunálního odpadu. Odklon od skládkování je naprosto nezbytný a žádoucí, přesto bychom se neměli tvářit, jako bychom v Česku nyní stáli před volbou pouze mezi skládkami a spalovnami. Oba tyto způsoby nakládání s odpady mají totiž nejen neblahý vliv na životní prostředí, ale také vedou k plýtvání cennými surovinami. Jsme tedy vedeni rozhodovat se mezi dvěma špatnými variantami a z diskuze zcela vylučujeme variantu nejekonomičtější, a přitom také nejekologičtější – zachování surovin v oběhu, například v takzvaných systémech nulového odpadu (zero waste). Ta se přitom nabízí nejvíce, pokud se podíváme na to, co ve skutečnosti jako odpad vyhazujeme.
„V minulých letech jsme provedli několik rozborů popelnic na směsný komunální odpad. Jejich obsah s velkou pravděpodobností skončil na skládce nebo ve spalovně odpadů. My jsme se přitom přesvědčili, že se v nich nachází velké množství cenných surovin, které by bylo možné znovu využít nebo zrecyklovat – především bioodpad, kovy, plasty nebo papír. Bývá jich obvykle polovina až dvě třetiny popelnice. Je zarážející, že nyní končí na skládkách a v budoucnu by měly končit ve spalovnách odpadů, ve kterých se nenávratně zničí, byť při výrobě malého množství tepelné a elektrické energie, když se pak musejí znovu vytěžit, zpracovat, transportovat a musí se z nich vyrobit nové výrobky,“ říká k tomu Nikola Jelínek z organizace Arnika.
O tom, že je varianta nulového odpadu reálná, se můžeme přesvědčit například v Japonsku, kde se k „zero waste“ přihlásilo již několik měst.
Investovat do spalování, nebo do budoucnosti?
Průkopníkem této myšlenky v Japonsku je již několik dekád klidné horské městečko Kamikatsu, ležící na nejmenším ze čtyř hlavních japonských ostrovů Šikoku. Úroveň recyklace v něm se pohybuje už několik let okolo osmdesáti procent, což je čtyřikrát více, než je japonský průměr. A také dvakrát více, než v současné době recyklujeme v České republice.
Ještě na začátku devadesátých let přitom Kamikatsu provozovalo, podobně jako řada jiných japonských městeček, spalovalo komunální odpad ve spalovně. Kvůli zpřísňujícím se požadavkům na kontrolu emisí dioxinů však byla potřeba do jejího provozu dále investovat, nebo ji zavřít. V Kamikatsu se rozhodli pro druhou variantu, a to také znamenalo, že museli jako komunita začít přemýšlet, co s odpadem. V roce 1998 proto započali pětiletý pilotní projekt, v rámci kterého začali občané třídit odpad do 22 kategorií. Separace odpadu přímo u zdroje totiž vede k větší kvalitě recyklovaného materiálu, a tím pádem i k jeho lepšímu a ekonomičtějšímu využití. Vyžaduje však spolupráci místních komunit.
Nutno poznamenat, že zpočátku nebyli občané Kamikatsu ze složitějšího sběru odpadu, zahrnující mimo jiné kontejnery na různé druhy plastu, skla, kovu a dalších odpadů, ale také domácí elektrické kompostéry na zpracování bioodpadu, nijak nadšení. Klíčové byly investice do infrastruktury a do vzdělávání. Nakonec se však stala recyklace ekonomicky významným faktorem a občané tak věděli nejen do čeho jsou odpady recyklovány, ale také kolik to městu ušetří anebo dokonce vydělá. Na tomto příkladu je vidět, jak je důležité, aby občané měli dostupné informace o nakládání s odpady. U nás tyto informace často přístupné nejsou.
Recyklace znamená ekonomický profit
V roce 2001 byla spalovna kompletně uzavřena a v roce 2003, na konci pětileté pilotní etapy, vyhlásilo Kamikatsu jako první město v Japonsku deklaraci nulového odpadu, ve které se zavázalo do roku 2020 zpracovávat odpad zcela bez skládek a spaloven. Úroveň recyklace byla rok před uzavřením spalovny, v roce 2000, 16 %. V průběhu let se úroveň recyklace pomalu zvyšovala, až k hranici dnešních 80 % a za stejnou dobu město také přibližně třikrát snížilo množství zbytkového odpadu, které místní občané produkují. Kromě investic do spalovny ušetřilo město každoročně třetinu financí určených pro nakládání s odpady. Jak k tomu dospělo?
Zcela jistě tomu pomohla komunikace úřadů s občany a také stálé rozšiřování kategorií recyklovaného odpadu až na dnešních 45 kategorií. Kamikatsu se také stalo průkopníkem ve snaze o omezení používání jednorázových plastů. Z lokálních surovin se tu v malém městském pivovaru vyrábí pivo, které si můžete dát na místě, nebo odnést ve vratném obalu. Občané jsou k separaci motivováni i finančně – za třídění odpadu získávají body, které mohou měnit za nákupní kupóny.
Důležitým milníkem bylo také zavedení společných elektrických kompostérů, které se vypořádávají s bioodpadem a umožňují vracet živiny v něm zpátky do půdy. V Kamikatsu tím zamezili obrovskému plýtvání, které je v Evropě způsobené právě spalováním odpadu. Například v Dánsku se podle profesora Larse Stoumanna Jensena z Fakulty biologických věd Univerzity v Kodani ve spalovnách díky spalování bioodpadu každý rok ztratí 10 000 tun fosforu, což zhruba odpovídá množství fosfátů, které Dánsko ročně dováží pro potřeby své zemědělské produkce. „Bioodpad a v něm navázaný fosfor je příkladem zásadního plýtvání surovinami. Spalovny odpadů jako například ta malešická v Praze bioodpad spalují, namísto, aby se vytřídil a zkompostoval. Technologie spaloven je naprojektovaná tak, že bioodpad potřebuje. Bez něj by se přehřála a došlo by k poruchám různých technologických prvků. Fosforu je dnes v půdě nedostatek a nahrazuje se drahými fosfátovými hnojivy majícími původ v dolech v rozvojových zemích. Jejich zásoby nejsou přitom nekonečné a lidstvo už překročilo bezpečnou mez jejich využívání,“ vysvětluje Jindřich Petrlík z Arniky.
To ale není zdaleka vše, co pro udržitelný životní styl udělala samospráva v japonském Kamikatsu. Místní prodejny a restaurace byly povzbuzeny k nahrazení plastových obalů a tašek biologicky rozložitelnými alternativami a ve městě byl zaveden zákaz používání jednorázových plastových lahví a kelímků. V Kamikatsu vzniklo také několik budov, na jejichž stavbu byly použity materiály, které občané v nějakém okamžiku považovali za odpad, ale které jsou navíc celkově navržené jako dlouhodobě udržitelné. Jednou z nich je zero-waste centrum, další dokonce městské centrum. Další inovací v oblasti udržitelnosti je místní „re-use obchod“, kde mohou obyvatelé nabízet a přijímat položky, které už nepotřebují. Tento systém výměny zboží pomáhá snižovat spotřebu nových produktů a podporuje sdílení zdrojů mezi obyvateli. Jedinečné a inspirativní je i místní centrum pro obnovitelné zdroje energie, které využívá solární energii a biomasu k zásobování města elektřinou. Tento projekt nejenže snižuje závislost na fosilních palivech, ale také poskytuje místním obyvatelům možnost zapojit se do výroby čisté energie.
Kamikatsu se stalo japonským i globálním symbolem snahy o dosažení nulového odpadu a udržitelného životního stylu. Město se stalo magnetem pro ekologicky smýšlející jednotlivce a organizace, kteří chtějí studovat a aplikovat tyto inovativní přístupy k ochraně životního prostředí i ve svých komunitách. A stalo se také příkladem pro města, které mají i vyšší desítky tisíc obyvatel a později se po vzoru Kamikatsu vydala cestou vedoucí k nulovému odpadu. Jde například o města Oki, Ikaruga, Miyama a Minamata.
Co s nerecyklovatelným odpadem? Nevyrábět ho!
Zbylých dvacet procent odpadu považuje vedení Kamikatsu za nerecyklovatelný, ale ani tento problém nepovažuje za neřešitelný. K řešení jsou však potřeba systémové změny na úrovni rozhodování státu. Je k němu totiž třeba například výměny materiálů, které zbytkový odpad tvoří na znovupoužitelné, (lépe) recyklovatelné nebo bez obsahu toxických látek, které mohou bránit recyklaci už ve fázi návrhu výrobku, ze kterého se později stane odpad. Kamikatsu v tomto ohledu alespoň vyzývá své obyvatele, aby nepoužívali jednorázové materiály a pořizovali si věci, které lze jako odpad zpracovat bezpečně a jednoduše.
Další spalovny nepotřebujeme
Tento způsob nakládání s odpady je bohužel v současné době v České republice výrazně upozaďován. Naopak, s plánovaným odklonem od skládkování zaznívá z mnoha stran diskuse postavená na falešném dilematu mezi skládkami a spalovnami odpadů, kterou Arnika rozebírá ve své studii. Ve spalovnách však končí svůj životní cyklus velké množství omezených přírodních zdrojů, které stojí za to zachovat v koloběhu co nejdéle.
Inspiraci by stát mohl nalézt na úrovni obcí v Evropě jako je Treviso v Itálii nebo Vrhnika ve Slovinsku, ale částečně i v českých obcích a městech, která už dnes dosahují výrazně menší produkce odpadů, než je celorepublikový průměr, a které Arnika každoročně oceňuje v soutěži Odpadový Oskar. Daří se jim to mimo jiné zaváděním motivačních systémů založených na lepším monitoringu odpadů nebo efektivnějším svozu. Klíčová je taky osvěta v obcích i mezi občany, podpora stavby re-use center a na celostátní úrovni zavádění zálohových systémů, investice do recyklačních kapacit anebo podpora recyklovatelnosti materiálů a odbytu recyklátů na trhu.
