Článek
Hedvábné závěsy, polonahé konkubíny, jed v pohárech, noční návštěvy sultána a nekonečné boje o moc. Tak dnes vypadá Osmanská říše v představách milionů lidí po celém světě. Významnou roli v tom sehrály turecké historické seriály, především globální fenomén Muhteşem Yüzyıl („Velkolepé století“), který proměnil osmanský dvůr v jednu z nejúspěšnějších televizních podívaných posledních let.
Jenže historická realita byla mnohem složitější. A možná i zajímavější.
Paradoxní přitom je, že obraz „smyslného Orientu“, který dnes šíří samotné turecké seriály, z velké části nevznikl v Osmanské říši. Vytvořila ho Evropa.
Harém jako evropská fantazie
Po staletí byl osmanský harém jedním z největších symbolů Orientu. Pro evropské cestovatele, malíře a spisovatele představoval tajemný svět, kam většina mužů nikdy neměla přístup. A právě nedostatek skutečných informací otevřel dveře fantazii.
Orientalistická tradice 18. a 19. století vytvořila obraz Východu jako světa smyslnosti, iracionality a exotiky. Evropské obrazy a romány začaly harém vykreslovat jako místo erotiky, přepychu a sexuálních intrik.
Harém se stal ideálním plátnem pro evropské představy o „tajemném Orientu“. V západní imaginaci šlo o prostor plný žen soupeřících o přízeň despotického vládce. Historici dnes upozorňují, že mnoho autorů, kteří harémy malovali nebo popisovali, je ve skutečnosti nikdy nevidělo. Někteří vycházeli jen z vyprávění diplomatů nebo cestopisů, jiné inspirovala čistá fantazie.
Přesto právě tyto fantazie zásadně ovlivnily evropské vnímání Osmanské říše. Obrazy líně odpočívajících konkubín, exotických lázní a neustálé sexuality začaly žít vlastním životem. Harém se postupně proměnil téměř v symbol celého Orientu.
A přežil až do dnešní popkultury.
Turecké seriály prodaly světu „Orient“
Když v roce 2011 odstartoval seriál Muhteşem Yüzyıl, stal se okamžitě obrovským hitem. Příběh sultána Sulejmana, Hürrem Sultan a dvorských intrik sledovaly desítky milionů lidí od Balkánu přes arabský svět až po Latinskou Ameriku. Seriál se vysílal ve více než osmdesáti zemích a stal se jedním z největších exportních úspěchů turecké televize.
Tvůrci nabídli přesně to, co globální publikum chtělo: luxusní paláce, silné emoce, mocenské boje, romantiku i exotiku. Osmanský dvůr byl představen téměř jako orientální verze moderních dynastických dramat typu Dynastie nebo Game of Thrones.
Právě zde ale vzniká zajímavý paradox.
Mnoho tureckých akademiků začalo upozorňovat, že seriály samy přebírají staré západní stereotypy o Orientu. Někteří autoři mluví dokonce o tzv. „self-orientalismu“ — situaci, kdy Východ začne sám sebe zobrazovat očima západní fantazie.
Jinými slovy: Turecko začalo světu prodávat obraz Osmanské říše, který původně vytvořila Evropa.
Co bylo v seriálech pravdivé?
To samozřejmě neznamená, že seriál je jen „lež“ a čistá fikce. Právě naopak. Jeho síla spočívá v tom, že velmi obratně kombinuje historickou realitu s moderním dramatem. Divák má neustále pocit, že sleduje „skutečné dějiny“, i když jsou výrazně upravené pro potřeby televizního vyprávění. A právě směs reality a dramatu udělala z těchto seriálů globální úspěch.
Pravdivé například je, že ženy osmanského dvora mohly disponovat obrovským vlivem. Historici skutečně mluví o období tzv. „sultanátu žen“, kdy matky a manželky sultánů významně zasahovaly do politiky říše.
Skutečnou historickou postavou byla samozřejmě i Hürrem Sultan, známá v Evropě jako Roxolana, o jejímž pozoruhodném osudu si můžete přečíst podrobněji zde: https://medium.seznam.cz/clanek/arrabona-roxolana-slovanska-otrokyne-ktera-zmenila-osmanskou-risi-261151. Z otrokyně se vypracovala na jednu z nejmocnějších žen Osmanské říše a její vztah se Sulejmanem byl v mnoha ohledech neobvyklý. Sulejman s ní uzavřel oficiální sňatek, což bylo v osmanské dynastii velmi nezvyklé. Hürrem navíc nehrála jen roli partnerky, ale také politické aktérky, mecenášky a zakladatelky náboženských a charitativních institucí.
Pravdivé jsou také tvrdé boje o následnictví trůnu. Osmanská dynastie skutečně fungovala na principu velmi brutální konkurence mezi princi. Popravy bratrů nebo potenciálních rivalů nebyly výjimkou a strach z dynastických konfliktů výrazně ovlivňoval atmosféru dvora. O jednom z nejtragičtějších osudů osmanského prince Mustafy píšu zde: https://medium.seznam.cz/clanek/arrabona-princ-mustafa-nejtragictejsi-obet-osmanske-moci-269565.
Seriály navíc poměrně věrně zachycují význam reprezentace, luxusu a ceremonií v osmanské politické kultuře. Topkapi nebyl jen palácem, ale symbolem imperiální moci. Každý detail — od oděvů po slavnostní audience — měl demonstrovat postavení sultána jako vládce obrovské říše.
Interiér sultánova harému v paláci Topkapi v Istanbulu.
Co je naopak spíš mýtus?
Největší zkreslení se týká sexuality a samotného fungování harému.
Ve filmech a seriálech bývá harém zobrazován téměř jako orientální „bojový klub“ plný neustálých milostných konfliktů. Ve skutečnosti šlo především o přísně organizovanou dynastickou instituci.
Historici upozorňují, že harém nebyl jen místem sexu, ale hlavně centrem moci, vzdělání a dvorské politiky.
Většina žen v harému navíc nikdy se sultánem intimní vztah neměla. Evropská představa neustálé erotické dostupnosti byla do značné míry fantazií. Ženy procházely přísným vzděláváním, učily se etiketu, jazyky, hudbu nebo správu domácnosti. Mnohé z nich se nikdy nestaly sultánovými favoritkami.
Podle některých historiků připomínal osmanský harém svou organizací spíše uzavřenou dvorskou komunitu než „palác rozkoše“.
Ani slavné harémové lázně pravděpodobně nevypadaly tak, jak je známe z orientalistických obrazů 19. století. Tyto malby totiž často vznikaly pro evropské publikum fascinované exotikou a erotikou.
Stejně problematická je i představa „pasivních otrokyň“. Mnohé ženy harému byly vzdělané, politicky schopné a ekonomicky vlivné. Některé zakládaly mešity, školy, nemocnice nebo charitativní nadace. Hürrem Sultan například financovala rozsáhlé stavební projekty v Istanbulu i Jeruzalémě.
Realita tedy byla mnohem méně exotická — a mnohem političtější.
Proč nás ten mýtus pořád fascinuje?
Popularita osmanských seriálů ukazuje ještě jednu věc: moderní publikum nehledá v historických dramatech pouze fakta.
Hledá emoce, identitu a velké příběhy.
Osmanská říše se v dnešní popkultuře proměnila téměř ve fantasy svět — plný nádherných paláců, dramatických vztahů a mocenských her. Pro část publika představuje exotickou alternativu k západním dějinám, pro jiné nostalgii po ztracené imperiální minulosti.
A právě proto jsou podobné seriály tak úspěšné.
Neprodávají jen historii. Prodávají představu Orientu, kterou Evropa vytvořila už před staletími — a kterou dnes moderní média znovu balí do luxusních obrazů pro globální publikum.
Možná tedy nejsou nejzajímavější samotné seriály.
Ale to, proč jim chceme věřit.
Harém se stal jedním z nejúspěšnějších historických mýtů vůbec. A možná právě proto přežil až do dnešních seriálů. Ne proto, že by přesně zobrazoval Osmanskou říši, ale protože dokonale odpovídá tomu, co o ní chceme vidět.
Zdroje
Çencen, Namık a Özcan DEMİR. Günümüz Ortaöğretim 10. Sınıf Tarih Ders Kitabı İle Muhteşem Yüzyıl İsimli Televizyon Dizisindeki „Kanuni Sultan Süleyman Dönemi“ Söylemlerinin Gösterge Bilimsel Açıdan Karşılaştırılması. TUHED Turkish History Education Journal. 2013, roč. 2, č. 1, s. 76–101. ISSN 2147-4516.
GHEBBIONI, Annalisa. Turkish TV Series between Reality and Fiction: The Case of Hürrem Sultan in Muhteşem Yüzyıl, „The Magnificent Century“. Lecce, 2017. Diplomová práce. Università del Salento.
HİRA, İsmail a Emine YILDIRIM. Türk Televizyon Dizilerinde Oryantalist Yansımalar: Muhteşem Yüzyıl Örneği. PESA Uluslararası Sosyal Araştırmalar Dergisi. 2016, roč. 2, č. 2, s. 43–53.
ÖZALPMAN, Deniz. Global Audiences as Interpretative Communities: An Investigation of Global Audiences of the Turkish Television Drama Series Magnificent Century. Wien, 2018. Disertační práce. Universität Wien.
ROMANETS, Maryna. „Orients“ of the Mind: Deviance, Sexual Enlightenment, and True Love in Fredericks’s Degenerate Empress, Vynnychuk’s Zhytiie haremnoie (Life in the Harem), and Parker’s Roxelana & Suleyman. Canadian Review of Comparative Literature / Revue Canadienne de Littérature Comparée. 2017, roč. 44, č. 1, s. 95–110.
SULTANA, Summer a Muhammad Amin SHARIF. The Role of Turkish Women in the Politics of Ottoman Empire. Pakistan Journal of International Affairs. 2019, roč. 2, č. 2, s. 37–49.
ÇİTÇİ, Sinan. Ukraynalı Yazar Pavlo Arhipoviç Zahrebelniy’nin Roksolana (Hürrem Sultan) Romanında Osmanlı’ya Oryantalist Bakış. [online PDF studie].
KESKİN, Mustafa Çağhan. Gecikmiş Bir İade-i İtibar: Şehzade Mustafa Türbesi „Merkad-ı Merhum Sultan Mustafa“. In: ACAR, Gevher Gökçe, ed. Ölüm, Sanat ve Mekân V. İstanbul: DAKAM Yayınları, 2015.
WORONZOW-DASCHKOW, Salomé. Sultan I. Süleymân’ın (Kânûnî) Seceresi. 2017. [online studie].
