Zikmund Lucemburský: V Čechách zatracovaný, v Evropě nepřehlédnutelný

Král, který po katastrofální porážce dorazil do Konstantinopole

V říjnu 1396 přivítal byzantský císař Manuel II. Palaiologos v Konstantinopoli neobvyklého hosta. Byl jím osmadvacetiletý uherský král Zikmund Lucemburský, který se právě zachránil z jedné z největších vojenských katastrof pozdního středověku. Křižácké vojsko shromážděné proti osmanskému sultánovi Bajezidovi I. utrpělo 25. září drtivou porážku u bulharské Nikopole. Mnoho významných evropských šlechticů padlo do zajetí, další přišli o život. Zikmund unikl na lodi a přes Černé moře doplul do byzantské metropole.

O jeho příjezdu se dozvídáme z dopisu, který Manuel II. adresoval svému někdejšímu rádci a učenci Démétriovi Kydonovi. Císař v něm vyjadřoval politování, že Kydonés krátce před Zikmundovým příjezdem odcestoval a nemohl se důležitého jednání zúčastnit. Přestože uherský král právě utrpěl těžkou porážku, Manuel jej označoval za statečného a dobrého muže, v němž spatřoval ochránce křesťanů pod osmanskou nadvládou.

Tato epizoda odhaluje stránku Zikmundovy vlády, která v českém historickém povědomí téměř zanikla. Syn Karla IV. nebyl pouze protivníkem Jana Husa a českých kališníků. Po několik desetiletí patřil k panovníkům, kteří se pokoušeli ovlivňovat politiku rozsáhlého prostoru od Anglie a Francie přes Německo a Itálii až po Balkán a byzantskou Konstantinopol.

Jeho diplomatické úspěchy přitom ostře kontrastovaly s vojenskými nezdary, finančními obtížemi a opakovanými krizemi vlastní vlády. Muž, který později pomohl ukončit čtyřicetiletý rozkol západní církve, nedokázal po mnoho let prosadit svou moc v českém království. A panovník, který zastavoval královský majetek a půjčoval si dokonce od vlastní manželky, dokázal udržovat jeden z nejreprezentativnějších dvorů své doby.

Uherská koruna, zajetí a boj o vlastní trůn

Zikmund se narodil roku 1368 jako mladší syn císaře Karla IV. Na rozdíl od svého staršího nevlastního bratra Václava IV. neměl původně před sebou přímou cestu k českému trůnu. Jeho budoucnost měla být spojena s Uherským královstvím, kde se prostřednictvím plánovaného sňatku s Marií z Anjou otevírala Lucemburkům možnost získat další významnou korunu.

Sňatek uzavřený roku 1385 a Zikmundova korunovace uherským králem o dva roky později však neznamenaly, že v zemi automaticky získal pevnou moc. Část uherské aristokracie jej považovala za cizince, který nedostatečně respektoval její zájmy. Zikmund se navíc zpočátku opíral o vlastní stoupence pocházející z jiných zemí, což mezi domácí šlechtou vyvolávalo značnou nevoli.

Spor se nevedl pouze o původ jednotlivých dvořanů. Uherským velmožům vadilo především to, že panovník rozdával úřady, důchody a majetky lidem, kteří nebyli součástí tradičních mocenských struktur království. Zikmund opakovaně sliboval, že cizince nebude bez souhlasu domácích předáků povyšovat, avšak tyto závazky ne vždy dodržoval.

V dubnu 1401 došlo k události, kterou bychom u pozdějšího římského císaře sotva očekávali: vlastní uherská šlechta jej zajala. Král strávil několik měsíců v zajetí a správu království převzala aristokratická rada, která své jednání ospravedlňovala zájmy uherské koruny. Zikmund byl propuštěn v říjnu téhož roku, přičemž rozhodující roli při jeho návratu sehrála dohoda s předními velmoži.

Ani tím však krize neskončila. O dva roky později podpořila část odpůrců nároky neapolského krále Ladislava z Anjou, který se nechal v Zadaru korunovat uherským králem. Zikmund nakonec své postavení uhájil, nikoli však pouze vojenskou silou. Stále častěji využíval vyjednávání, udělování úřadů a majetků, příbuzenská spojenectví i milosti bývalým protivníkům.

Významnou oporou se mu stal magnátský rod Gorjanských, zejména Mikuláš Gorjanský, který zastával úřad uherského palatina. Jejich vztah byl upevněn také rodinnými svazky. Schopnost získávat někdejší nepřátele na svou stranu se postupně stala jedním z charakteristických rysů Zikmundova způsobu vládnutí.

To ovšem neznamená, že by byl vždy ochoten ke kompromisu. Roku 1402 nechal zajmout vlastního bratra Václava IV. a držel jej pod dohledem ve Vídni. Příbuzenské svazky, na nichž byla lucemburská dynastická politika vystavěna, tak rozhodně nezaručovaly vzájemnou důvěru.

Král, který se opíral o města a zahraniční rádce

Zkušenost s uherským zajetím přiměla Zikmunda hledat opory také mimo okruh nejmocnější aristokracie. Důležité místo v jeho politice získávala města, jejichž hospodářská síla mohla být protiváhou šlechtických velmožů.

Roku 1405 vydal Zikmund soubor nařízení, která upravovala postavení uherských měst, jejich soudnictví, obchod i hospodářská privilegia. Předcházela jim jednání se zástupci městských obcí, jejichž význam pro královskou moc panovník dobře chápal. Podpora měst měla samozřejmě i finanční rozměr. Rozvíjející se obchod přinášel příjmy z cel, mýt a dalších poplatků, které král nezbytně potřeboval pro svou nákladnou politiku.

Za Zikmundovy vlády se zároveň výrazně prosazovali jednotlivci, jejichž kariéra by byla v tradičním prostředí uherské aristokracie obtížně představitelná. Pozoruhodným příkladem je Filippo Scolari, známý také jako Pippo Spano nebo Pipo Ozorai. Pocházel z florentské kupecké rodiny a do Uher přišel jako mladík, který se původně pohyboval v obchodním prostředí. Díky schopnostem a kontaktům však postupně pronikl mezi přední královy důvěrníky.

Scolari se stal významným vojenským velitelem a správcem jihovýchodního pohraničí, především oblasti Temeše. Podílel se na organizaci obrany proti Osmanům a zastával také důležité úkoly diplomatické a finanční. Jeho kariéra ukazuje, že Zikmund dokázal využívat schopností mužů, kteří nepocházeli z nejvyšší domácí aristokracie. Zároveň však takové povyšování cizinců vyvolávalo nelibost tradičních elit.

Zikmundova vláda proto nebyla jen sledem válek a diplomatických cest. Provázela ji také snaha přizpůsobit správu země potřebám panovníka, který trávil značnou část života mimo své království.

V Uherském království fungovalo několik ústředních soudních institucí a kanceláří, jejichž prostřednictvím se rozhodovalo o majetkových sporech, vydávaly se listiny a potvrzovala privilegia. Panovník mohl některé případy projednávat osobně, avšak při jeho dlouhodobé nepřítomnosti museli většinu každodenních záležitostí obstarávat královští hodnostáři.

Po získání římské královské koruny se problém ještě zkomplikoval. Zikmund současně vládl politickým celkům s odlišnými právními zvyklostmi a správními strukturami. Jeho dvůr se proto proměňoval v pohyblivé centrum rozhodování, v němž se setkávali uherští, němečtí, čeští i italští rádci, právníci a písaři.

Nebyla to správa v moderním smyslu slova. Královská rada neměla stálé složení a rozhodování se často odvíjelo od toho, kteří hodnostáři byli právě přítomni. Přesto systém umožňoval udržovat v chodu královské úřady i během mnohaměsíčních diplomatických cest.

Důležitou roli přitom hrála osoba, která ve vyprávěních o Zikmundovi často zůstává stranou – jeho druhá manželka Barbora Celjská.

Barbora Celjská: královna, která měla peníze, když je císař potřeboval

Když se Zikmund roku 1405 oženil s Barborou Celjskou, nešlo pouze o uzavření dalšího dynastického sňatku. Barbora pocházela z mocného rodu hrabat z Celje, jehož postavení v jihovýchodním prostoru Uherského království poskytovalo Zikmundovi důležité politické zázemí. Její otec Heřman II. Celjský patřil mezi panovníkovy významné spojence.

Nová královna byla podstatně mladší než její manžel. Přesto se postupně stala jednou z nejbohatších a politicky nejvlivnějších žen střední Evropy. Její postavení nebylo založeno pouze na přízni manžela, ale také na rozsáhlých majetcích, které spravovala a z nichž získávala vlastní příjmy.

Barboře náležela tradiční královnina panství a další statky v Uhrách a Slavonii. K jejím držbám patřily hrady, města, vesnice i příjmy z obchodních poplatků. Významnou část jejích důchodů představoval například slavonský poplatek z kuních kožešin, označovaný jako mardurina, a také výnosy z cel nazývaných tricesima. Historické odhady uvádějí, že jen tyto dva zdroje jí mohly ročně přinášet dohromady desítky tisíc zlatých.

Zatímco Zikmund pravidelně zápasil s nedostatkem hotovosti, Barbora dokázala své příjmy spravovat mimořádně úspěšně. Svému manželovi dokonce půjčovala peníze, za něž získávala do zástavy další majetky. V době Zikmundovy smrti roku 1437 patřila k největším pozemkovým vlastníkům v Uherském království.

Její vliv však nebyl pouze hospodářský. Když Zikmund v listopadu 1412 odjel do Itálie a dalších oblastí říše, Barbora zůstala v Uhrách. V letech 1413–1414 se výrazněji podílela na výkonu královské moci, vydávala listiny a účastnila se rozhodování společně s předními uherskými hodnostáři. Nelze ji jednoduše označovat za samostatnou regentku s neomezenými pravomocemi, ale její postavení bylo podstatně významnější než pouhé zastupování panovníka při dvorských slavnostech.

Z uherských archivů se dochovalo přibližně 250 listin vydaných Barbořiným jménem v letech 1406–1438. Jejich prostřednictvím můžeme sledovat její majetkovou politiku, udělování výsad i zásahy do právních záležitostí. Některé z nich zároveň ukazují, jak se měnil rozsah jejích pravomocí podle momentálního rozložení sil u dvora.

Zikmund a Barbora měli jedinou dceru Alžbětu, narozenou roku 1409, která se později provdala za Albrechta Habsburského. Manželství Zikmunda a Barbory ovšem nebylo bez konfliktů. Roku 1419 mezi nimi došlo k vážné roztržce a královna byla na čas odsunuta od dvora. Přesné příčiny sporu nejsou jednoznačné a pozdější vyprávění o Barbořiných údajných nevěrách je nutné posuzovat s velkou opatrností.

Právě její pověst totiž během následujících staletí výrazně utrpěla. Někteří pozdější autoři ji líčili jako nemravnou, bezbožnou a mocichtivou ženu, která se oddávala alchymii a pohrdala křesťanskými zásadami. Humanista Johannes Cuspinianus ji dokonce přirovnal k nechvalně proslulé římské císařovně Messalině. Moderní historický výzkum však ukazuje, že podobná obvinění více vypovídají o nepřátelské tradici a politických střetech než o skutečné Barbořině osobnosti.

Z dochovaných dokumentů vystupuje především schopná správkyně a politička, která dokázala využívat majetek k upevňování vlastního postavení. V mnoha ohledech tak byla pro Zikmunda nepostradatelnou partnerkou. Jejich vztah nebyl pouze dynastickým svazkem, ale také spojenectvím dvou osobností, z nichž každá disponovala vlastními politickými a hospodářskými zdroji.

Osmané: nebezpečí, které se dotýkalo jeho království

Osmanská expanze nepředstavovala pro Zikmunda vzdálený problém, o němž se dozvídal pouze z diplomatických zpráv. Už na přelomu osmdesátých a devadesátých let 14. století pronikaly osmanské oddíly do oblastí sousedících s Uherským královstvím. Ohrožovaly jižní pohraničí, zasahovaly do Bosny, Srbska a dalších balkánských zemí. Zikmund proto podnikal vojenské výpravy a současně se snažil získat spojence na západě.

Přípravy velké křížové výpravy, která vyvrcholila bitvou u Nikopole, nebyly záležitostí několika měsíců. Uherský král už od počátku devadesátých let vyjednával s Francií, Burgundskem, Benátkami, Anglií i představiteli rytířských řádů. Chtěl vytvořit vojsko, jehož síla by přesahovala možnosti samotných Uher.

Právě mezinárodní složení výpravy však přineslo značné obtíže. Jednotlivé vojenské oddíly přicházely s rozdílnými zkušenostmi, představami o způsobu boje i ambicemi svých velitelů. Porážka u Nikopole odhalila omezené možnosti takové koalice. Zikmundovi se nepodařilo osmanský postup zastavit a pozdější vývoj ukázal, že ani evropská solidarita proti společnému protivníkovi nebyla samozřejmostí.

Nikopol ovšem neznamenala konec jeho balkánské politiky. Po roce 1402, kdy Bajezida I. porazil středoasijský dobyvatel Timur a Osmanská říše upadla do nástupnických bojů, se Zikmund snažil posílit vztahy s okolními křesťanskými vládci. Významným partnerem se stal srbský kníže Stefan Lazarević, který od roku 1402 držel despotský titul. Přestože byli srbští panovníci pravoslavného vyznání a jejich vztahy s Uhry byly v minulosti komplikované, Zikmund v nich mohl nalézt důležité spojence pro obranu jižní hranice.

Jeho politika vůči balkánským zemím se proto nedá zúžit na jednoduché schéma války křesťanů proti muslimům. Zahrnovala také vazalské závazky, diplomatické dohody, soupeření o pohraniční pevnosti a hledání rovnováhy mezi katolickým a pravoslavným světem.

Dračí řád: rytířství ve službách politiky

Jedním z pozoruhodných nástrojů Zikmundovy politiky se stal Dračí řád, založený 12. prosince 1408 společně s jeho druhou manželkou Barborou Celjskou. Jeho členové se zavazovali k vzájemné podpoře, věrnosti panovnickému páru a obraně křesťanství.

Řádovým odznakem byl drak se stočeným tělem, který se stal výrazným symbolem příslušnosti k okruhu Zikmundových důvěrníků. Nešlo však pouze o projev rytířské zbožnosti nebo záliby v okázalých ceremoniích. Dračí řád pomáhal panovníkovi upevňovat vztahy s uherskou šlechtou a postupně se proměnil také v prostředek mezinárodní diplomacie.

Do jeho okruhu náležel i Stefan Lazarević. Později se s řádem spojilo rovněž jméno valašského knížete Vlada II., nazývaného Dracul. Jeho přídomek odkazoval právě k drakovi a prostřednictvím jeho syna, proslulého Vlada III., získal později zcela jiný kulturní život.

Dračí řád tak názorně ukazuje, jak Zikmund využíval rytířské symboly a osobní vazby pro své politické záměry. V prostředí, kde nebylo možné spoléhat na stálé diplomatické zastoupení ani na moderní správní instituce, měly osobní přísahy, čestná vyznamenání a příslušnost k panovníkovu okruhu mimořádnou váhu.

Panovník na cestách: od francouzského dvora až po Anglii

Zikmundova vláda se vyznačovala neobvykle intenzivním cestováním. Jako uherský a od roku 1410/1411 také římský král musel řešit záležitosti několika rozsáhlých politických celků. Svá území přitom nemohl spravovat stejným způsobem. V Uhrách se opíral o královské hodnostáře, soudní instituce a kanceláře, zatímco v říši potřeboval součinnost knížat, měst a dalších držitelů politické moci.

Mezi lety 1415 a 1417 absolvoval mimořádnou diplomatickou cestu západní Evropou. Jednal ve Francii, navštívil země aragonské koruny a roku 1416 připlul do Anglie, kde jej přijal král Jindřich V. Zikmund se tehdy pokoušel zasáhnout do stoleté války mezi Anglií a Francií. Jeho snaha zprostředkovat mír však neuspěla a jednání nakonec vyústila ve sbližování s anglickým králem, potvrzené canterburskou smlouvou.

Pro uherského panovníka šlo o cestu mimořádně náročnou, ale také důležitou z hlediska prestiže. V Anglii jej doprovázela početná družina, jejíž členové pocházeli mimo jiné z předních uherských šlechtických rodů. Diplomatická jednání doprovázely slavnostní vstupy, hostiny, výměny darů a další ceremonie, jimiž se dávalo najevo postavení zúčastněných vládců.

Se Zikmundovým anglickým pobytem se pojí také příznačná historka o jeho věčných finančních obtížích. Podle dobového kronikáře a Zikmundova důvěrníka Eberharda Windeckeho obdržel panovník od Jindřicha V. vzácné klenoty, které však následně nechal zastavit. Windecke dokonce tvrdí, že je Zikmund nehodlal vykoupit.

Taková vyprávění je třeba posuzovat s ohledem na jejich původ a kronikářský charakter. Přesto výstižně ilustrují jeden z trvalých problémů Zikmundovy vlády. Panovník s mimořádně rozsáhlými politickými ambicemi neustále potřeboval peníze. Vedle běžných příjmů proto využíval mimořádné daně, půjčky a zastavování královského majetku.

Podle historika Jánose Inczeho představovaly zástavní transakce jeden z důležitých prostředků financování Zikmundovy vlády. Král poskytoval věřitelům do dočasného držení hrady, panství či další výnosné statky výměnou za finanční prostředky. V některých případech se zástavy postupně měnily v dlouhodobé majetkové přesuny, které oslabovaly přímou kontrolu panovníka nad královskými důchody.

Současníci vnímali Zikmundovu finanční politiku kriticky. Mantovský vyslanec působící v Uhrách roku 1395 například zaznamenal, že bohatí italští obchodníci mohli získat královskou přízeň a listiny, pokud byli ochotni panovníkovi půjčit peníze. Když však nastal čas splácení, jejich přístup ke dvoru se podle něj značně zkomplikoval.

Takové zprávy nemusely být nestranné, přesto ukazují, že Zikmundovy finanční potíže byly obecně známé. Evropské postavení bylo nutné neustále udržovat a reprezentace, diplomatické cesty, vojenské výpravy i odměňování spojenců vyžadovaly značné prostředky.

Kostnice: diplomatické vítězství a česká tragédie

Zikmundovo jméno je v českých dějinách neoddělitelně spojeno s kostnickým koncilem a upálením Jana Husa 6. července 1415. Pro pochopení jeho role je však třeba připomenout, že hlavním důvodem svolání koncilu byla hluboká krize západní církve.

Od roku 1378 rozdělovalo západní křesťanstvo papežské schizma. Situace se dále zkomplikovala, když po neúspěšném pokusu o nápravu existovali současně tři muži uplatňující nárok na papežský úřad. Zikmund patřil k hlavním politickým iniciátorům řešení této krize a měl zásadní podíl na přípravě a průběhu kostnického koncilu, který zasedal v letech 1414–1418.

Jednání byla mimořádně složitá. Nešlo pouze o teologické otázky, ale také o mocenské zájmy evropských panovníků, kardinálů a jednotlivých církevních skupin. Zikmund musel opakovaně zasahovat, vyjednávat a hledat podporu pro pokračování koncilu. Jeho diplomatické úsilí přispělo k tomu, že byl v listopadu 1417 zvolen jediný všeobecně uznávaný papež Martin V. Téměř čtyřicet let trvající rozkol západního křesťanstva tak skončil.

V českých zemích však výsledky kostnického koncilu zastínila Husova smrt. Zikmund mu před cestou poskytl ochranný glejt, nedokázal však zabránit jeho zatčení, odsouzení ani popravě. O Husově vině rozhodl kostnický koncil, který jej 6. července 1415 prohlásil za zatvrzelého kacíře, zbavil kněžského stavu a předal světské moci k vykonání trestu. Církevní soud nepodléhal přímo Zikmundově pravomoci, tím se ovšem otázka jeho politické a morální odpovědnosti nevyčerpává. Pro Husovy stoupence bylo zásadní, že panovník, od něhož očekávali ochranu, nedokázal zabránit jeho smrti.

Právě v Kostnici se tedy mimořádně ostře střetly dvě podoby Zikmundova působení. Zatímco na evropské úrovni se zasloužil o vyřešení dlouholeté církevní krize, v Čechách se jeho jméno stalo symbolem zrady a nepřátelství vůči reformnímu hnutí.

Česká koruna, kterou nedokázal ovládnout

Po smrti Václava IV. roku 1419 měl Zikmund dědický nárok na českou korunu. Prosadit jej však nebylo jednoduché. Husitské hnutí se mezitím proměnilo v rozsáhlou náboženskou a politickou sílu, jejíž stoupenci odmítali přijmout za panovníka člověka spojovaného s Husovou smrtí.

Zikmund se pokusil prosadit svou moc vojensky. Roku 1420 přivedl do Čech křižácké vojsko, které však nedokázalo dobýt Prahu. Přesto se 28. července nechal na Pražském hradě korunovat českým králem. Korunovace mu ovšem nezajistila skutečnou vládu nad většinou země. Další vojenské výpravy a pokusy o politické řešení konfliktu nepřinesly rychlý výsledek.

Dlouholetý odpor nakonec nepřekonal rozhodujícím vítězstvím na bojišti. K uznání jeho vlády vedla vyčerpávající jednání a postupné sbližování s umírněnou částí husitského tábora. Po porážce radikálních husitských vojsk u Lipan roku 1434 a následných dohodách byl Zikmund v létě 1436 přijat za českého krále.

Zvlášť pozoruhodný je jeho vztah k městu Tábor, které patřilo k nejvýznamnějším centrům husitské revoluce. Ještě několik let předtím by bylo obtížné představit si, že jeho představitelé budou vyjednávat s panovníkem, proti němuž dlouho bojovali. Přesto se tak stalo.

Dne 25. ledna 1437 udělil Zikmund Táboru privilegium, kterým jej povýšil na královské město. Poskytl mu významná městská práva, soudní pravomoci a vlastní znak. Další listiny upravovaly jeho majetkové postavení a hospodářské výsady. Z bývalého centra ozbrojené vzpoury se tak stalo město, jehož právní postavení potvrdil právě někdejší hlavní protivník.

Zikmundův postup nelze vykládat pouze jako projev velkorysosti. Obě strany měly důvody ke kompromisu. Tábor potřeboval zajistit své právní a majetkové postavení, zatímco stárnoucí panovník chtěl před koncem života stabilizovat české království. Výsledkem však byla dohoda, která by na počátku husitských válek působila téměř nepředstavitelně.

Císař, který po sobě zanechal nevyřešené problémy

Roku 1433 dosáhl Zikmund důležitého završení své panovnické dráhy. V Římě jej papež Evžen IV. korunoval císařem Svaté říše římské. O čtyři roky později, 9. prosince 1437, zemřel ve Znojmě při cestě z Čech do Uher. Pohřben byl ve Velkém Varadíně, dnešní rumunské Oradei.

Jeho dlouhá vláda zanechala rozporuplné dědictví. Přispěl k překonání západního církevního schizmatu, dokázal vybudovat rozsáhlé diplomatické kontakty a po desetiletí udržovat postavení panovníka zasahujícího do záležitostí několika evropských oblastí. Zároveň nedokázal zastavit osmanskou expanzi, opakovaně se dostával do finanční tísně a v českých zemích se po mnoho let potýkal s odporem, který se mu nepodařilo zlomit silou.

Význam jeho vlády nespočívá v tom, že by ve všech svých záměrech uspěl. Spíše v rozsahu problémů, které se pokoušel řešit, a v prostředcích, jimiž toho chtěl dosáhnout. Uměl vyjednávat, přesvědčovat a vytvářet spojenectví, zároveň však dokázal být tvrdý, vypočítavý a neúprosný vůči protivníkům – včetně členů vlastní rodiny.

Ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu se dochoval jeho pozoruhodný portrét z posledních let života. Císař je na něm zachycen s dlouhým šedivým vousem, výrazným kožešinovým kloboukem a lehce pootevřenými ústy. Podle jedné z interpretací mohl malíř tímto neobvyklým detailem připomenout panovníkovu pověst výmluvného řečníka.

Možná právě tento obraz vystihuje Zikmunda lépe než česká přezdívka „liška ryšavá“. Byl to vládce, který často nedokázal zvítězit na bojišti, ale opakovaně se vracel k jednacímu stolu. Jeho život se odehrával mezi královskými dvory, církevními sněmy, válkami a diplomatickými misemi od Atlantiku až po Černé moře.

České dějiny si z tohoto mimořádně dlouhého příběhu zapamatovaly především jeho nejbolestnější kapitolu. Ta však zdaleka nebyla jediná.

Použitá odborná literatura