Hlavní obsah

Timur daroval kastilskému králi zajatkyně. Osudy Angeliny a Marie „z Řecka“

Foto: Národní galerie Praha, Wikimedia Commons, public domain.

Jaroslav Čermák: Zajatkyně (1870). Zobrazení zajatých balkánských žen, ilustrační obrázek. Nejedná se o vyobrazení Angeliny a Marie. Národní galerie Praha.

Timur poslal jako dar kastilskému králi zajatkyně. Angelina inspirovala básníky a její potomci pronikli až do Ameriky, kvůli Marii prý hrozila vyslanci poprava. Jaký byl původ a osudy obou žen?

Článek

Počátkem února 1403 dorazilo do Sevilly neobvyklé diplomatické poselstvo. Kastilští vyslanci se vraceli od středoasijského dobyvatele Timura, který nedávno porazil osmanského sultána Bajezida I. Doprovázel je také Timurův vyslanec s dary určenými kastilskému králi Jindřichovi III. Mezi nimi byla žena jménem Angelina, kterou dobový dokument označuje jako Angelina Griega, tedy Angelina Řekyně. Společně s ní přicestovaly další tři ženy.

Odkud pocházely a jak se dostaly do zajetí, není s jistotou známo. Podle pozdější tradice byly dvě z nich, Angelina a Marie, sestrami a příslušnicemi uherského panovnického rodu. Měly být zajaty po katastrofální porážce křižáků u Nikopole roku 1396 a následně se ocitnout v harému osmanského sultána. Když Bajezid roku 1402 podlehl Timurovi v bitvě u Ankary, dostaly se do rukou vítěze.

Když kastilský král navázal styky s dobyvatelem Asie

Na přelomu 14. a 15. století patřil Timur, v evropských pramenech označovaný také jako Tamerlán, k nejmocnějším vládcům tehdejšího světa. Ze svého sídla v Samarkandu ovládal rozsáhlou říši zahrnující Střední Asii, Persii a další území. Jeho vojenské výpravy zasahovaly až do Indie, na Kavkaz a do Anatolie. Zprávy o neobyčejných vítězstvích, ale také o krutosti jeho vojsk se postupně šířily do evropských zemí.

Zájem evropských panovníků o Timura zesílil ve chvíli, kdy se dostal do konfliktu s osmanským sultánem Bajezidem I. Osmané představovali rostoucí nebezpečí především pro Byzantskou říši a státy jihovýchodní Evropy. Roku 1396 porazili u Nikopole křesťanské vojsko vedené uherským králem Zikmundem Lucemburským. Timurův postup proti Bajezidovi proto vzbudil v Evropě značná očekávání. Někteří panovníci doufali, že středoasijský dobyvatel osmanskou moc oslabí, a začali s ním navazovat diplomatické styky.

Mezi nimi byl také kastilský král Jindřich III., který roku 1402 vyslal na východ dvojici diplomatů: Paya Gómeze de Sotomayor a Fernána Sáncheze de Palazuelos. První z nich pocházel z významného galicijského šlechtického rodu a později zastával úřad kastilského maršálka. Poselstvo se dostalo do Anatolie právě v době, kdy se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí mezi Timurovým a osmanským vojskem.

Foto: P. Lameiro (2010), Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 3.0

Náhrobek vyslance Paya Gómeze de Sotomayor († 1454) v době, kdy byl ještě vystaven v ruinách kostela Santo Domingo v galicijské Pontevedře.

V červenci 1402 utrpěl Bajezid u Ankary drtivou porážku a sám padl do zajetí. Timur tím výrazně oslabil osmanskou moc a pro kastilské vyslance se jeho vítězství stalo mimořádnou diplomatickou příležitostí. Dobyvatel je přijal a rozhodl se vyslat jejich prostřednictvím dary Jindřichovi III. Spolu s nimi se do Kastilie vydal také Timurův vyslanec Muhammad al-Kází.

Úspěch této diplomatické mise přiměl Jindřicha III. k vyslání dalšího poselstva, které pod vedením Ruye Gonzáleze de Clavijo dorazilo roku 1404 až do Samarkandu.

Foto: Neznámý indický malíř, 19. století. British Library. Wikimedia Commons, Public Domain Mark 1.0

Přijetí kastilského poselstva vedeného Ruyem Gonzálezem de Clavijem u dvora Timura (Tamerlána) v Samarkandu roku 1404.

Clavijo, který se vrátil roku 1406, zanechal pozoruhodný cestopis, k jehož prvnímu tištěnému vydání z roku 1582 připojil Gonzalo Argote de Molina pojednání o předcházejícím poselstvu. Právě v něm se dochovala řada podrobností o osudech Angeliny a Marie.

Čtyři ženy přicházejí do Sevilly

Návrat prvního poselstva do Kastilie není znám pouze z pozdějších kronikářských a genealogických vyprávění. Zachoval se o něm také dobový archivní záznam, který ve 20. století objevila španělská historička Mercedes Gaibrois de Ballesteros.

Dokument uvádí, že Payo Gómez de Sotomayor dorazil do Sevilly v sobotu 3. února 1403. Doprovázel jej Timurův posel, označovaný jako Mahomed, který přivezl králi dary. Mezi nimi byla výslovně jmenována Angelina Griega.

V listině se píše, že se Angelina dostala do zajetí při střetnutí, v němž tatarský vládce porazil krále Turků. Text jej ovšem nazývá Morato, tedy Murad, přestože skutečným poraženým byl Bajezid I., Muradův syn.

Ještě zajímavější je další údaj. Vedle Angeliny se v dokumentu připomínají otras tres mugeres, tedy další tři ženy, které s ní přicestovaly. Poselstvo pobývalo v Seville do 12. února, kdy pokračovalo směrem ke Córdobě.

Jména ostatních žen dobový dokument neuvádí. Z pozdějších zpráv je známa především Marie, údajná Angelinina sestra. V některých vyprávěních se objevuje také Kateřina, která se měla provdat za druhého kastilského vyslance Fernána Sáncheze de Palazuelos. O totožnosti čtvrté ženy nic bližšího nevíme.

Zatímco Angelinin příjezd do Kastilie je tedy bezpečně doložen, předchozí osudy žen, jejich příbuzenské vztahy i okolnosti některých následných sňatků zůstávají mnohem nejistější.

Ztracená princezna z uherského rodu?

Největší pozornost historiků odedávna přitahoval údajný vznešený původ Angeliny. Zatímco dobové prameny ji nazývají Řekyní, pozdější tradice ji spojuje s uherským královským rodem. Podle náhrobního nápisu v Segovii byla dcerou hraběte Jana a vnučkou uherského krále. Kdo však byl onen hrabě Jan a který uherský panovník měl být jejím dědečkem?

Foto: Autor neznámý, Biblioteca Digital de Castilla y León, Wikimedia Commons, public domain (volné dílo).

Detail hlavy náhrobní plastiky Angeliny de Grecia, která se roku 1913 nacházela ve sbírce generála Ezpelety. Fotografie publikovaná v životopise Doña Angelina de Grecia: Ensayo biográfico (1913).

Starší badatelé se pokoušeli Angelinu začlenit do genealogie uherských Anjouovců. V úvahu přicházel především Ludvík I. Veliký, který vládl v Uhrách v letech 1342–1382 a od roku 1370 byl také polským králem. Jeho rodina měla rozsáhlé příbuzenské vztahy s dalšími evropskými dynastiemi a disponovala značným vlivem v Chorvatsku, Dalmácii i jižních částech Uherského království.

Problém spočívá v tom, že Ludvík neměl žádného doloženého syna, který by mohl být Angelininým otcem. Jeho dcera Marie se stala uherskou královnou a manželkou Zikmunda Lucemburského, zatímco Hedvika získala polskou korunu. Třetí dcera Kateřina zemřela v dětství. Případná existence Ludvíkova nemanželského syna zůstává nedoložená.

Jiná hypotéza spojovala Angelinina otce s Ondřejem Kalábrijským, Ludvíkovým mladším bratrem. Ondřej byl manželem neapolské královny Johany I. a roku 1345 byl zavražděn. Jeho jediný známý syn Karel Martel zemřel již v dětství, takže ani tato větev anjouovského rodu neposkytuje přesvědčivé vysvětlení Angelinina původu.

Badatelé obrátili pozornost také k vládcům Slavonie, Dalmácie a Chorvatska. Zajímavou postavou byl například Jan, syn slavonského vévody Štěpána a Markéty Lucemburské, dcery Karla IV. Tento Jan však zemřel již roku 1360, a nemohl tedy být otcem ženy, která se měla narodit přibližně o dvě desetiletí později.

Polský historik Łukasz Burkiewicz proto ve své studii z roku 2015 dochází k závěru, že příslušnost Angeliny a Marie k uherskému královskému rodu je málo pravděpodobná. Nelze sice vyloučit, že pocházely z některé významné uherské či chorvatské šlechtické rodiny, pro jejich přímé spojení s dynastií Anjouovců však chybějí spolehlivé doklady.

Byly zajaty po bitvě u Nikopole?

Podle jednoho z nejrozšířenějších vyprávění se Angelina a Marie dostaly do osmanského zajetí po bitvě u Nikopole roku 1396. Obě měly doprovázet uherské vojsko a po jeho porážce padnout do rukou Bajezidových bojovníků.

Tuto představu rozvíjel zejména španělský historik Juan de Contreras y López de Ayala, pozdější markýz de Lozoya, který byl sám Angelininým potomkem. V práci věnované své záhadné předkyni se pokusil rekonstruovat její život od údajného dětství v Uhrách přes osmanské zajetí až po příchod do Kastilie a sňatek v Segovii.

Ani v pramenech o bitvě u Nikopole se však dosud nepodařilo bezpečně identifikovat údajného hraběte Jana a jeho dvě dcery. Přesto nelze zcela vyloučit, že se některé ženy dostaly do osmanského zajetí právě při tomto tažení. Křižácké vojsko provázel početný nevojenský doprovod a dobové zprávy zmiňují také přítomnost žen. Po porážce se řada lidí ocitla v zajetí a jejich další osudy zůstávají neznámé.

Jinou možností je, že Angelina pocházela z některé oblasti uherského či balkánského pohraničí a byla zajata během osmanských nájezdů. Ty byly na sklonku 14. století časté a postihovaly nejen bojovníky, ale také civilní obyvatelstvo. Zajatci bývali odváděni do vzdálených oblastí, prodáváni nebo předáváni jako dary. Podobný osud postihl také uherskou šlechtičnu Markétu Himfiovou, jejíž životní příběh dokládá, že ani urozený původ nemusel ženy ochránit před zajetím a otroctvím.

Zpráva o Angelinině pobytu v Bajezidově harému vychází rovněž především z pozdější tradice. Zatímco její přechod do Timurových rukou po porážce Osmanů u Ankary dokládá sevillský dokument, konkrétní okolnosti jejího předchozího zajetí nelze spolehlivě rekonstruovat.

Řekyně, nebo dcera srbského panovníka?

Samotné jméno Angelina de Grecia nabízí další možnost výkladu. Označení „z Řecka“ by mohlo naznačovat původ z byzantského prostředí nebo z některé oblasti Balkánu, kterou západoevropští současníci spojovali s řeckým světem.

Badatelé zvažovali možné spojení s rodem Angelovců, jehož příslušníci ve 12. a na počátku 13. století vládli Byzantské říši a jehož další větve působily také v Epiru a Thesálii.

Zvlášť zajímavá je hypotéza, podle níž mohl být Angelininým otcem Jovan Uroš, potomek srbské panovnické dynastie Nemanjićů a někdejší vládce Thesálie. Po odchodu z politického života přijal mnišské jméno Joasaf a spojil svůj další život s kláštery v Meteoře.

Foto: Erud, Wikimedia Commons, public domain (volné dílo).

Jovan Uroš (Joasaf), někdejší vládce Thesálie a možný otec Angeliny, se svatým Athanasiem na fresce v klášteře Velká Meteora v Řecku.

Možnost příbuzenského vztahu mezi Angelinou a Jovanem Urošem zvažoval již markýz de Lozoya. Později ji rozvíjel také literární historik Colbert I. Nepaulsingh, který se pokoušel její totožnost spojit s konkrétní příslušnicí thesálské aristokracie.

Takový původ by mohl vysvětlovat jak jméno Angelina, tak přízvisko de Grecia a údaj o otci jménem Jan. Ani tato hypotéza ovšem není bezpečně doložena a naráží na chronologické a genealogické obtíže.

Přes všechny pokusy tedy Angelinin skutečný původ zůstává nejasný. Zatímco pozdější rodová tradice zdůrazňovala uherské královské předky, její jméno i některé jazykové stopy by mohly ukazovat spíše do řeckého nebo širšího balkánského prostředí.

Žena, jejíž osud inspiroval kastilské básníky

Angelinin příjezd vzbudil pozornost v kastilském prostředí a její neobyčejný životní příběh se stal námětem soudobé poezie. Nejznámější skladbu jí věnoval Francisco Imperial, básník janovského původu, který žil v Seville a patřil k významným představitelům rané kastilské dvorské lyriky. Jeho tvorba je spojována s pronikáním italských literárních vlivů, zejména dantovské tradice, do kastilské poezie.

V básni začínající slovy Grant sosiego e mansedumbre („Veliký klid a mírnost“), dochované ve sbírce Cancionero de Baena, Imperial líčí ženu neobyčejné krásy, která byla přivedena ke kastilskému králi ze vzdálených zemí. Její důstojné vystupování podle básníka prozrazovalo vznešený původ, přestože nyní žila v poníženém postavení zajatkyně.

Foto: Wikimedia Commons, public domain (volné dílo).

Úvodní list rukopisu Cancionero de Baena, sbírky kastilské poezie sestavené Juanem Alfonsem de Baena, v níž se dochovala také báseň Francisca Imperiala věnovaná Angelině. 15. století.

Básník si přitom není jistý, odkud vlastně pocházela. V některých edicích se objevuje verš Ora sea turca o griega, tedy „Ať je Turkyně, nebo Řekyně“, zatímco jiné nabízejí čtení, podle něhož mohlo jít o Tatarku. Rukopisné znění je problematické a filologové se v jeho interpretaci neshodují.

V další části skladby vkládá Imperial Angelině do úst nářek nad ztracenou vlastí. Žena si stěžuje na krutost osudu, který ji připravil o svobodu a přivedl do cizí země. Zvláštní pozornost přitahuje verš:

Greçia mía, cardiamo…

Výraz cardiamo odpovídá řeckému spojení καρδιά μου (kardiá mou), tedy „mé srdce“. Podle historika Ioannise K. Hassiotise se pravděpodobně jedná o vůbec první zachycení novořeckého výrazu v kastilské literatuře. Je možné, že Imperial skutečně zaslechl některé výrazy z Angelinina jazyka a následně je zahrnul do svého díla. Nelze ovšem vyloučit ani básnickou stylizaci.

Také další neobvyklá slova v této skladbě vedla badatele k úvahám o jejich řeckém či uherském původu. Výsledky však nejsou jednoznačné a nelze z nich bezpečně určit, jakým jazykem Angelina mluvila.

S Angelinou bývá spojována také další skladba začínající slovy Cativa, muy triste e desaventurada („Zajatkyně, velmi smutná a nešťastná“). Hovoří v ní žena, která od dětství vyrůstala v dobrých poměrech, ale později se ocitla v situaci plné bolesti a ponížení. Není však jisté, zda jejím autorem skutečně byl Francisco Imperial ani zda její hrdinkou měla být právě Angelina.

Z básní se tak dozvídáme mnoho o způsobu, jakým mohli kastilští současníci záhadnou zajatkyni vnímat, podstatně méně však o jejích vlastních zkušenostech a pocitech. Literární obraz trpící ženy nelze bezvýhradně ztotožňovat s jejím skutečným životním příběhem.

Mariin osud: láska, skandál a královský hněv

Zatímco Angelina se později provdala za významného šlechtice ze Segovii, osud její údajné sestry Marie byl podle dochovaných vyprávění mnohem komplikovanější.

Galicijský rodopisec Vasco de Aponte ve svém díle Recuento de las casas antiguas del Reino de Galicia z první třetiny 16. století uvádí, že Timur poslal kastilskému králi dvě ženy, které rodopisec mylně označuje za Timurovy neteře, aby jim v Kastilii zajistil vhodný sňatek. Během zpáteční cesty však Payo Gómez de Sotomayor přivedl jednu z nich do jiného stavu. Když se o tom dozvěděl Jindřich III., údajně se natolik rozhněval, že chtěl nechat svého vyslance popravit. Teprve na přímluvu dalších osob mu udělil milost a přiměl jej k uzavření sňatku.

Poněkud odlišnou verzi příběhu zaznamenal roku 1582 Gonzalo Argote de Molina v úvodním pojednání k prvnímu tištěnému vydání Clavijova cestopisu. Podle něj se vyslanci během cesty ke královskému dvoru zastavili v andaluském městečku Jódar u Sotomayorova příbuzného. Právě zde se měla odehrát milostná epizoda, kterou později připomínala krátká píseň:

En la fontana de Jódar

vi a la niña de ojos bellos…

„U jódarské fontány jsem spatřil dívku s krásnýma očima…“

Podle Argoteho musel Sotomayor před královým hněvem uprchnout do Galicie a odtud do Francie. Teprve po udělení milosti se měl s Marií oženit na příkaz prince Jana, budoucího kastilského krále Jana II.

Sotomayor však později uzavřel další sňatek s Mayor de Mendoza, příbuznou santiagského arcibiskupa Lopeho de Mendoza. Z tohoto manželství vzešel mimo jiné Suero Gómez de Sotomayor, který stejně jako jeho otec zastával úřad kastilského maršálka.

Podle rodové tradice bylo předchozí manželství s Marií zrušeno po smrti Jindřicha III. roku 1406. Přesné okolnosti údajného rozchodu však nejsou bezpečně doloženy.

Princezna, nebo někdejší služebná?

Zcela jiné světlo vrhá na Mariin příběh Sotomayorova vlastní závěť z roku 1454. Vyslanec v ní vedle svých legitimních potomků připomíná také nemanželského syna Diega Álvareze, jehož matkou byla žena jménem María Gómez. Označuje ji slovy mina serventa que foy, tedy „má někdejší služebná“.

Tato formulace je v nápadném rozporu s pozdějšími vyprávěními o uherské princezně, kterou byl Sotomayor přinucen pojmout za manželku. Někteří badatelé proto vyslovili domněnku, že Marie vůbec nebyla Angelininou sestrou ani příslušnicí panovnického rodu, nýbrž jednou z dalších žen, které ji doprovázely do Kastilie.

Nelze ovšem ani bezpečně prokázat, že María Gómez uvedená v závěti byla totožná s ženou z rodového vyprávění. A pokud se skutečně jednalo o tutéž osobu, samotné označení služebná ještě nevypovídá o jejím původním společenském postavení. Žena urozeného původu se mohla v důsledku zajetí ocitnout ve služebném či otrockém postavení.

Zajímavý je také způsob, jakým Argote de Molina pracoval s rodinnou tradicí Sotomayorů. Sám Marii z jódarského příběhu ztotožnil s Maríou Gómez ze závěti, současně ji však představil jako jednu z řeckých dam přivedených od Timura.

Její příběh tak zůstává ještě záhadnější než osud Angeliny. Neznáme její skutečný původ, přesné okolnosti vztahu se Sotomayorem ani to, zda jejich soužití představovalo právoplatné manželství.

Ze zajatkyně manželkou radního Segovie

Po příchodu do Kastilie se Angelinin život zásadně změnil. Provdala se za Diega Gonzáleze de Contreras, příslušníka významné segovské šlechtické rodiny, který zastával úřad člena městské rady. Sňatkem vstoupila do prostředí zámožné kastilské městské elity a stala se předkyní početného rodu, jehož příslušníci si po staletí připomínali její údajný královský původ.

Z manželství vzešly tři známé děti: Fernán González de Contreras, Juan de Contreras a Isabel de Contreras. O jejich příbuzenských vztazích vypovídá mimo jiné Fernánova závěť z května 1463.

Zvlášť cenný je dokument z roku 1453, dochovaný v archivu v Simancasu, který Fernána výslovně označuje za syna Diega Gonzáleze de Contreras a Angeliny, již Timur poslal kastilskému králi. Fernán pobíral doživotní královskou rentu ve výši 7 600 maravedí a stejně jako jeho otec zastával úřad segovského radního.

Diego González de Contreras zemřel roku 1437 a Angelina jej podle dochovaných zpráv přežila. Přesné datum její smrti není bezpečně doloženo.

Manželé byli původně pohřbeni v segovském klášteře Santa Cruz. V 16. století však byly jejich ostatky přeneseny do kostela San Juan de los Caballeros, kde rodina Contrerasů zřídila vlastní pohřební kapli. Právě s tímto místem je spojován náhrobní nápis, který Angelinu označuje za dceru hraběte Jana a vnučku uherského krále.

O jejím každodenním životě po sňatku toho víme překvapivě málo. Zatímco příjezd do Kastilie a pověst o exotickém původu vzbuzovaly pozornost básníků i pozdějších historiků, desetiletí strávená v Segovii se v dochovaných pramenech odrážejí jen zlomkovitě.

Její potomci se dostali až do Nového světa

Potomci někdejší zajatkyně postupně získávali významné postavení v kastilské společnosti. Její vnuk Rodrigo de Contreras, syn Fernána, patřil k segovským radním, kteří v prosinci 1474 vyhlásili Isabelu Kastilskou královnou. Právě v Segovii tak započala jedna z nejvýznamnějších kapitol španělských dějin.

Další generace Angelininých potomků žily v době, kdy se po objevení Ameriky otevřely španělské šlechtě zcela nové možnosti. Někteří příslušníci rodu Contrerasů se vydali za oceán a zapojili se do španělské kolonizace Střední Ameriky.

Jedním z nich byl Rodrigo de Contreras (1502–1558), jmenovec Angelinina vnuka, který v letech 1535–1544 zastával úřad guvernéra Nikaraguy. Jeho manželkou byla María de Peñalosa, dcera conquistadora Pedra Ariase Dávily, známého jako Pedrarias Dávila.

K Angelininým potomkům patřil také španělský historik a historik umění Juan de Contreras y López de Ayala, markýz de Lozoya (1893–1978). Právě on věnoval své záhadné předkyni rozsáhlou životopisnou studii, kterou poprvé vydal roku 1913 a v přepracované podobě roku 1950. Díky přístupu k rodinným dokumentům se mu podařilo objasnit některé kapitoly jejího života, otázka skutečného původu však zůstala nevyřešena.

Foto: Mijok, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0

Juan de Contreras y López de Ayala, markýz de Lozoya (1893–1978), španělský historik a historik umění, potomek Angeliny de Grecia a autor jejího životopisu.

Pozoruhodnou součást rodové tradice připomíná také Gonzalo Argote de Molina. Podle něj žili v kastilském Arévalu šlechtici užívající příjmení de Hungría, kteří svůj původ odvozovali od druhého syna Angeliny a Diega Gonzáleze de Contreras. Používat měli také erb připisovaný jejich předkyni, zlatého lva na modrém poli. Údajné uherské kořeny se tak staly součástí rodové identity i dlouho po Angelinině smrti.

Příběh, v němž se skutečnost prolíná s legendou

Angelinin osud je pozoruhodným příkladem toho, jak se na přelomu 14. a 15. století propojovaly životy lidí ze vzdálených částí tehdejšího světa. Války mezi Osmany a Timurem i diplomatické styky kastilského krále se středoasijským dobyvatelem vytvořily podmínky, za nichž se žena neznámého původu dostala z východního zajetí až do kastilské Segovie.

V novém prostředí se stala předmětem básnického obdivu a později také rodové legendy. Z někdejší zajatkyně se v paměti potomků proměnila v princeznu, jejíž předkové měli náležet k uherskému královskému rodu. Historici se však dodnes nedokázali shodnout, zda pocházela z Uher, z řeckého prostředí nebo z jiné oblasti Balkánu.

Mariin příběh je ještě obtížněji rekonstruovatelný. Pozdější vyprávění z ní učinila urozenou ženu a hrdinku milostného příběhu, zatímco dochovaný testament kastilského vyslance nabízí mnohem méně romantický obraz jejího možného postavení.

Za oběma příběhy se skrývá skutečnost, která byla pro tehdejší svět příznačná. Zajaté ženy se stávaly předmětem obchodu, součástí panovnických darů i prostředkem diplomatických vztahů. O jejich dalších osudech mnohdy rozhodovali lidé, do jejichž moci se dostaly.

Angelina patřila k nemnoha ženám, jejichž jméno se podařilo uchovat v archivních dokumentech, literatuře i rodové paměti. Její potomci se stali významnými členy kastilské společnosti a někteří se dokonce podíleli na budování španělských držav za oceánem. Odkud však přišla žena, kterou Timur roku 1402 poslal kastilskému králi, zůstává i po více než šesti staletích otevřenou otázkou.

O Timurovi, osmanské expanzi na Balkáně i dalších pozoruhodných osudech křesťanských zajatců se můžete dočíst v následujících článcích:

Použité prameny a odborná literatura

  • APONTE, Vasco de. Recuento de las casas antiguas del Reino de Galicia. Santiago de Compostela: Xunta de Galicia, 1986.
  • ARGOTE DE MOLINA, Gonzalo. Discurso sobre el itinerario de Ruy González de Clavijo. In: Historia del gran Tamorlan e itinerario y enarracion del viage… Sevilla: Andrea Pescioni, 1582.
  • BURKIEWICZ, Łukasz. Two Christian Princesses Offered as Timur’s Present for King Henry III of Castile: The Analysis of the Introduction to Ruy Gonzalez de Clavijo’s Narrative (1403–1406). Perspektywy Kultury. 2015, č. 13 (2), s. 159–178.
  • CENDÓN FERNÁNDEZ, Marta. La imagen de las mujeres con poder en el arte bajomedieval gallego. In: PARDO DE GUEVARA Y VALDÉS, Eduardo, ed. Mujeres con poder en la Galicia medieval (siglos XIII–XV): estudios, biografías y documentos. CSIC, 2017.
  • CHAS AGUIÓN, Antonio. „A vezes me veo en tierras de Ungría“. Tras las huellas de las embajadas castellanas a Oriente en los inicios de la poesía de cancionero. Il Confronto Letterario. 2008, č. 50, s. 223–244.
  • CONTRERAS Y LÓPEZ DE AYALA, Juan de, marqués de Lozoya. Doña Angelina de Grecia (segunda versión). Boletín de la Real Academia de la Historia. 1950, sv. 126, s. 37–78.
  • GAIBROIS DE BALLESTEROS, Mercedes. Noticias del viaje de Angelina de Grecia. Correo Erudito. 1941, s. 323–324.
  • GARCÍA-FERNÁNDEZ, Miguel. «Dominae viatrices». Viajes y desplazamientos de las mujeres nobles en la Galicia medieval. Medievalismo. 2019, č. 29, s. 175–214. DOI: 10.6018/medievalismo.406861.
  • GARRIGÓS LLORENS, Laura. Revisión y estudio de la obra poética de Micer Francisco Imperial. Disertační práce. Universitat de València, 2015.
  • HASSIOTIS, Ioannis K. El mundo neogriego en el espejo de los autores del Siglo de Oro. Lemir. 2020, č. 24, s. 147–208.
  • KAHANE, Renée Toole a María Rosa LIDA DE MALKIEL. Doña Angelina de Grecia. Nueva Revista de Filología Hispánica. 1960, roč. 14, č. 1–2, s. 89–97.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz