Vražda kardinála otřásla Evropou. Stál za ní mocný Habsburk

Ráno 17. prosince 1551 vstoupila do komnaty kardinála Jiřího Martinuzziho na sedmihradském hradě Alvinc skupina ozbrojených mužů. Jedním z nich byl člověk, kterého kardinál dobře znal a důvěřoval mu. O několik okamžiků později ležel jeden z nejmocnějších mužů Uher na zemi s bodnými a střelnými zraněními. Jeho smrt měla vyvolat skandál, jehož důsledky sahaly daleko za hranice Sedmihradska.

O tom, co se v kardinálově komnatě odehrálo, se dochovalo několik navzájem odlišných svědectví. Jedno z nejpodrobnějších pochází přímo od muže, který Martinuzzimu zasadil první rány dýkou. Jeho zpráva ovšem nebyla pouhým vylíčením událostí. Současně se snažila ospravedlnit čin, za který jeho účastníkům hrozily závažné následky.

Bouřlivá noc a ozbrojenci ukrytí na hradě

V noci před atentátem se nad Alvincem (dnešní Vințu de Jos v Rumunsku) přehnala prudká bouře. Podle italského kronikáře Ascania Centoria lomcoval vítr dveřmi a okenicemi a v hradních prostorách se ozýval neobvyklý hluk. Nepříznivé počasí zaznamenal rovněž Veit Goilel, sekretář a tlumočník ve službách generála Castalda, který zanechal podrobné svědectví o tehdejších událostech v Sedmihradsku. Pozdější vypravěči v něm spatřovali předzvěst tragédie, která se měla následujícího rána odehrát.

Na hradě se v té době zdržoval nejen Martinuzzi, známý také pod jménem fráter György, ale rovněž habsburský generál Giovanni Battista Castaldo se svými důstojníky. Společně sem dorazili po bojích o pevnost Lipova. Martinuzzi, jenž byl teprve nedávno povýšen do kardinálského sboru, patřil k nejmocnějším mužům východních Uher. Právě jeho postavení a politické záměry však v posledních měsících vyvolávaly mezi habsburskými veliteli stále větší nedůvěru.

Někteří z nich byli přesvědčeni, že se mocný duchovní chystá zradit Ferdinanda Habsburského a vydat Sedmihradsko Osmanům. Generál Castaldo se proto rozhodl jednat. Podle Centoria přikázal kapitánu Andreovi Lópezovi vybrat čtyřiadvacet spolehlivých španělských arkebuzírů, kteří se měli nepozorovaně dostat do hradu a obsadit důležitá místa. Někteří vojáci údajně použili široké oděvy získané během bojů s Osmany, pod nimiž mohli ukrýt zbraně.

Pro úspěch celé akce bylo důležité, že většina Martinuzziho ozbrojeného doprovodu byla ubytována mimo hrad. V Alvincu tak zůstalo jen několik desítek jeho mužů, kteří navíc nevěděli, co se chystá. Časně ráno se útočníkům podařilo proniknout dovnitř, aniž by vyvolali poplach.

Rozhodující úlohu měl sehrát markýz Sforza Pallavicini, jeden z Castaldových nejbližších spolupracovníků, a generálův tajemník Marco Antonio Ferrari. Posledně jmenovaný byl pro připravovaný atentát zvlášť vhodný. Martinuzzi jej dobře znal, přijímal ho i v neobvyklých hodinách a podle dobových svědectví mu důvěřoval.

Tajemník s listinami a dýkou pod oděvem

O samotném průběhu vraždy se dochovalo několik zpráv. Zvláštní pozornost si zaslouží svědectví Marca Antonia Ferrariho, jednoho z přímých účastníků atentátu. Svůj podrobný popis událostí sepsal 19. února 1552 pro generála Castalda. Text je mimořádně cenný, současně však představuje obhajobu pachatelů, a proto je třeba s ním zacházet opatrně.

Ferrari podle svého vyprávění zaklepal na dveře Martinuzziho komnaty a oznámil, že se markýz Pallavicini chystá odcestovat a chce se s kardinálem rozloučit. Když se dveře otevřely, vstoupil dovnitř. Za ním se však tlačil Pallavicini s dalšími ozbrojenými muži. Jeden z přítomných se pokusil dveře zavřít, ale útočníci mu v tom zabránili.

Martinuzzi se podle Ferrariho právě opíral o stůl a četl. Jakmile spatřil muže, kteří se hlučně hrnuli do komnaty, ustoupil ke stěně. Ferrari neváhal. Vytáhl ukrytou dýku a zasadil mu dvě rány, jednu do krku a druhou do oblasti hrudi. Později tvrdil, že právě druhé zranění bylo smrtelné.

Kardinál se však okamžitě nezhroutil. Roztáhl ruce a pokusil se vykřiknout. Ferrari ve své zprávě zaznamenal pouze několik nesrozumitelných zvuků. Výslovně odmítl pozdější tvrzení, že Martinuzzi v té chvíli vzýval Boha nebo Pannu Marii.

Útočník se poté stáhl, aby mohl podle předchozího rozkazu zajistit uzavření hradní brány. Další rány zasazovali Martinuzzimu Pallavicini a přítomní vojáci. Podle Ferrariho jej markýz udeřil zbraní do hlavy a kapitán Monino na něj vystřelil z arkebuzy. Ostatní muži útočili i na již bezvládné tělo.

Právě v těchto podrobnostech se jednotlivá svědectví rozcházejí. Centorio například líčí, že Ferrari předložil Martinuzzimu listiny k podpisu a zaútočil, když se nad nimi kardinál sklonil. Podle jiných autorů se napadený dokázal bránit a svého prvního útočníka prudce odstrčil. Některé zprávy mu připisují poslední slova „Ježíš, Maria“, jiné otázku, co tak zlého učinil, že si zaslouží takovou smrt.

Kronikář Ferenc Forgách dokonce uvádí, že Martinuzzi utržil pětašedesát ran. Přesný počet však nelze ověřit. Podobně je třeba zacházet s dramatickými detaily, které se v pozdějších vyprávěních postupně množily.

Jisté je, že kardinál zemřel v ranních hodinách 17. prosince 1551, po útoku několika ozbrojenců ve vlastní komnatě. Bylo mu devětašedesát let.

Proč chtěl Ferdinand odstranit vlastního spojence?

Jen několik měsíců před vraždou dosáhl Martinuzzi svého největšího politického úspěchu. Po dlouhých jednáních přiměl královnu Isabelu Jagellonskou, aby se vzdala vlády nad východními Uhrami ve prospěch Ferdinanda Habsburského. Isabela musela společně se synem Janem Zikmundem opustit zemi a habsburské vojsko vstoupilo do Sedmihradska.

Martinuzzi, který předtím dlouhá léta spravoval východní část uherského království, však ani po změně panovníka nehodlal ustoupit do pozadí. Byl zvyklý rozhodovat samostatně a své záměry často nesděloval ani nejbližším spolupracovníkům. To vyvolávalo značné napětí mezi ním a habsburskými důstojníky.

Generál Castaldo, pověřený převzetím vojenské kontroly nad zemí, se na Martinuzziho díval s rostoucí nedůvěrou. Přispívalo k tomu také to, že kardinál udržoval stálé diplomatické styky s osmanskými představiteli. Dopisoval si se sultánem, jeho hodnostáři i veliteli v Uhrách a přijímal jejich posly. Sám v tom patrně spatřoval nezbytnou součást své politiky. Sedmihradsko bylo vystaveno osmanskému tlaku a samotné habsburské jednotky neměly dostatečnou sílu, aby je spolehlivě ochránily.

Pro Castalda však takové jednání znamenalo možné nebezpečí. Již v létě 1551 upozorňoval Ferdinanda na Martinuzziho nevyzpytatelné chování a žádal instrukce pro případ, že by se mnich pokusil jednat proti zájmům Habsburků.

Ferdinand mu 20. července odpověděl, že doufá v Martinuzziho věrnost, ale pokud by bylo zřejmé, že chce panovníkovi škodit, musí generál jednat podle potřeb země. Rozhodnutí, jak takové nebezpečí odvrátit, přenechal Castaldovi. Ještě výraznější pokyn k odstranění Martinuzziho měl podle pozdějších svědectví dorazit 23. října prostřednictvím královského služebníka Giuliana Salazara.

Tato okolnost je důležitá. Ferdinand nevydal v červenci bezpodmínečný rozkaz zavraždit Martinuzziho při první příležitosti, ale svému veliteli umožnil proti němu zakročit, pokud by dospěl k závěru, že připravuje zradu. Zprávy o říjnovém příkazu již hovoří výslovně o jeho usmrcení. O tom, zda skutečné nebezpečí existovalo, však v praxi rozhodoval především sám generál.

Pozoruhodné je rovněž načasování těchto pokynů. K nejzávažnějším událostem, jimiž Ferdinandovi zástupci později zdůvodňovali oprávněnost atentátu, došlo teprve na podzim 1551. Podezření vůči Martinuzzimu tedy existovalo dávno předtím, než se jeho jednání u Lipovy stalo hlavní součástí obžaloby.

Lipova: důkaz zrady, nebo nepochopená diplomacie?

Na podzim 1551 se situace vyhrotila při bojích o pevnost Lippa (Lipova). Osmanské vojsko obsadilo důležitou pevnost, kterou se poté pokusily získat zpět křesťanské jednotky. Když byla osmanská posádka obklíčena, Martinuzzi prosazoval dohodu umožňující jejímu veliteli Ulamovi a jeho mužům bezpečný odchod.

Na válečné poradě se v této otázce střetl s Castaldem. Nakonec bylo rozhodnuto, že osmanská posádka smí pevnost opustit. Podle některých svědků Martinuzzi navíc zajistil odcházejícím vojákům potraviny, dary a ochranu.

Pro habsburské důstojníky to bylo sotva pochopitelné. V jejich očích muž, který měl bojovat proti Osmanům, pomáhal nepřátelským vojákům uniknout z obklíčení. Objevila se proto podezření, že ve skutečnosti připravuje tajnou dohodu se sultánem, hodlá odstranit Ferdinandovo vojsko a sám převzít vládu nad Sedmihradskem.

Martinuzziho jednání však mohlo mít také jiné vysvětlení. Podle části historiků se snažil zabránit rozsáhlejší osmanské odvetě a získat čas, který Sedmihradsko naléhavě potřebovalo. Sám dobře věděl, že Ferdinand do země neposlal dost vojáků, aby ji dokázali před sultánovou armádou bezpečně ubránit.

Právě zde leží jádro sporu, který přetrvává i v moderní historiografii. Zatímco Castaldo považoval Martinuzziho postup za známku zrady, jeho obhájci v něm viděli pragmatickou politiku muže, jenž se pokoušel současně čelit Osmanům a nepřivolat jejich ničivý útok.

Jistotu o Martinuzziho skutečných úmyslech nemáme. Víme však, že v prosinci 1551 již Castaldo považoval jeho odstranění za nezbytné.

Uříznuté ucho a mrtvola ponechaná bez pohřbu

Po úspěšném atentátu se pachatelé museli vypořádat s Martinuzziho stoupenci. Castaldo nechal zajistit hrad a jeho okolí, zatímco kardinálovi ozbrojenci se rozptýlili. Podle některých pramenů bylo v plánu také zatčení Ference Kendyho, jednoho z Martinuzziho nejbližších spolupracovníků, který mohl představovat ohnisko případného odporu.

Dobová vyprávění obsahují i zvlášť hrůznou epizodu. Někteří kronikáři tvrdí, že jeden z atentátníků odřízl zavražděnému pravé ucho, aby bylo možné předložit hmatatelný důkaz jeho smrti. Podle Ference Forgáche bylo dokonce dopraveno k Ferdinandovu dvoru. Tuto zprávu uvádějí i další autoři, v detailech se však rozcházejí.

Neméně pozoruhodný je osud Martinuzziho těla. Podle několika historických svědectví zůstala jeho mrtvola po dlouhé týdny nepohřbena. Některé zprávy hovoří o těle odloženém v hradních prostorách, jiné o dřevěné truhle. Tradovaná doba sedmdesáti dnů odpovídá pohřbu na konci února 1552.

Teprve poté byly Martinuzziho ostatky uloženy v katedrále svatého Michala v Karlovském Bělehradě (maďarsky Gyulafehérvár, dnes Alba Iulia), nedaleko hrobů významných osobností uherských dějin. Podle dobových zpráv nesl jeho náhrobek latinský nápis Omnibus moriendum est – „Všichni musí zemřít.“

Castaldo mezitím informoval Ferdinanda o úspěchu celé akce. Ve zprávě použil pozoruhodnou formulaci, že se Bohu zalíbilo povolat bratra Jiřího z tohoto světa. Následně panovníka upozornil na svou nesnadnou situaci v zemi, kde měl mnoho nepřátel a potýkal se s nedostatkem vojáků, peněz i zásob.

Isabela Jagellonská měla důvod k radosti

Zpráva o Martinuzziho smrti se dostala také k Isabele Jagellonské, někdejší uherské královně, kterou právě on přiměl vzdát se vlády. Jejich vztahy se během předchozích let změnily v otevřené nepřátelství. Isabela vinila Martinuzziho ze ztráty vlastního postavení i z ponížení, jemuž musela společně se synem čelit.

V dopise Castaldovi z 5. ledna 1552 vyjádřila přesvědčení, že země je nyní v Ferdinandových rukou bezpečnější. Připomněla také, jak těžce nesla skutečnost, že muž odpovědný podle jejího názoru za její neštěstí neustále rozšiřoval svou moc a mohl se dokonce sám stát králem. Jeho smrt chápala jako projev Boží spravedlnosti.

V jiné korespondenci se o Martinuzzim vyjadřovala ještě tvrději. Podle jedné dochované zprávy jej přirovnala k ropuše, která zaživa otravuje, zatímco po smrti již nemůže škodit. Podobné výroky dokládají, jak hlubokou nenávist někdejší ochránce a královna jeden k druhému chovali.

Isabela se ovšem zajímala také o Martinuzziho majetek. Tvrdila, že mezi jeho cennostmi se nacházely šperky a vzácné nádoby patřící jejímu zesnulému manželovi Janu Zápolskému, které měly být dědictvím jejich syna. Žádala proto Ferdinanda, aby jí umožnil tyto předměty získat zpět.

Kam zmizel Martinuzziho poklad?

Martinuzzi spravoval po mnoho let značné příjmy východních Uher a měl pod kontrolou rozsáhlé majetky. Již za jeho života se šířily zvěsti o obrovském bohatství, které měl nashromáždit. Po vraždě se proto habsburští vojáci pustili do prohledávání jeho sídel.

Podle Ferrariho zprávy byla na hradě v Alvincu nalezena truhla obsahující přibližně jedenáct tisíc dukátů. Většina peněz však údajně zmizela v rukou španělských vojáků. Další cennosti byly objeveny ve Váradu, Újváru a na jiných Martinuzziho panstvích.

Dochované soupisy uvádějí zlaté a stříbrné slitky, starověké mince, drahokamy, šperky, vzácné nádoby, nákladné oděvy a kožešiny. Mezi nalezenými předměty se měly nacházet dokonce staré zlaté mince s vyobrazením helénistického panovníka Lýsimacha. Součástí Martinuzziho majetku byli rovněž koně, zbroj, zásoby a další vybavení.

Pověsti však hovořily o mnohem větším jmění, než jaké se skutečně podařilo zajistit. Castaldo v únoru 1552 napsal papežskému nunciovi Girolamu Martinengovi, že údajně nesmírný poklad se nakonec ukázal jako překvapivě nevelký. Připouštěl sice, že část mohla být ukryta či rozkradena, ale zároveň pochyboval o pravdivosti přehnaných zpráv.

Dodnes navíc nelze přesně určit, která část nalezeného majetku patřila Martinuzzimu osobně a která představovala prostředky spravované z titulu jeho úřadu. Právě tato skutečnost výrazně komplikuje všechny pokusy odhadnout skutečnou výši jeho bohatství.

Objevilo se také podezření, že Castaldo a další důstojníci usilovali o Martinuzziho odstranění kvůli jeho pokladu. Takové vysvětlení však nelze považovat za prokázané. Mnohem lépe doložené jsou politické a vojenské důvody, které pachatelé sami uváděli.

Papežův hněv: zavraždili kardinála!

Ferdinand měl nyní vážný problém. Zavražděný Martinuzzi byl vysokým představitelem katolické církve a teprve 12. října 1551 jej papež Julius III. povýšil do kardinálského sboru. Stalo se tak na doporučení samotného Ferdinanda. Násilná smrt takového duchovního představovala závažné porušení církevního práva.

Na hlavní pachatele dopadl trest exkomunikace. Také Ferdinandovo postavení bylo mimořádně choulostivé a panovník dosáhl zpočátku pouze dočasného zproštění církevního trestu. Vztahy mezi Habsburky a papežským dvorem se dostaly do vážné krize.

Ferdinand proto začal bezprostředně po obdržení zprávy o vraždě připravovat svou obhajobu. Již počátkem ledna 1552 rozesílal dopisy příbuzným, předním uherským hodnostářům i dalším významným osobnostem, v nichž tvrdil, že Martinuzziho zrada představovala hrozbu nejen pro Uhry, ale pro celé křesťanstvo.

Podle panovníkovy argumentace chtěl kardinál navázat tajnou spolupráci s Osmany, odstranit habsburské vojsko a převzít vládu nad Sedmihradskem. Ferdinandovi zástupci zároveň zdůrazňovali, že nebylo možné Martinuzziho bezpečně zatknout a postavit před soud. Takový pokus by údajně vyvolal povstání a mohl ohrozit samotnou existenci Ferdinandovy vlády v zemi.

V březnu 1552 papež nařídil ustavení čtyřčlenné kardinálské komise, která měla okolnosti vraždy prošetřit. Začal jeden z nejpozoruhodnějších církevněpolitických procesů uherských dějin 16. století.

Osmdesát sedm obvinění a 139 svědeckých výpovědí

Ferdinandovi právníci připravili rozsáhlý seznam celkem sedmaosmdesáti bodů obžaloby. Martinuzzimu vytýkali tajné kontakty s osmanskými hodnostáři, zadržování zásob určených habsburskému vojsku, napomáhání nepřátelské posádce Lipovy, přípravu odstranění Ferdinandových vojáků i údajnou snahu zmocnit se vlády nad Sedmihradskem.

K jednotlivým tvrzením byly připojovány dopisy a další písemnosti, které měly obvinění podporovat. Zvláštní význam měla korespondence Martinuzziho se sultánem Sulejmanem a s významnými osmanskými hodnostáři. V některých listech se mnich označoval za věrného sultánova služebníka a používal uctivé formule, které měly potvrzovat jeho oddanost osmanskému panovníkovi.

Právě tyto formulace byly pro Ferdinandovu obhajobu vítaným materiálem. Je ovšem třeba připomenout, že Martinuzzi se prostřednictvím podobných dopisů snažil dlouhodobě udržovat diplomatické vztahy s Portou. Jejich význam proto nelze posuzovat bez znalosti politických okolností, v nichž vznikaly.

Samotným shromažďováním důkazů byl pověřen papežský nuncius Girolamo Martinengo. Jeho úkolem bylo vyslýchat svědky, pořizovat záznamy jejich výpovědí a shromažďovat písemnosti, které mohly osvětlit Martinuzziho jednání před smrtí.

V březnu 1553 začaly výslechy významných svědků. Patřil mezi ně například humanista a uherský církevní hodnostář Mikuláš Oláh, který 21. března vypovídal ve Štýrském Hradci.

O několik týdnů později, 3. května, podal svědectví také Antal Verancsics, další významný představitel uherského humanismu a pozdější ostřihomský arcibiskup.

Vyšetřování se postupně rozrostlo do mimořádného rozsahu. Jak uvádí historik Viktor Kanász, bylo během něj zaznamenáno 139 svědeckých výpovědí a shromážděno množství dopisů i výňatků z korespondence. Dodnes se značná část těchto materiálů dochovala ve vatikánských a vídeňských archivech.

Ne všechny výpovědi však měly stejnou hodnotu. Někteří svědkové vypovídali o událostech, jichž byli sami účastníky, jiní opakovali zprávy získané od dalších osob. Navíc byli svědkové do značné míry vybíráni prostřednictvím Ferdinandových zástupců a také pomocný personál nunciovy vyšetřovací kanceláře pocházel převážně z panovníkova prostředí.

Závažná byla rovněž skutečnost, že se nepodařilo vyslechnout všechny osoby, jejichž svědectví mohlo být důležité. Mezi nimi byla i někdejší královna Isabela Jagellonská, pobývající v Polsku. Uvažovalo se o jejím výslechu, plán však nebyl uskutečněn.

Celý proces se tedy odehrával v prostředí silně ovlivněném politickými zájmy. Ferdinand potřeboval ospravedlnit rozhodnutí, které vedlo k zavraždění kardinála, zatímco papežská kurie musela posoudit závažný zásah proti církevní autoritě, aniž by způsobila nenapravitelný rozkol s Habsburky.

Ferdinand se nakonec trestu vyhnul

Vyšetřování bylo uzavřeno 13. července 1554, kdy Martinengův nástupce Zaccaria Delfino odeslal shromážděné materiály do Říma. O konečném výsledku rozhodl papež Julius III. bulou ze 4. února 1555, jíž definitivně zprostil Ferdinanda i jeho vojáky církevních trestů.

Znamenalo to ovšem, že byla Martinuzziho zrada skutečně prokázána?

Takový závěr by byl příliš jednoznačný. Papežské rozhodnutí především ukončilo spor o církevněprávní odpovědnost za kardinálovu smrt. Dochované výpovědi sice obsahují množství informací o Martinuzziho jednání a jeho kontaktech s Osmany, nedávají však jednoznačnou odpověď na otázku, zda skutečně hodlal Ferdinandovo vojsko zradit.

Jak upozorňuje Viktor Kanász, výběr svědeckých výpovědí a písemností mohl u člověka neznalého uherských poměrů snadno vytvořit obraz Martinuzziho jako nebezpečného zrádce. Mnohé z činů uváděných v obžalobě se přitom odehrály až poté, co Ferdinand již připustil možnost jeho zavraždění.

Martinuzziho smrt tak zůstává jedním z pozoruhodných příkladů politického násilí 16. století. Muž, který pomohl Ferdinandovi získat Sedmihradsko, se během několika měsíců změnil z ceněného spojence v podezřelého nepřítele. Jeho odstranění vyvolalo skandál a několikaleté vyšetřování, avšak jeho hlavní strůjci nakonec dosáhli papežského rozhřešení.

A samotné Sedmihradsko? Ferdinand si je navzdory Martinuzziho smrti dlouho neudržel. Roku 1556 se do země vrátila Isabela Jagellonská se synem Janem Zikmundem a vláda Zápolských byla obnovena. Ale o tom zase někdy příště.

Související články:

Měl chránit královnu, připravil ji o moc. Vzestup a pád „frátera Györgye“

Muž ve stínu, který neměl vládnout. Ferdinand I. změnil střední Evropu

Po porodu dědice vdovou uprostřed boje. Pohnutý osud Isabely Jagellonské

Zdroje:

Dobové prameny

CENTORIO DEGLI HORTENSII, Ascanio. Commentarii della guerra di Transilvania, ne quali si contengono tutte le cose che successero nell'Ungheria dalla rotta del re Lodovico XII sino all'anno 1553. In Vinegia: appresso Gabriel Giolito de' Ferrari, 1565.

FERRARI, Marc Antonio. Marc Antonio Ferrari, Castaldo tábornok titkárának jelentése Martinuzzi meggyilkoltatásáról. 1552. február 19. Ed. Albert NYÁRY. Magyar Történelmi Tár. Budapest, 1877, sv. 23, s. 241–258.

Odborná literatura

KANÁSZ, Viktor. The Anatomy of a Political Assassination: The Assassination of Cardinal György Fráter (Martinuzzi) and its Consequences. Folia Historica Cracoviensia. 2019, roč. 25, č. 1, s. 83–109.

KANÁSZ, Viktor. Miklós Oláh's Testimony Given during the Investigation of the Murder of György Fráter. In: SZILÁGYI, Emőke Rita, ed. Nicolaus Olahus 450: Proceedings of the International Conference on the 450th Anniversary of Nicolaus Olahus' Death. Wien: Institut für Ungarische Geschichtsforschung in Wien, 2019, s. 51–63. (Publikationen der ungarischen Geschichtsforschung in Wien, sv. 17).

KANÁSZ, Viktor. The Life and Work of the Abbot and Nuncio, Girolamo Martinengo in Hungary. Specimina Nova Pars Prima Sectio Mediaevalis. 2019, sv. 10, s. 211–230.

NEMETH, Gizella a PAPO, Adriano. La testimonianza di Antal Verancsics al processo per l'assassinio di Frate Giorgio Martinuzzi. Mediterrán Tanulmányok. 2019, sv. 28, s. 119–137.

OBORNI, Teréz. A „Devilish Monk“ in the Kingdom of Hungary: The Lieutenant Governorship of Friar George (1541–1551). In: CHAREYRE, Philippe, Álvaro ADOT LERGA a Dénes HARAI, eds. Les alter ego des souverains: Vice-rois et lieutenants généraux en Europe et dans les Amériques (XVe–XVIIe siècle). Pau: Presses de l'Université de Pau et des Pays de l'Adour, 2021, s. 301–321.

PAPO, Adriano. Le diverse versioni sull'assassinio di György Martinuzzi Utyeszenics e sul ritrovamento del suo tesoro. Mediterrán Tanulmányok. 2009, sv. 18, s. 5–21.

PAPO, Adriano a Gizella NEMETH. Documenti probatori presentati da Ferdinando d'Asburgo nell'inchiesta per l'uccisione di Frate Giorgio Martinuzzi Utyeszenics (1551). Mediterrán Tanulmányok. 2021, sv. 31, s. 25–49.