Článek
Když v létě roku 1540 porodila uherská královna Isabela Jagellonská syna, zdálo se, že splnila svůj nejdůležitější úkol. Stárnoucí král Jan Zápolský konečně získal dědice a jeho dynastie měla pokračovat. Jenže radost trvala sotva několik dní.
Dva týdny po narození dítěte král zemřel.
Jednadvacetiletá Isabela zůstala sama s novorozeným synem uprostřed rozvráceného Uherska. Proti ní stál Ferdinand Habsburský, který chtěl získat celé království. Nad zemí se vznášela hrozba osmanské expanze a kolem mladé královny se začali pohybovat muži, kteří jí sice slibovali ochranu, ale zároveň usilovali o vlastní moc.
Příběh Isabely Jagellonské dnes zůstává ve stínu známějších postav 16. století. Přitom její život připomínal historický román plný válek, intrik, vyhnanství i politických zrad.
Dcera renesanční Evropy
Isabela se narodila roku 1519 v Krakově jako dcera polského krále Zikmunda I. Starého, o němž píšu více zde, a jeho manželky Bony Sforzy, o které rovněž pojednávám v samostatném článku. Už její původ byl mimořádný. Jagellonci patřili k nejmocnějším dynastiím střední Evropy a její matka pocházela z významného italského rodu Sforzů, vládců Milána. Mezi její příbuzné patřil například slavný Ludovico Sforza, přezdívaný Il Moro, mecenáš Leonarda da Vinciho.
Krakovský dvůr, na němž Isabela vyrůstala, patřil k centrům renesanční kultury. Bona Sforza přivážela do Polska italské umělce, humanisty i nové politické myšlenky. Mladá princezna vyrůstala v prostředí vzdělanosti, diplomacie a dvorské kultury. Ovládala několik jazyků a dostalo se jí vzdělání, které bylo pro ženy té doby spíše výjimečné.
Jenže osud pro ni nechystal klidný život renesanční princezny.
Sňatek do země zmítané válkou
Po katastrofální bitvě u Moháče roku 1526 se Uhersko rozpadlo. Mladý král Ludvík Jagellonský (více o něm zde) zahynul při útěku z bojiště a o korunu se začali přít dva muži: Ferdinand Habsburský (článek o něm najdete zde) a sedmihradský magnát Jan Zápolský, o němž si můžete přečíst v samostatném článku.
Země se postupně proměnila v bojiště mezi Habsburky a Osmanskou říší.
Právě do této nejisté situace Isabela vstoupila. Roku 1539 byla ve svých dvaceti letech provdána za Jana Zápolského. Za sňatkem stála především politika. Zápolský potřeboval posílit své postavení a především získat dědice, zatímco Jagellonci v něm viděli možnost, jak si zachovat vliv v Uhrách i po katastrofě u Moháče.
Jenže uherskému králi bylo tehdy padesát dva let a jeho zdraví se zhoršovalo. Mladá princezna z Krakova se tak ocitla po boku mnohem staršího muže v zemi vyčerpané válkou, intrikami a neustálým strachem z osmanských útoků.
O rok později se její život zcela změnil.
Romantická představa Isabely Jagellonské v uherském národním kroji. Litografie maďarského malíře Miklóse Barabáse z 19. století odráží tehdejší zájem o uherské dějiny a národní tradice.
Království pro nemluvně
Narození Zápolského syna Jana Zikmunda mělo obrovský politický význam. Do té doby totiž existovala dohoda, že po Zápolského smrti připadne uherská koruna Ferdinandovi Habsburskému.
Nyní ale Zápolský získal vytouženého dědice.
Podle dobových zpráv umírající král ještě vyzval své stoupence, aby práva jeho syna hájili za každou cenu. Krátce nato zemřel.
Mladá Isabela se tak během několika dní změnila z královny v regentku bojující za budoucnost svého dítěte.
Mezi Habsburky a sultánem
Ferdinand I. odmítl uznat nároky malého Jana Zikmunda a začal připravovat převzetí celého Uherska. Isabela neměla vlastní armádu ani dostatek zkušeností. Opírala se především o své stoupence a o schopného diplomata Jiřího Martinuzziho, známého jako Fráter György.
Právě on se stal jednou z nejvlivnějších postav kolem mladé královny.
Situace však byla zoufalá. Bez pomoci Osmanské říše neměli Zápolského stoupenci velkou šanci uspět.
V nejtěžších chvílích hledala Isabela podporu i tam, kde by ji evropské dvory čekaly jen stěží. Obrátila se na Hürrem Sultan, slavnou Roxolanu, manželku sultána Sulejmana Nádherného. Isabela však nebyla první ženou své rodiny, která navázala s mocnou sultánkou kontakt: diplomatickou korespondenci s ní udržovala již její matka Bona Sforza. Když se po smrti Jana Zápolského ocitla v kritické situaci, mohla proto Isabela obrátit svou žádost o podporu na osobu, jejíž vliv na osmanském dvoře byl v její rodině dobře znám.
Obě ženy si začaly dopisovat a Roxolana, které se věnuji v samostatném článku, podle dochovaných zpráv podporovala nároky malého Jana Zikmunda u osmanského dvora. V jednom dopise Hürrem Sultan dokonce oslovuje Isabelu „nejdražší dcero“, což odráží neobvykle vstřícný tón jejich korespondence. Je pozoruhodné, že o osudu části Uherska tehdy spolurozhodovaly dvě mimořádné ženy své doby — polská princezna bojující za synovo království a někdejší otrokyně, která se stala nejvlivnější ženou Osmanské říše.
Do konfliktu pak znovu zasáhl i sultán Sulejman Nádherný, o němž píšu podrobněji zde.
Roku 1541 vytáhl do Uher a obsadil Budín.
Sulejman Nádherný přijímá uherskou královnu Isabelu Jagellonskou a jejího syna Jana Zikmunda. Osmanská miniatura z poloviny 16. století.
Tím se definitivně rozpadlo někdejší jednotné uherské království. Střed země ovládli Osmané, západ a sever připadly Habsburkům a na východě vznikl stát ovládaný Zápolského stoupenci — základ budoucího Sedmihradska.
Isabela odešla se synem právě tam.
Královna v pasti
Život v Sedmihradsku měl daleko k lesku krakovského dvora. Isabela se ocitla ve světě neustálých mocenských bojů, nejistoty a diplomatických intrik. Musela vyjednávat s Habsburky, osmanským sultánem i uherskými magnáty, kteří často sledovali vlastní zájmy.
Postupně navíc začala zjišťovat, že skutečná moc jí uniká z rukou.
Fráter György, který původně hájil práva jejího syna, začal stále více jednat samostatně. Nakonec dokonce tajně vyjednával s Ferdinandem Habsburským o předání Sedmihradska pod habsburskou vládu.
Isabela se cítila izolovaná a zrazená.
V dopisech své rodině si stěžovala na ponížení, nedostatek peněz i bezvýchodnost celé situace. Ze vzdělané jagellonské princezny se během několika let stala žena prakticky závislá na rozhodnutích mužů, kteří kolem ní bojovali o moc.
Donucena vzdát se všeho
Roku 1551 byla Isabela donucena vzdát se vlády ve prospěch Ferdinanda I. Musela opustit Sedmihradsko a odejít do Polska.
Podle pozdější legendy tehdy před odevzdáním svatoštěpánské koruny ulomila její křížek, aby alespoň symbolicky uchovala část uherské legitimity pro svého syna. Není jisté, zda se to skutečně stalo, ale příběh dobře vystihuje atmosféru celé události.
Odjížděla jako žena, která přišla téměř o všechno. O manžela. O království. O moc.
Isabela Jagellonská se loučí se Sedmihradskem. Historizující obraz Alexandra von Wagnera (1863).
Návrat královny
Její příběh však ještě nekončil.
Habsburkové nedokázali situaci v Sedmihradsku stabilizovat a osmanský vliv zůstával silný. Nakonec se politická situace opět změnila.
Roku 1556 se Isabela se svým synem triumfálně vrátila.
Znovu převzala vládu jménem Jana Zikmunda a znovu vstoupila do vysoké politiky mezi Vídní a Istanbulem. Sedmihradsko se mezitím začalo proměňovat ve zvláštní stát na hranici dvou světů — křesťanské Evropy a Osmanské říše.
Právě zde se postupně formovalo prostředí neobvyklé náboženské tolerance. Vedle sebe zde žili katolíci, luteráni, kalvinisté i další reformní směry. Historici dnes upozorňují, že Isabela podporovala umírněnější a pragmatickou politiku soužití různých vyznání.
Isabela Jagellonská (1519–1559) na portrétu připisovaném Lucasovi Cranachovi mladšímu z roku 1553.
Zapomenutá Jagellonka
Ve stínu známějších postav, jako byli Ferdinand I., Sulejman Nádherný nebo Marie Habsburská, o jejímž osudu si můžete přečíst v samostatném článku, zůstává Isabela Jagellonská v českém prostředí téměř neznámá. Přitom právě její osud možná nejlépe ukazuje dramatický svět střední Evropy po Moháči.
Byla renesanční princeznou, uherskou královnou, vyhnankyní i regentkou. Vyjednávala s Habsburky i Osmany a snažila se zachránit budoucnost svého syna ve světě, který se rychle rozpadal.
Zemřela roku 1559 v pouhých čtyřiceti letech v Sedmihradsku ve městě Alba Iulia, daleko od renesančního dvora rodného Krakova. Za sebou měla život plný válek, útěků, politických bojů i ztrát. A přestože nedokázala obnovit jednotné uherské království, stála u zrodu Sedmihradska — státu, který měl v následujících desetiletích sehrát významnou roli v dějinách střední Evropy.
Hrob Isabely Jagellonské v sedmihradském Karlovském Bělehradu (Alba Iulia)
Zdroje
F. Molnár (ed.): Isabella Jagiellon, Queen of Hungary (1539–1559), Budapest 2020.
Géza Pálffy: The Kingdom of Hungary and the Habsburg Monarchy in the Sixteenth Century, Boulder 2009.
Martyn Rady: The Habsburgs, London 2020.
Sharon L. Jansen: Monstrous Regiment of Women: Female Rulers in Early Modern Europe, New York 2002.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Isabela_Jagellonsk%C3%A1
http://www.wladcy.myslenice.net.pl/Wegry/opisy/Izabela%20Jagiellonka.htm
