Článek
Když se 29. srpna 1526 na moháčském bojišti zhroutila uherská armáda pod údery sultána Sulejmana Nádherného, nešlo jen o jednu ztracenou bitvu. Pro Uherské království to znamenalo začátek hluboké politické krize, občanské války a postupného rozpadu státu, který po staletí patřil k nejvýznamnějším mocnostem střední Evropy.
Smrt mladého krále Ludvíka II., jenž zahynul při útěku z bojiště, vytvořila mocenské vakuum. Uherská šlechta se rozdělila a země si zvolila dva panovníky: habsburského arcivévodu Ferdinanda a sedmihradského vojvodu Jana Zápolského.
Právě Zápolský se stal jednou z nejrozporuplnějších postav uherských dějin. Pro jedny byl legitimním uherským králem a obráncem zemské autonomie, pro druhé mužem, který přivedl Osmany do srdce Uher.
Rod, který vyrostl příliš rychle
Jan Zápolský nepocházel ze staré dynastické rodiny. Zápolští se mezi nejvyšší uherskou aristokracii dostali teprve za vlády Matyáše Korvína. Jejich vzestup byl mimořádně rychlý. Z regionální šlechty se během několika desetiletí stali jedním z nejbohatších a nejvlivnějších rodů království.
Janův otec Štěpán Zápolský zastával úřad palatina, tedy nejvyššího zemského hodnostáře po králi. Rodina vlastnila rozsáhlá panství zejména na území dnešního Slovenska a byla propojena s významnými dynastiemi střední Evropy, mimo jiné se slezskými Piastovci a Jagellonci.
Současníci však Zápolským nikdy zcela nezapomněli jejich „novost“. I v dobových pramenech se objevuje jisté napětí mezi starou aristokracií a rodem, který vystoupal vzhůru mimořádně rychle. To bylo důležité zejména po Moháči, kdy se otázka legitimity stala zásadní.
Jan Zápolský nicméně nebyl nezkušeným šlechticem. Od roku 1510 působil jako sedmihradský vojvoda, tedy správce a vojenský velitel strategicky klíčové oblasti na východě království. Získal vojenské zkušenosti, vlastní mocenskou základnu i široký okruh stoupenců.
Historický dřevořez zobrazující uherského krále Jana Zápolského.
Dóžovo povstání a vzestup „zachránce šlechty“
Ještě před Moháčem sehrál Zápolský důležitou roli v jiné velké krizi. Roku 1514 zachvátilo Uhry rozsáhlé selské povstání vedené Jiřím Dóžou.
Původně mělo jít o křížovou výpravu proti Osmanům, ale sociální napětí, nespokojenost poddaných a chaos v zemi vedly k otevřené vzpouře proti šlechtě. Povstání zasáhlo velkou část království a uherská elita jej vnímala téměř jako existenční ohrožení.
Právě Jan Zápolský patřil k těm, kdo povstání rozhodujícím způsobem potlačili. Dóža byl zajat a brutálně popraven. Jak upozorňuje historik Tibor Neumann, Zápolský mohl po roce 1514 vystupovat jako „zachránce šlechty“, což výrazně posílilo jeho politickou prestiž.
Ve srovnání s mladým a nerozhodným Ludvíkem II. působil jako energický magnát schopný jednat.
Uhry mezi Habsburky a Osmany
Uherské království se na počátku 16. století nacházelo v mimořádně obtížné geopolitické situaci.
Na jihu sílila Osmanská říše. Roku 1521 padl Bělehrad, klíčová pevnost uherské obrany, a Osmanům se otevřela cesta do Panonské nížiny. Zároveň pokračovalo oslabování centrální královské moci, růst vlivu magnátů a soupeření jednotlivých aristokratických skupin.
O širších příčinách moháčské katastrofy píšu podrobněji v článku Odvrat od Západu, který zničil Uhry? Příběh vedoucí k Moháči.
Současně posilovali Habsburkové. Vídeňské dynastické dohody z roku 1515 vytvořily základ budoucích habsburských nároků na český a uherský trůn. Po smrti Ludvíka II. se proto Ferdinand Habsburský považoval za legitimního dědice.
Jenže situace nebyla tak jednoznačná, jak bývá někdy prezentována.
Část uherské šlechty se obávala, že Habsburkové omezí tradiční zemské svobody a promění Uhry v pouhou součást své dynastické monarchie. Pro mnohé uherské magnáty byl Ferdinand cizincem, zatímco Zápolský představoval domácího kandidáta opřeného o uherskou aristokracii.
Po Moháči se proto země rozdělila. Jedna část šlechty zvolila Ferdinanda, druhá Jana Zápolského. Začala vleklá občanská válka.
Proč Zápolský nedorazil k Moháči?
Jednou z největších kontroverzí jeho života zůstává samotná bitva u Moháče.
Zápolský tehdy disponoval vojskem v Sedmihradsku, ale na bojiště dorazil příliš pozdě. Už současníci si kladli otázku proč.
Někteří jej obviňovali z vědomého otálení a spekulovali, že chtěl nechat své politické soupeře padnout, aby mohl po smrti Ludvíka II. snadněji získat korunu. Jiní upozorňovali na logistické problémy, vzdálenost a komplikovanou koordinaci vojsk.
Přímé důkazy o úmyslné zradě neexistují. Podezření však Zápolského provázelo po celý život a významně ovlivnilo jeho obraz v pozdější historiografii.
Právě tato nejednoznačnost z něj činí jednu z nejzajímavějších osobností středoevropských dějin.
Samotnému průběhu bitvy u Moháče se podrobněji věnuji v článku Moháč 1526: bitva, která trvala dvě hodiny a změnila dějiny střední Evropy.
Spojenectví se Sulejmanem
Zpočátku měl Zápolský značnou podporu části uherské aristokracie a byl korunován uherským králem. Ferdinand však disponoval většími finančními zdroji i podporou habsburského soustátí.
Po sérii vojenských neúspěchů se Zápolský rozhodl pro krok, který zásadně ovlivnil dějiny Uher: obrátil se na osmanského sultána Sulejmana.
Roku 1529 uznal Sulejman Zápolského jako spojence a podpořil jeho nároky na uherský trůn. Cena byla vysoká. Osmané tím definitivně vstoupili do vnitřní uherské politiky.
Téhož roku táhla osmanská armáda přes Uhry až k Vídni. Tažení, které mělo rozhodnout o budoucnosti střední Evropy, nakonec zčásti zastavilo špatné počasí, bahno a vyčerpaná logistika osmanského vojska. Více o prvním obléhání Vídně píšu v článku Vídeň 1529: baštu křesťanstva zachránilo bahno.
Právě zde vznikla představa Zápolského jako „muže, který přivedl Turky do Uher“. Realita však byla složitější. Uherské království bylo po Moháči vojensky oslabené, rozdělené a zmítané občanskou válkou. Zápolský si nevybíral mezi ideálními možnostmi, ale mezi habsburskou převahou a osmanskou podporou.
Z dnešního pohledu se může jeho rozhodnutí jevit katastrofálně. V tehdejší politické logice však podobná pragmatická spojenectví nebyla ničím neobvyklým.
Konec starých Uher
Po Zápolského smrti roku 1540 se krize dále prohloubila. Uherské království se postupně rozdělilo na tři části: habsburské Královské Uhry, osmanská území ve střední části země a Sedmihradské knížectví pod osmanským vlivem.
Střední Evropa se na více než století proměnila v prostor neustálého konfliktu mezi Habsburky a Osmanskou říší.
A nad postavou Jana Zápolského zůstala viset otázka, kterou si kladou historici dodnes.
Byl to ambiciózní magnát, který kvůli vlastní koruně otevřel Osmanům cestu do Uher?
Nebo poslední domácí uherský král, jenž se v bezvýchodné situaci snažil zachovat samostatnost země mezi dvěma rozpínajícími se říšemi?
O Janu Zápolském můžete číst i na mém blogu zde.
Zdroje:
BADA, Michal a kol. Prelomové obdobie dejín (politika, spoločnosť, kultúra v roku 1515). Bratislava: Historický ústav SAV, 2017.
JEŽ, Radim. „Uherská šlechta a slezští Piastovci na počátku raného novověku.“ In: PINDUR, David – TURÓCI, Martin a kol. Uherská šlechta a slezští Piastovci na počátku raného novověku. Čadca – Český Těšín – Žilina, 2012.
KUCHARSKÁ, Veronika. „Rod Zápoľských a slovenské mestá koncom stredoveku.“ In: Stredoveké mesto ako miesto stretnutí a komunikácie.Bratislava, 2010.
KUCHARSKÁ, Veronika. IMAGO REGIS: Ján Zápoľský a jeho doba v pamäti 16. storočia. Bratislava: VEDA, 2025.
KUCHARSKÁ, Veronika. „Historia verissima: Bratia Zápoľskí a bitka pri Moháči vo svetle dobových narácií.“ Slovenský časopis historický, 2025.
NEUMANN, Tibor. A Szapolyai család oklevéltára I. Levelek és oklevelek (1458–1526). Budapest: MTA Bölcsészettudományi Kutatóközpont, 2012.
NEUMANN, Tibor. „Szapolyai János és a Dózsa-féle parasztháború.“
WIKIPEDIE. „I. János magyar király.“ Maďarská Wikipedie. Dostupné online:
https://hu.wikipedia.org/wiki/I._J%C3%A1nos_magyar_kir%C3%A1ly
