Článek
Dějiny bývají někdy nespravedlivé. Zatímco některá jména se stávají legendou, jiná zůstávají ve stínu. Ferdinand I. Habsburský patří právě k těm druhým.
Narodil se 10. března 1503 ve španělské Alcalá de Henares jako druhorozený syn Filipa Sličného a Johany Kastilské. Nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že jednou získá českou a uherskou korunu a stane se císařem Svaté říše římské. Měl stát spíše v pozadí velké habsburské politiky. Budoucnost dynastie tehdy představoval především jeho starší bratr Karel, pozdější císař Karel V. Ferdinand byl až „ten druhý“.
Nikdo netušil, že právě on jednou položí základy habsburské střední Evropy.
Španělský princ, který se stal českým králem
Dnešnímu čtenáři může znít překvapivě, že muž, který bývá spojován s Prahou, Vídní a Uhrami, byl vlastně Španěl.
Dětství strávil na Pyrenejském poloostrově a španělština byla jeho mateřským jazykem. Zatímco Karel vyrůstal převážně v Nizozemí, Ferdinand získával vzdělání na dvoře svých prarodičů, Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, panovníků, kteří sjednotili Španělsko a vešli do dějin jako „katoličtí králové“. Právě zde se formovala jeho osobnost a budoucí představa o vládě.
Nebyl vojákem od kolébky. Zajímal se o jazyky, správu země, umění i náboženství. Současníci ho popisovali jako inteligentního, pracovitého a disciplinovaného mladíka. Na rozdíl od svého staršího bratra nebyl okouzlující ani charismatický. Měl však vlastnost, která se později ukázala jako cennější: mimořádnou schopnost organizovat a vytrvale pracovat.
Když se Karel roku 1519 stal císařem Svaté říše římské, rozdělili si bratři habsburské dědictví. Ferdinand převzal rakouské země a postupně se přesunul do střední Evropy.
Pro místní šlechtu byl zpočátku cizincem. Mluvil španělsky, obklopoval se španělskými rádci a přinášel zkušenosti z úplně jiného prostředí. Právě tehdy však začala jeho skutečná politická kariéra.
Král po katastrofě
Ferdinand měl štěstí i smůlu zároveň.
Jeho sňatek s Annou Jagellonskou, sestrou českého a uherského krále Ludvíka II., mu otevřel cestu k mimořádnému dědictví. Jenže toto dědictví získal za cenu jedné z největších katastrof středoevropských dějin.
Dne 29. srpna 1526 byla u Moháče rozdrcena uherská armáda a Ludvík Jagellonský zahynul při útěku z bojiště. České země i Uhry náhle zůstaly bez panovníka. O samotné bitvě a jejích dramatických důsledcích píšu podrobněji v článku o katastrofě u Moháče.
Ferdinand získal českou korunu relativně rychle. V Uhrách však narazil na mocného soupeře – sedmihradského vojvodu Jana Zápolského. Osud i politickou kariéru Ferdinandova největšího soupeře podrobněji přibližuji v samostatném článku.
Významnou postavou tohoto příběhu byla také Anna Jagellonská, jejíž život a politický význam si zaslouží samostatné vyprávění, k němuž se vrátím někdy příště.
Začal dlouhý boj o uherské dědictví.
A právě zde se ukázala jedna z Ferdinandových nejvýraznějších vlastností. Nebyl hazardérem. Nepatřil k panovníkům, kteří by vsadili vše na jedinou bitvu. Trpělivě vyjednával, uzavíral dohody, budoval správní aparát a snažil se získávat spojence.
Měl totiž proti sobě nejen Zápolského.
Jeho soupeřem byl sám sultán Sulejman Nádherný. O životě a vládě Sulejmana Nádherného píšu podrobněji v samostatném článku.
Muž, který čelil nejmocnějšímu vládci světa
Když se dnes mluví o soupeření Habsburků a Osmanů, bývá Ferdinand často upozaděn ve prospěch velkých bitev a dramatických obléhání.
Ve skutečnosti však téměř celá jeho vláda probíhala ve stínu osmanské hrozby.
Sulejman Nádherný byl v první polovině 16. století pravděpodobně nejmocnějším vládcem světa. Ovládal Balkán, Anatolii, Blízký východ, severní Afriku a jeho armády budily respekt od Persie až po střední Evropu.
Právě proti němu stál Ferdinand.
Nebyla to otázka jedné rozhodující bitvy. Byl to zápas trvající desítky let.
Ferdinand nikdy nedokázal obnovit jednotné Uherské království. Přesto se mu podařilo něco jiného: zabránit osmanskému postupu do střední Evropy.
Zásadní ranou pro jeho plány bylo osmanské obsazení Budína roku 1541, po němž se Uherské království definitivně rozdělilo na tři části. O dramatických událostech, které vedly k pádu uherské metropole do osmanských rukou, píšu podrobněji v samostatném článku zde.
Po obléhání Vídně roku 1529 podporoval rozsáhlou modernizaci obranného systému monarchie. Vznikala síť pevností, budovaly se nové bastiony a pohraniční obrana se postupně měnila v jeden z nejsofistikovanějších obranných systémů tehdejší Evropy.
Byla to práce málo okázalá, ale mimořádně důležitá.
Průběhu prvního osmanského obléhání Vídně roku 1529 se věnuji v samostatném článku. Jak se Vídeň proměnila ve velkou pevnost a proč vznikly slavné bastiony, popisuji zde.
Renesanční panovník
Ferdinand však nebyl jen politikem a organizátorem.
Patřil také k typickým renesančním vládcům.
Miloval lov, zajímal se o antickou kulturu, sbíral umělecká díla a podporoval architekturu. Jeho dvůr byl místem, kde se setkávali diplomaté, učenci, umělci i humanisté.
Na Pražském hradě nechal vybudovat Královský letohrádek, jednu z nejkrásnějších renesančních staveb severně od Alp. Výzdoba letohrádku nebyla náhodná.
Letohrádek královny Anny (Belvedér) v Královské zahradě Pražského hradu. Renesanční stavbu nechal Ferdinand I. budovat od roku 1538 pro svou manželku Annu Jagellonskou. Patří k nejvýznamnějším renesančním památkám severně od Alp.
Na reliéfech se Ferdinand nechával spojovat s antickými hrdiny. Jeden z nich ho ztotožňuje s Meleagrem, legendárním lovcem kalydonského kance. Nešlo jen o dekoraci. Renesanční panovníci prostřednictvím antických příběhů vyjadřovali své politické ambice i představy o vlastní roli ve světě.
Ferdinand se tak prezentoval jako ideální vládce, statečný hrdina a ochránce svého lidu.
Zároveň podporoval rozsáhlé stavební projekty ve Vídni, Praze i Innsbrucku a přiváděl do habsburských zemí umělce inspirované italskou renesancí.
Astrologové, učenci a císařský dvůr
Ferdinand se zajímal i o astrologii.
V 16. století přitom nešlo o žádnou kuriozitu. Astrologie byla považována za seriózní součást vzdělanosti a panovníci se běžně radili s hvězdopravci. Ferdinandův dvůr nebyl výjimkou. Astrologové sestavovali horoskopy, předpovědi i doporučení pro důležitá rozhodnutí.
Z dnešního pohledu to může působit úsměvně, ale tehdy šlo o běžnou součást politické kultury.
Ferdinand si uvědomoval, že boj s Osmanskou říší se nevede pouze na bojištích. Potřeboval informace, diplomaty a schopné vyjednavače. K nejvýznamnějším patřil vlámský šlechtic Ogier Ghislain de Busbecq, který strávil řadu let jako habsburský vyslanec u sultánova dvora v Konstantinopoli. Jeho dopisy dnes představují jeden z nejcennějších pramenů k poznání Osmanské říše za vlády Sulejmana Nádherného. Busbecqovy cesty a jeho pozorování osmanského světa podrobněji přibližuji v samostatném článku.
Přísný panovník, ale ne fanatik
V českých dějinách bývá Ferdinand často spojován s porážkou stavovského odboje roku 1547.
Tento obraz je oprávněný, ale neúplný.
Moderní historici upozorňují, že Ferdinand nebyl náboženským fanatikem. Byl hluboce věřícím katolíkem, zároveň však často postupoval pragmaticky. Podporoval církevní instituce, obnovu pražského arcibiskupství i některé kláštery, ale jeho politika byla zpravidla vedena spíše snahou o stabilitu státu než ideologickou zaslepeností.
Současní badatelé ho někdy označují za „účelově tolerantního organizátora“ – člověka, který si uvědomoval, že rozdělenou monarchii nelze řídit pouze silou.
Portrét Ferdinanda I. Habsburského od Hanse Bocksbergera staršího. Panovník, který po bitvě u Moháče získal českou a část uherské koruny a položil základy habsburské střední Evropy.
Habsburk, který vytvořil monarchii
Když Ferdinand roku 1564 zemřel, nezanechal po sobě velkolepé vítězství typu Lepanta ani dobytou říši jako Karel V.
Zanechal něco možná důležitějšího.
Vytvořil správní systém, finanční struktury a obranné mechanismy, na nichž habsburská monarchie fungovala další staletí. České země, rakouské dědičné země i západní část Uher začaly být propojeny mnohem těsněji než kdykoli předtím.
Karel V. bývá označován za nejmocnějšího panovníka své doby.
Sulejman Nádherný za největšího osmanského vládce.
Ferdinand I. bývá často jen poznámkou pod čarou.
Přitom právě Ferdinand vytvořil základy habsburské střední Evropy, která v různých podobách přetrvala až do roku 1918.
Možná právě proto stojí za to si ho připomínat ne jako „bratra Karla V.“ nebo „krále po Moháči“, ale jako jednoho z nejvýznamnějších panovníků českých a středoevropských dějin.
Příběh Ferdinanda I. není příběhem jediného panovníka. Je to příběh světa, který se po Moháči zhroutil a znovu zrodil. Světa Jana Zápolského, Sulejmana Nádherného, obránců Vídně, stavitelů bastionů i diplomatů, kteří putovali mezi Prahou, Vídní a Konstantinopolí. Právě těmto tématům se věnuji v předchozích článcích a některá z nich – včetně pozoruhodného osudu Anny Jagellonské – se na stránkách tohoto seriálu ještě objeví.
Pokud vás období Ferdinanda I. zaujalo, můžete si přečíst také mé články o:
- bitvě u Moháče a pádu středověkých Uher,
- Janu Zápolském a boji o uherskou korunu,
- jeho manželce Isabele Jagellonské, královně mezi Habsburky a Osmany
- osmanském obsazení Budína roku 1541,
- Marii Habsburské, vdově po Ludvíkovi Jagellonském,
- Sulejmanovi Nádherném,
- prvním osmanském obléhání Vídně,
- budování vídeňského pevnostního systému,
- diplomatovi Ogieru Ghislainu de Busbecqovi a jeho cestách do Konstantinopole.
Použité zdroje
ÁGOSTON, Gábor. Ottoman and Habsburg Military Affairs in the Age of Süleyman the Magnificent. In: İNALCIK, Halil a CEMAL KAFADAR (eds.). Süleyman the Second and His Time. Istanbul: Isis Press, 1993, s. 105–118.
DOBALOVÁ, Sylva a Jaroslava HAUSENBLASOVÁ. Příběh z Královského letohrádku: Ferdinand I. jako Meleagros. In: Historie – Otázky – Problémy, 2015, roč. 7, č. 2, s. 27–40.
HAUSENBLASOVÁ, Jaroslava. Ferdinand I. Habsburský (1503–1564): život mezi Španělskem, Čechami a říší. In: Historie – Otázky – Problémy, 2015, roč. 7, č. 2, s. 9–25.
JANSEN, Dirk Jacob. Strada’s Role in Projects Initiated by Emperor Ferdinand I. In: The Representation of Power in the Habsburg Monarchy. Leiden: Brill, 2019.
JEITLER, Markus. Ferdinand I. und die Wiener Stadtbefestigung. Historie – Otázky – Problémy. 2015, roč. 7, č. 2, s. 71–84.
KOHLER, Alfred. Ferdinand I. 1503–1564. Fürst, König und Kaiser. München: C. H. Beck, 2003.
ZDICHYNEC, Jan. Ferdinand I. a kláštery v Praze. Historie – Otázky – Problémy. 2015, roč. 7, č. 2, s. 98–110.
