Článek
Král zemřel a zanechal po sobě nemluvně
Po katastrofě u Moháče roku 1526 se Uherské království rozpadlo na dva znepřátelené tábory. Jedna část šlechty uznala za krále Ferdinanda Habsburského, druhá Jana Zápolského. Následovala vleklá občanská válka, do níž stále více zasahoval osmanský sultán Sulejman Nádherný.
Jan Zápolský si svou pozici udržel především díky osmanské podpoře. Když však v červenci 1540 zemřel, zanechal po sobě pouze několikadenního syna Jana Zikmunda. Místo stabilizace země přišla nová krize. O budoucnost království se nyní měli postarat vdova Isabela Jagellonská, dcera polského krále Zikmunda I., a nejmocnější muž jejího okolí – Fráter Jiří Martinuzzi.
Pro Ferdinanda Habsburského to byla jedinečná příležitost. Tvrdil, že podle dřívějších dohod mu náleží celé Uhry, a rozhodl se jednat.
Ferdinand před branami Budína
Budín roku 1541 na rytině Johanna Siebmachera vytvořené podle staršího vyobrazení Melchiora Meldemanna.
Habsburská vojska zahájila obléhání Budína. Město se ocitlo ve velmi obtížné situaci. Boje se táhly měsíce, zásob ubývalo a obránci začínali ztrácet naději.
Současní svědci později vzpomínali na krajinu kolem Budína plnou mrtvých těl. Když se v srpnu 1541 přiblížila osmanská armáda, zvolil Sulejman tábořiště severně od města mimo jiné proto, že jižní okolí Budína bylo po dlouhém obléhání doslova poseto mrtvolami.
Isabela a její rádci stáli před těžkou volbou. Přijmout osmanskou pomoc znamenalo vpustit do země obrovskou armádu. Nepřijmout ji mohlo znamenat ztrátu města.
Podle pozdějších svědectví se Isabela dlouho zdráhala obrátit na Turky. Teprve naléhání jejích poradců, zejména Frátera Jiřího, ji přimělo přijmout pomoc sultána.
Zachránce přichází
Sulejman dorazil k Budínu koncem srpna 1541 v čele obrovské armády. Na první pohled se zdálo, že plní roli ochránce osiřelého syna svého bývalého spojence.
Osmanský panovník se choval mimořádně zdvořile. Poslal Isabele dary, nádherné oděvy protkané zlatem a vzácné koně. Dary obdrželi také významní uherští magnáti a představitelé města. Současně ujistil královnu, že chce pouze zajistit budoucnost jejího syna.
Podle dobové kroniky dokonce vzkázal, že se chce s malým Janem Zikmundem setkat a pečovat o něj jako o vlastního syna. Vyprávěl, že pokud bude moci, dá mu nejen Budín, ale třeba jednou i Vídeň.
Taková slova musela znít povzbudivě. Jen málokdo však tušil, že Sulejman už pravděpodobně učinil své rozhodnutí.
Den, kdy se všechno změnilo
Dobová osmanská miniatura z kroniky Hünernâme zachycuje události spojené s obsazením Budína roku 1541.
Dne 29. srpna 1541, přesně patnáct let po bitvě u Moháče, byl malý Jan Zikmund slavnostně dopraven do sultánova tábora. Uherská elita se soustředila na ceremoniál, jednání a projevy vzájemné úcty.
Právě tehdy se odehrála jedna z nejpozoruhodnějších operací raného novověku.
Skupiny janičářů začaly pod záminkou prohlídky města vstupovat do budínského hradu. Nebyl to neobvyklý pohled. Vždyť Osmané byli spojenci a zachránci města. Nikdo nečekal útok.
Jenže návštěvníků přibývalo.
Jakmile se uvnitř ocitlo dostatečné množství vojáků, začali obsazovat brány, strážní stanoviště a další strategické body. Obyvatelům byly odebírány zbraně. Klíčové pozice se jedna po druhé dostávaly pod osmanskou kontrolu.
Když si Uhři uvědomili, co se děje, bylo již pozdě.
Neběsnila zde žádná velká bitva. Nezazněl rozhodující útok ani slavný boj na hradbách. Budín padl téměř bez výstřelu.
Paradoxně nešlo o bezvýznamné nebo špatně chráněné město. Právě naopak. Zkušenosti z předchozích obléhání vedly za vlády Jana Zápolského k rozsáhlému posílení budínských hradeb. Vznikly nové rondely a obranné stavby přizpůsobené době dělostřelectva. Město, které Osmané získali téměř bez boje, patřilo zároveň k nejlépe hájitelným pevnostem v celém Podunají. Právě tato opevnění pak pomáhala udržet Budín v osmanských rukou po dalších téměř sto padesát let.
Konec hlavního města
Sulejman tím dosáhl něčeho, o co se osmanská vojska po desetiletí snažila vojenskou silou.
Budín se stal centrem nově vytvořeného budínského pašalíku a jedním z nejvýznamnějších osmanských správních středisek v Evropě. Hlavní chrám města byl přeměněn na mešitu a z věží se brzy ozývalo svolávání k modlitbě.
Pro současníky to byl šok.
Budín nebyl obyčejným městem. Byl sídlem uherských králů, místem spojeným s vládou Zikmunda Lucemburského i Matyáše Korvína. Ještě nedávno patřil k nejvýznamnějším rezidenčním centrům střední Evropy. Nyní se proměnil v pohraniční pevnost Osmanské říše.
Když Sulejman po vítězství u Moháče roku 1526 do Budína vstoupil poprvé, město si neponechal. O patnáct let později však rozhodl jinak. Budín se mezitím stal nejen symbolem uherské státnosti, ale také modernizovanou pevností ovládající klíčové dunajské cesty. Pro sultána představoval ideální opěrný bod pro další osmanskou expanzi i obranu nově získaných území.
Historik László Veszprémy tuto proměnu výstižně shrnul: Budín přestal být baštou křesťanství a stal se baštou islámu ve střední Evropě.
Větší zlom než Moháč?
Bitva u Moháče roku 1526 bývá označována za největší katastrofu uherských dějin. Přesto řada současníků považovala pád Budína roku 1541 za neméně významný.
Moháč totiž znamenal porážku armády. Budín znamenal ztrátu hlavního města.
Po roce 1541 se Uhersko definitivně rozdělilo na tři části. Západ a sever ovládli Habsburkové. Střed země připadl Osmanům. Na východě vznikl útvar ovládaný Isabelou Jagellonskou a jejím synem Janem Zikmundem. Toto rozdělení přetrvalo po generace.
Když Osmané vstoupili do Budína, málokdo mohl tušit, že jejich vláda zde potrvá téměř sto padesát let.
To, co začalo jako přátelská návštěva spojenců, se stalo jedním z nejúspěšnějších politických převratů 16. století. A také okamžikem, který definitivně změnil dějiny střední Evropy. V maďarské historické paměti zastínila událost z 29. srpna 1541 téměř všechny ostatní boje o Budín. Není divu. Právě tehdy totiž Uhry přišly nejen o své hlavní město, ale i o možnost znovu se stát jednotným královstvím.
Pokud Vás zajímají osobnosti nebo události zmíněné v tomto článku, můžete si přečíst více zde:
Zdroje:
BRZEZIŃSKI, Szymon. A Jagellók és Magyarország 1541-ben. Századok, 2017, roč. 151, č. 1, s. 77–84. ISSN 0039-8098.
OBORNI, Teréz. Georgius Monachus contra Reginam – Queen Isabella and Her Reign over the Eastern Kingdom of Hungary (1541–1551). In: MÁTÉ, Ágnes a OBORNI, Teréz (eds.). Isabella Jagiellon, Queen of Hungary (1539–1559): Studies. Mohács 1526–2026: Reconstruction and Remembrance. Budapest, 2024, s. 209–234.
VÉGH, András. Buda. I. kötet, 1686-ig / Part I. to 1686. Magyar Várostörténeti Atlasz 4. Budapest: Archaeolingua, 2015. ISBN 978-615-5766-04-6.
VESZPRÉMY, László. Buda: From a Royal Palace to an Assaulted Border Castle, 1490–1541. In: KÁRMÁN, Gábor a LOVROVICS, Vera (eds.). A Divided Hungary in Europe: Exchanges, Networks and Representations, 1541–1699. Volume 1: Studies in Military History. Leiden; Boston: Brill, 2016, s. 491–506. ISBN 978-90-04-30766-7.
https://hu.wikipedia.org/wiki/Buda_ostroma_(1541)
