Článek
Když 19. listopadu 1557 umírala na hradě v Bari, byla jednou z nejbohatších žen Evropy. Měla za sebou téměř čtyřicet let na polském trůně, vybudovala obrovský majetek, zasahovala do evropské politiky a vychovala děti, jejichž osudy ovlivnily dějiny střední Evropy. Přesto její poslední dny provázelo podezření, které historiky zaměstnává dodnes. Podle převládajícího názoru se nestala obětí nemoci, ale vraždy. O život ji měl připravit vlastní důvěrník Gian Lorenzo Pappacoda, zapletený do sporu o obrovské půjčky, které královna poskytla španělské koruně.
Osud si přitom připravil zvláštní ironii. Žena, kterou po staletí označovali za travičku a zosobnění dvorských intrik, se sama s největší pravděpodobností stala obětí otravy.
Otrava královny Bony (1859). Historický obraz Jana Matejky zachycuje poslední chvíle života Bony Sforzy na hradě v Bari. Malíř ztvárnil tehdy rozšířenou představu, že se královna stala obětí otravy, což dnes podporuje i část historiků, i když okolnosti její smrti zůstávají předmětem odborných diskusí.
Jak se z italské princezny stala jedna z nejvlivnějších panovnic renesanční Evropy? A proč z ní pozdější generace vytvořily téměř démonickou postavu?
Dcera rodu, který vládl Milánu
Bona se narodila roku 1494 do slavného rodu Sforzů, jedné z nejvýznamnějších dynastií renesanční Itálie. Milánský dvůr patřil mezi kulturní centra Evropy. Právě zde působil Leonardo da Vinci, zde vznikala nová architektura, nové umění i nový způsob vládnutí.
Její dětství ale připomínalo spíš renesanční tragédii než pohádku.
Otec Gian Galeazzo Sforza zemřel, když byly Boně pouhé čtyři roky. Už současníci spekulovali, zda nešlo o otravu. Skutečnou moc mezitím převzal jeho strýc Ludovico Sforza zvaný Il Moro. Jenže ani jeho vláda netrvala dlouho. Francouzská vojska obsadila Milán a rodina přišla téměř o všechno.
Bonina matka Isabela Aragonská proto odešla do Bari, kde začala budovat nový dvůr. Nebyl sice tak okázalý jako milánský, ale stal se místem, kde Bona získala vzdělání, jakého se většině evropských princezen nedostalo. Učila se latině, dějinám, správě panství, diplomacii i umění reprezentace. Matka dobře věděla, že dcera nebude pouze ozdobou některého evropského dvora. Musí být připravena vládnout.
Právě zde se zrodila žena, která později překvapila téměř všechny své současníky.
Nevěsta, která cestovala přes půl Evropy
Když polský král Zikmund I. Starý, o kterém si můžete přečíst zde, hledal novou manželku, nebyla Bona první kandidátkou. Nakonec však zvítězila nejen díky svému původu, ale i díky politickým vazbám, které mohla Jagelloncům přinést.
Na jaře roku 1518 opustila rodnou Itálii.
To, co následovalo, nebyla obyčejná svatební cesta.
Průvod čítal stovky lidí. Šlechtice, vojáky, duchovní, hudebníky, lékaře, služebnictvo i řemeslníky. Desítky vozů převážely nábytek, šaty, tapisérie, stříbrné nádobí, knihy, obrazy, šperky i vybavení budoucího královnina dvora. Každé město připravovalo slavnostní uvítání. Každá zastávka byla diplomatickou událostí.
Několikaměsíční cesta přes Apeniny, Alpy a habsburské země představovala jednu z největších reprezentačních akcí své doby. Nešlo jen o dopravu nevěsty. Evropa sledovala příjezd budoucí polské královny jako demonstraci prestiže obou dynastií.
Když 18. dubna 1518 vstoupila do krakovské katedrály, čekal na ni muž o téměř třicet let starší. Zikmundovi bylo jednapadesát, Boně třiadvacet. Krátce po svatbě byla korunována polskou královnou a litevskou velkokněžnou. Pro mladou Italku tím začal úplně nový život.
Do Polska nepřivezla jen bohaté věno
Dodnes se občas opakuje, že Bona Sforza přivezla do Polska nové druhy zeleniny. Na této tradici je kus pravdy, zároveň však zastírá její skutečný význam.
Nepřivezla jen zeleninu. Přivezla především renesanci.
Na krakovský Wawel dorazila žena, která vyrůstala v prostředí, kde se rodily nové umělecké směry, nové pojetí státní správy i nový obraz panovníka. Brzy začala měnit dvůr kolem sebe.
Do popředí se dostala italská móda, bohatší dvorské slavnosti, nové způsoby stolování i reprezentace. Luxusní látky, šperky a slavnostní oděvy nebyly pouhou okázalostí. V renesanční Evropě představovaly politický jazyk. Panovník svou moc nejen vykonával, ale také ji musel viditelně předvádět.
Dochované popisy Boniny svatby i její nejstarší portrét ukazují, jak pečlivě byla tato reprezentace promyšlena. Každý drahokam, každá výšivka i každá barva nesly svůj význam. Mladá královna měla být ztělesněním bohatství, legitimity i kulturní převahy renesanční Itálie.
Jenže Bona se nespokojila s tím, že bude určovat podobu dvorských slavností.
Chtěla rozhodovat i o tom, jak bude fungovat samotný stát.
Její manžel brzy zjistil, že si nevzal pouze krásnou princeznu, ale mimořádně schopnou političku.
Královna, která odmítala být pouhou ozdobou
Na počátku 16. století se od královské manželky očekávalo především to, že porodí dědice, bude reprezentovat dvůr a bude podporovat církevní instituce. Bona Sforza tuto roli přijala jen zčásti. Velmi brzy začala zasahovat do záležitostí, které většina jejích současníků považovala za výhradní doménu mužů.
Pravidelně se účastnila jednání, pečlivě sledovala státní finance a věnovala mimořádnou pozornost správě královských statků. Zatímco mnozí velmoži považovali královské domény za vítaný zdroj odměn, které mohl panovník rozdávat svým přívržencům, Bona zastávala opačný názor. Domnívala se, že silný panovník musí stát na pevných hospodářských základech. Proto systematicky vykupovala zastavené statky, usilovala o zvýšení příjmů koruny a snažila se obnovit královský majetek.
To, co dnes historici označují za promyšlenou hospodářskou politiku, však tehdejším šlechticům připadalo jako nebezpečný útok na jejich postavení.
Královna si navíc rychle vytvořila vlastní okruh spolupracovníků. Nepatřili do něj jen dvořané a dvorní dámy, ale také vzdělaní úředníci, právníci, lékaři a diplomaté. Její dvůr se stal jedním z nejvýznamnějších politických center Jagellonské monarchie. Přístup ke královně mohl znamenat cestu ke kariéře stejně jako přízeň samotného krále. Pro řadu šlechticů proto představovala soupeřku, nikoli pouze panovníkovu manželku.
Dvě ženy, které si psaly přes hranice říší
Bonin vliv sahal daleko za hranice Polska.
Jedním z nejpozoruhodnějších dokladů jejího mezinárodního postavení je korespondence s Roxolanou (více o ní zde), manželkou osmanského sultána Sulejmana Nádherného (o kterém píšu v samostatném článku). Obě ženy pocházely z odlišných světů, přesto je spojovalo překvapivě mnoho. Ani jedna se nespokojila s rolí pasivní panovnice. Obě zasahovaly do vysoké politiky, podporovaly své děti v dynastických ambicích a dokázaly ovlivňovat rozhodování svých manželů.
Dochovaná výměna dopisů ukazuje, že kontakty mezi křesťanskými a osmanskými dvory nebyly zdaleka omezeny jen na válečné střety. Diplomacie se odehrávala i prostřednictvím žen, které si vyměňovaly dary, zdvořilostní listy i politické signály. Představa, že renesanční Evropa a Osmanská říše existovaly jako dva zcela oddělené světy, je proto značně zjednodušená. O kontaktech a vztahu obou říší píšu i zde:
Právě tento motiv činí Bonu mimořádnou i z dnešního pohledu. Patřila mezi několik málo evropských panovnic, jejichž jméno bylo známé nejen ve Vídni nebo Římě, ale také v Istanbulu.
Matka, jejíž dcera se stala uherskou královnou
Stejně velkou pozornost jako státní politice věnovala Bona budoucnosti svých dětí.
Největší ambice spojovala se synem Zikmundem Augustem, kterého prosadila jako následníka trůnu ještě za života jeho otce. Tím chtěla předejít nástupnickým krizím, zároveň si však znepřátelila část polské šlechty.
Neméně pozoruhodný byl osud její dcery Isabely Jagellonské, o které píšu v samostatném článku.
Roku 1539 se Isabela provdala za uherského krále Jana Zápolského (více si o něm můžete přečíst zde). O rok později ovdověla a zůstala sama s několikatýdenním synem Janem Zikmundem. Právě tehdy se naplno projevilo dědictví, které jí matka předala. Místo aby se vzdala vlády, pustila se do boje o zachování dědictví svého syna. V nelehkých podmínkách soupeření s Habsburky i Osmanskou říší dokázala po řadu let udržet vládu ve východních Uhrách a pozdějším Sedmihradsku.
Katastrofa u Moháče roku 1526, která změnila mapu střední Evropy, tak zasáhla i Boninu rodinu. Osudy matky a dcery se staly součástí dlouhého zápasu o uherskou korunu, který určoval politiku regionu po několik desetiletí.
Proč z ní udělali travičku?
Čím větší moc Bona získávala, tím více nepřátel si vytvářela.
Byla cizinka.
Byla vzdělaná.
Byla bohatá.
A především odmítala přijmout představu, že žena má ve státní politice mlčet.
Není proto překvapivé, že už za jejího života vznikaly pomluvy o bezohlednosti, ctižádosti i údajných otravách. Pozdější staletí je ještě znásobila. Romantická literatura 19. století, která potřebovala vytvořit tragický příběh lásky Zikmunda Augusta a Barbory Radziwiłłovny, proměnila Bonu v téměř démonickou postavu – intrikánku, která neváhala odstranit každého, kdo jí stál v cestě. Tento obraz se hluboce zakořenil v kolektivní paměti a přežil až do moderní doby.
Bona Sforza na portrétu z dílny Lucase Cranacha mladšího (kolem roku 1556). Jeden z nejznámějších renesančních portrétů polské královny, vytvořený v souvislosti se sérií podobizen členů jagellonské dynastie. Dnes je součástí sbírek Muzea Czartoryských v Krakově.
Současní historikové jsou však mnohem střízlivější. Nepopírají, že Bona byla mimořádně ambiciózní a tvrdá vyjednavačka. Zároveň ale upozorňují, že právě díky těmto vlastnostem dokázala posílit hospodářské postavení královské moci, podpořit šíření renesanční kultury a proměnit jagellonský dvůr v jedno z nejvýznamnějších center střední Evropy. Černá legenda, která ji provázela téměř půl tisíciletí, tak stále více ustupuje obrazu schopné panovnice, jejíž skutečný význam byl dlouho zastíněn předsudky.
Když roku 1557 zemřela v Bari, uzavřel se život ženy, která spojovala renesanční Itálii, Jagellonské Polsko, Uhersko i Osmanskou říši. Její dcera Isabela pokračovala v boji o uherskou korunu, její vnuk Jan Zikmund se stal prvním sedmihradským knížetem a dopisy, které si Bona vyměňovala s Roxolanou, dodnes připomínají, že nejvyšší politika 16. století nebyla výhradně mužskou záležitostí.
Možná právě proto budí Bona Sforza pozornost historiků i po téměř pěti stech letech. Nebyla pouze královnou. Byla političkou, diplomatkou, hospodářkou i mecenáškou renesanční kultury. A právě ženy, které dokázaly překročit očekávání své doby, bývají často těmi, o nichž vzniká nejvíce legend.
Zdroje:
BENDER, Agnieszka. Bona Sforza d’Aragona i rola mody w kształtowaniu jej wizerunku. Fabrica Litterarum Polono-Italica. 2020, č. 1(2), s. 33–52.
JANUSZEK-SIERADZKA, Agnieszka. Queen Bona Sforza as Part of the Blended Family: Not Obvious Relationships at the Royal Court in Cracow. Opera Historica. 2022, roč. 23, č. 1, s. 7–28.
JANUSZEK-SIERADZKA, Agnieszka. „Przenosząc się ciągle z miejsca na miejsce obyczajem Numidów“. Jagiellońscy władcy i ich rodziny w czasie morowego powietrza w XV–XVI w. Studia Historica Gedanensia. 2021, roč. XII, s. 93–108.
KLIMKIEWICZ, Anna a Jadwiga MISZALSKA. Aspetti letterari dell’Inventario di Bona Sforza. In: Studia Italica. Kraków: Uniwersytet Jagielloński, 2003.
PUCCINI, Valeria. La rappresentazione del potere nel banchetto nuziale di Bona Sforza, regina di Polonia. Revista de la Sociedad Española de Italianistas. 2021, roč. 15, s. 89–104.
RAGAUSKIENĖ, Raimonda. The Noblewoman's Court in the Sixteenth-Century Grand Duchy of Lithuania. Lithuanian Historical Studies. 2003, roč. 8, s. 27–60.
SANZ LOSADA, Victoriano. La fecha de nacimiento de Bona Sforza (1494–1557), reina de Polonia, gran duquesa de Lituania, duquesa de Bari y princesa de Rossano. Una carta inédita del Archivo de Estado de Milán (ASMi). Anuario Histórico Ibérico. 2025, č. 4.
WERNER, Monika. L’immagine di Bona Sforza nella letteratura teatrale polacca. Fabrica Litterarum Polono-Italica. 2020, č. 1(2), s. 53–64. ISSN 2658-185X.
