Měl chránit královnu, připravil ji o moc. Vzestup a pád „frátera Györgye“

Na jaře roku 1551 se v sedmihradském Enyedu odehrála mimořádně vyhrocená scéna. Uherská královna Isabela Jagellonská svolala zemský sněm, na němž se chtěla zbavit muže, který jí již několik let téměř znemožňoval samostatně vládnout. Byl jím fráter György, známý také jako Jiří Martinuzzi, mocný duchovní a správce země. Na jednání se směl dostavit pouze bez ozbrojeného doprovodu. Tento požadavek však ignoroval a na sněm přijel se svými vojáky.

Před shromážděnými stavy pak obvinil královnu z porušování dohod s Ferdinandem Habsburským a z vyvolávání rozbrojů. Isabela mu odpověděla, že chce vydat zemi Habsburkům a zapomněl na všechno, za co vděčil jejímu zesnulému manželovi Janu Zápolskému. Požadovala, aby byl zbaven svých pravomocí. Stavové se však neodvážili postavit ani na jednu stranu a rozhodnutí odložili.

Bylo to vyvrcholení dlouholetého zápasu o moc mezi mladou vdovou a mužem, který měl původně chránit ji i jejího syna. Martinuzzi přitom nebyl obyčejný ctižádostivý dvořan. Patřil k nejschopnějším politikům své doby a jeho rozhodnutí významně ovlivnila osud rozdělených Uher. Současníci jej obdivovali i nenáviděli. Někteří v něm viděli zachránce země, jiní nebezpečného intrikána, kterému nebylo možné věřit.

Od chudého šlechtice k nejmocnějšímu muži Uherska

Jiří Martinuzzi se narodil roku 1482 na hradě Kamičac v dnešním Chorvatsku. Pocházel ze starého, avšak zchudlého šlechtického rodu Utješenovićů. Příjmení Martinuzzi, pod nímž vstoupil do evropských dějin, bylo odvozeno od jména jeho matky Anny Martinuševićové a vzniklo jeho poitalštěním. V uherském prostředí byl znám především jako fráter György, tedy bratr Jiří.

Jeho dětství nemělo mnoho společného s pohodlím, které si dnes se šlechtickým původem obvykle spojujeme. Již jako malý chlapec se dostal ke dvoru Jana Korvína, nemanželského syna slavného krále Matyáše Korvína. Podle životopisných zpráv zde zpočátku vykonával nejnižší služby. Později přešel ke dvoru těšínské kněžny Hedviky, matky budoucího uherského krále Jana Zápolského. Právě zde navázal vztahy, které později zásadně ovlivnily jeho kariéru.

Mladý Jiří se nějaký čas věnoval vojenské službě, nakonec se však rozhodl pro řeholní život. Vstoupil k paulánům, řádu poustevníků svatého Pavla, a působil v klášterech v Budíně, polské Čenstochové a uherském Sajóládu. Zajímavé je, že se podle vlastního vyprávění začal důkladněji učit číst a psát až v dospělosti. Nedostatek vzdělání z mládí postupně doháněl a vynikal zejména organizačními schopnostmi, pracovitostí a neobyčejnou houževnatostí.

Rozhodující obrat přišel roku 1528. Uhersko se po katastrofální bitvě u Moháče zmítalo v občanské válce mezi dvěma králi, Janem Zápolským a Ferdinandem Habsburským. Zápolský, který po vojenských neúspěších hledal podporu, se znovu setkal se svým někdejším známým. Martinuzzi se rozhodl opustit klášterní prostředí a vstoupit do jeho služeb.

Ukázalo se, že Zápolský získal mimořádně schopného spolupracovníka. Mnich začal shánět peníze, organizovat vojsko, získávat přívržence a postupně přebíral stále důležitější úkoly. V době, kdy se mnozí uherští magnáti řídili především vlastními zájmy a bez velkých rozpaků přecházeli mezi oběma králi, představoval pro Zápolského spolehlivou oporu.

Jeho skutečný vzestup nastal po násilné smrti Lodovica Grittiho roku 1534. Martinuzzi získal úřad nejvyššího pokladníka, biskupství ve Velkém Varadíně a postupně rozhodující vliv na správu Zápolského držav. Dokázal získávat prostředky z daní, dolů a královských statků, reorganizovat správu i zajišťovat obranu. Bez peněz nebylo možné platit vojáky ani udržet pevnosti, a právě v této oblasti se stal téměř nenahraditelným.

Jeho schopností si všímali také nepřátelé. Podle pozdějších historických vyprávění měl Ferdinand Habsburský prohlásit, že Zápolskému nezávidí nic kromě tohoto mnicha, jehož služby mají cenu desetitisícového vojska. Ať už výrok zazněl přesně takto, dobře vystihuje pověst, kterou si Martinuzzi získal.

Sám pomáhal přivést Isabelu do Uher

Martinuzzi sehrál významnou roli také při vyjednávání Zápolského sňatku s polskou princeznou Isabelou Jagellonskou. Manželství uzavřené roku 1539 mělo posílit královo postavení a zajistit pokračování dynastie. O jeho podílu na přípravě sňatku svědčí mimo jiné dopis Isabeliny matky Bony Sforzy z března 1542. Polská královna v něm Martinuzziho označila za jednoho z původců manželství své dcery a žádala ho, aby se o ni náležitě postaral.

Tento detail je vzhledem k dalším událostem pozoruhodný. Muž, který pomáhal přivést mladou princeznu z Krakova do Uher, se měl již za několik let stát jejím nejnebezpečnějším politickým protivníkem.

Když Isabela v červenci 1540 porodila syna Jana Zikmunda, zdálo se, že je budoucnost Zápolského dynastie zajištěna. Král však necelé dva týdny nato zemřel. Na smrtelném loži podle svědectví Antuna Vrančiće svěřil Martinuzzimu a Petru Petrovićovi ochranu svého dítěte. Martinuzzi měl navíc pečovat o královnu a pomáhat řídit zemi, dokud mladý Jan Zikmund nedospěje.

Zápolský mu projevoval mimořádnou důvěru. Vrančić zaznamenal, že jej král považoval téměř za vlastního bratra a připomněl mu, jak vysoko ho navzdory jeho skromnému původu povznesl. Zároveň na něj přenesl nesmírnou odpovědnost.

Jenže mladá vdova se brzy přesvědčila, že její mocný ochránce má vlastní představy o tom, kdo bude skutečně rozhodovat. Martinuzzi se obával, aby Isabela nepřistoupila na Ferdinandovy požadavky a nevzdala se vlády ve prospěch Habsburků. Podle dopisu jejího sekretáře Piotra Porębského polské královně Boně ji proto v Budíně prakticky držel v zajetí. Isabela sice nadále vystupovala jako královna, ale její možnosti jednat nezávisle byly značně omezené.

Martinuzzi mezitím prosadil zvolení malého Jana Zikmunda uherským králem. Chlapec však nebyl korunován a jeho postavení zůstávalo nejisté. Ferdinand odmítal uznat jeho nároky a připravoval vojenský zásah. Martinuzzi se proto snažil udržet Budín a současně hledal podporu u osmanského sultána Sulejmana Nádherného.

Mezi Ferdinandem a Sulejmanem

Rok 1541 znamenal pro Uhersko katastrofu. Sulejman využil mocenského zápasu a obsadil Budín, někdejší hlavní město uherského království. Isabela se synem musela odejít na východ, kde se postupně formoval samostatný politický útvar pod osmanskou svrchovaností, z něhož později vzniklo Sedmihradské knížectví.

Martinuzzi byl za ztrátu Budína později opakovaně obviňován. Jeho protivníci tvrdili, že zemi zradil a prakticky vydal Osmanům. Tak jednoduché to však nebylo. Sultán o obsazení města usiloval z vlastních strategických důvodů a Martinuzzi rozhodně nebyl jediným mužem, který doporučoval hledat osmanskou pomoc proti Ferdinandovi. Podobně uvažovali i další Zápolského rádci. Historici se dnes přiklánějí k názoru, že Martinuzzi osmanské převzetí Budína nepředpokládal.

Po odchodu královského dvora do Sedmihradska jeho moc ještě vzrostla. Získal rozsáhlé správní, soudní a vojenské pravomoci a sehrál zásadní roli při vytváření institucí nového státu. Na zemských sněmech prosazoval reorganizaci správy, dohlížel na finance a rozhodoval o obraně hranic. Byl současně vysokým církevním hodnostářem, politikem, diplomatem i zkušeným organizátorem vojenských záležitostí.

Jeho postavení bylo o to pozoruhodnější, že dokázal udržovat vztahy s oběma znepřátelenými velmocemi. Navenek uznával osmanskou svrchovanost a vyjednával se sultánovými zástupci, současně však usiloval o dohodu s Ferdinandem, která by umožnila spojit východní a západní část Uher pod habsburskou vládou.

V prosinci 1541 dokonce zprostředkoval uzavření dohody v Gyalu, podle níž měla Isabela a její syn přenechat východní Uhry Ferdinandovi výměnou za jiné državy. Smlouva se však neuskutečnila, protože Habsburkové nedokázali zemi vojensky zajistit. Martinuzzi se tak nadále pohyboval mezi dvěma mocnostmi, z nichž žádná nebyla ochotna připustit posílení té druhé.

Právě tato politika mu vynesla pověst nevyzpytatelného intrikána. Jeho cílem bylo podle všeho zabránit úplnému ovládnutí východních Uher Osmany a pokud možno obnovit jednotu království. Prostředky, které k tomu volil, však vyvolávaly nedůvěru dokonce i u lidí, s nimiž spolupracoval.

Královna proti vlastnímu ochránci

Vztahy mezi Isabelou a Martinuzzim se postupně měnily v otevřené nepřátelství. Královna stále obtížněji snášela, že muž pověřený ochranou jejího syna rozhoduje o nejdůležitějších záležitostech bez jejího souhlasu. Martinuzzi zase považoval Isabelu za politicky nezkušenou a obával se, že její rozhodnutí ohrozí bezpečnost země. Stále více se spoléhal na vlastní úsudek a své představy prosazoval i proti královnině vůli.

O jeho povaze se dochovala pozoruhodná svědectví. Podle výpovědi jednoho z jeho spolupracovníků se Martinuzzi chlubil, že nikdy nechtěl mít v ničem sobě rovného: v dětství byl první mezi dětmi, v klášteře mezi mnichy a na královském dvoře mezi úředníky. Nyní hodlal zaujímat první místo také mezi rádci. Podobné výroky dobře odpovídají obrazu mimořádně schopného, ale také panovačného a ctižádostivého muže.

Rozhodující zlom nastal roku 1549, kdy Martinuzzi v Nyírbátoru vyjednal s Ferdinandovými zástupci další dohodu o předání Sedmihradska Habsburkům. Isabela měla za vzdání se vlády získat finanční odškodnění a slezská knížectví Opolsko a Ratibořsko, jejímu synovi bylo slíbeno manželství s Ferdinandovou dcerou Johanou. Martinuzzi měl naopak zůstat jednou z hlavních osobností nové správy.

Nejzávažnější bylo, že jednal jménem královny, aniž ji o uzavření dohody předem informoval. Když se Isabela dozvěděla, co se stalo, rozzuřilo ji to. Odmítla se vzdát země a začala proti Martinuzzimu hledat spojence. Mezi nimi vynikal Petr Petrović, příbuzný Zápolských a jeden z poručníků Jana Zikmunda, který stál na její straně.

Konflikt postupně přerostl v ozbrojený zápas. Roku 1550 se proti sobě postavily oddíly Martinuzziho a královniných stoupenců. Martinuzziho vojsko dokonce oblehlo Karlovský Bělehrad (maď. Gyulafehérvár, rum. Alba Iulia), sídlo královny, a obléhání trvalo několik týdnů. Obě strany zároveň hledaly podporu u osmanského dvora a snažily se sultána přesvědčit o zradě protivníka. Ještě nedávno společně hájily práva Jana Zikmunda, nyní hrozilo, že jejich soupeření zemi uvrhne do další občanské války.

Následovala opakovaná jednání a pokusy o smíření. Jeden z nich později barvitě popsal sedmihradský historik Farkas Bethlen. Podle jeho líčení Martinuzzi odložil svou obvyklou pýchu, oblékl si staré šaty, padl před královnou na kolena a prosil ji o odpuštění. Takové vyprávění je ovšem třeba číst s vědomím, že vzniklo s časovým odstupem a mohlo být literárně přikrášleno. Podstatné je, že ani formální usmíření už vzájemnou důvěru neobnovilo.

Vítězství, které se stalo začátkem konce

Na jaře roku 1551 bylo zřejmé, že se konflikt blíží k rozhodnutí. Isabela se na sněmu v Enyedu (dnešním rumunském Aiudu) ještě pokusila Martinuzziho zbavit moci, ale neuspěla. Do Sedmihradska mezitím vstoupilo habsburské vojsko pod velením italského generála Giovanniho Battisty Castalda. Královna se ocitla pod stále silnějším tlakem a v červenci byla donucena vzdát se vlády.

Dne 19. července 1551 podepsala v Szászsebesu dohodu, jíž přenechala svá uherská práva Ferdinandovi. Musela odevzdat také svatoštěpánskou korunu a korunovační klenoty. Podle pozdějšího Bethlenova vyprávění při této příležitosti rozhořčeně prohlašovala, že byla k ústupu donucena násilím, a dovolávala se Božího trestu pro ty, kteří její neštěstí zavinili.

Martinuzzi dosáhl toho, oč dlouhá léta usiloval. Východní část Uher se ocitla pod Ferdinandovou vládou a zdálo se, že se podaří alespoň částečně obnovit jednotu země. Isabela se synem odešla do vyhnanství. Její někdejší ochránce naopak zůstával v Sedmihradsku jako nejvlivnější domácí politik a Ferdinand mu svěřil další pravomoci.

Martinuzzi však podcenil, jakou nedůvěru jeho postup vyvolal. Na jeho jednání s osmanskými představiteli pohlíželi habsburští velitelé stále podezřívavěji. Sultán navíc odmítl uznat předání Sedmihradska Ferdinandovi a vyslal proti zemi vojsko pod velením Sokollu Mehmeda. Martinuzzi musel současně organizovat obranu a diplomaticky uklidňovat osmanskou stranu, aby zabránil úplnému zničení země.

Zvlášť nebezpečným se stalo jeho rozhodnutí při bojích o pevnost Lipova na podzim roku 1551. Když byla osmanská posádka obklíčena, dovolil jejímu veliteli Ulamovi a jeho mužům odejít. Podle některých historiků se tím snažil uchlácholit osmanský dvůr a zabránit další ofenzivě. Castaldo a jeho důstojníci však podobné jednání považovali za krajně podezřelé. Začali se obávat, že mocný mnich hraje dvojí hru, a nakonec je všechny vydá Osmanům.

Paradoxně právě v té době Martinuzzi dosáhl i vrcholu své církevní kariéry. Na Ferdinandovu přímluvu ho papež Julius III. dne 12. října 1551 jmenoval kardinálem. Z někdejšího chudého chorvatského šlechtice, který se naučil číst až v dospělosti, se stal jeden z nejvýše postavených duchovních Uher.

Nové důstojenství mu však život nezachránilo. V noci z 16. na 17. prosince 1551 byl ve svém sídle v Alvincu (dnes Vințu de Jos v Rumunsku) brutálně zavražděn vojáky habsburských velitelů Castalda a Sforzy Pallaviciniho. Bylo mu devětašedesát let.

Jeho smrt vyvolala obrovský skandál. Zavraždění kardinála, kterého Ferdinand ještě nedávno doporučoval papeži jako zasloužilého obránce křesťanstva, nemohlo zůstat bez následků. Svatý stolec zahájil rozsáhlé vyšetřování a habsburský panovník musel obhajovat čin, jehož skutečné pozadí zůstává předmětem historických diskusí.

Fráter György tak skončil stejně násilně jako někteří další mocní muži své doby. Jeho život však nelze jednoduše označit za příběh zrádce. Byl schopným hospodářem, odvážným politikem a nepochybně také mužem mimořádné ctižádosti. Pokoušel se zachránit uherské království v situaci, kdy o jeho osudu stále více rozhodovaly dvě soupeřící velmoci. Při tom však postupně ztratil důvěru téměř všech, s nimiž spolupracoval.

Muž, který dokázal připravit Isabelu Jagellonskou o vládu a přivést Sedmihradsko pod habsburskou svrchovanost, nakonec nedokázal ochránit ani sám sebe.

Související články:

Budín 1541: jak Osmané získali hlavní město Uher téměř bez boje

Po porodu dědice vdovou uprostřed boje. Pohnutý osud Isabely Jagellonské

Zrádce, nebo zachránce Uher? Jan Zápolský rozdělil zemi i historiky

Sulejman Nádherný: sultán, kterého se Evropa bála víc než moru

Bona Sforza změnila Polsko. Proč se jí šlechta tolik bála?

Muž ve stínu, který neměl vládnout. Ferdinand I. změnil střední Evropu

Použitá literatura