Článek
V červenci roku 1402 se před středoasijským dobyvatelem Timurem ocitl neobyčejný zajatec. Byl jím osmanský sultán Bajezid I., muž, který ještě před šesti lety rozdrtil evropské křižáky u Nikopole a jehož vojska ohrožovala samotnou Konstantinopol. Nyní však přišel o armádu, svobodu i velkou část své moci. Jeho přemožitel přitom nebyl žádným evropským panovníkem, ale vojevůdcem ze vzdálené Střední Asie, jehož jméno již budilo hrůzu od Indie až po Sýrii.

Timur (Tamerlán) přijímá zajatého osmanského sultána Bajezida I. po bitvě u Ankary roku 1402. Indická miniatura z let 1615–1625, připisovaná malíři Šivadásovi.
Timur, v Evropě známý také jako Tamerlán, patřil k nejpozoruhodnějším a zároveň nejkrutějším postavám pozdního středověku. Jeho vojska pustošila rozsáhlé oblasti Asie, dobytá města často čekal strašlivý osud a z hlav povražděných nepřátel nechával stavět celé věže. Přesto se tento bezohledný dobyvatel zajímal o vzdělanost, obklopoval se učenci a ve svém sídelním Samarkandu budoval velkolepé paláce, mešity a zahrady. Jak se z chromého válečníka stal vládce, jehož výboje otřásly několika mocnými říšemi?
Ve stopách Čingischána
Timur se narodil v první polovině 14. století poblíž města Keš, dnešního Šahrisabzu v Uzbekistánu. Tradičně se uvádí rok 1336, jeho skutečné datum narození však není jisté. Arabský historik al-Makrízí, který sepsal rozsáhlý Timurovův životopis, například předpokládal, že přišel na svět již kolem let 1327–1328. Vycházel přitom z vyprávění o rozhovoru, při němž měl Timur během tažení v Sýrii prohlásit, že je mu pětasedmdesát let.
Pocházel z kmene Barlasů, který měl mongolské kořeny, ale postupně přijal turkický jazyk a islámskou kulturu. Vyrůstal v oblasti zvané Transoxanie, rozkládající se mezi řekami Amudarjou a Syrdarjou na území dnešního Uzbekistánu a sousedních zemí. Tato část Střední Asie kdysi náležela k obrovské říši Čingischána, jejíž hranice sahaly od Číny až do východní Evropy.
Ve 14. století však již někdejší mongolskou říši oslabovalo soupeření jednotlivých dynastií a místních vládců. Právě tohoto rozvratu dokázal Timur využít. Zpočátku patřil k méně významným vojenským velitelům, uzavíral spojenectví, účastnil se bojů mezi soupeřícími mocenskými skupinami a postupně rozšiřoval vlastní vliv. Roku 1370 se mu podařilo ovládnout Transoxanii a za své hlavní sídlo si zvolil Samarkand.

Timur (Tamerlán) přijímá hodnostáře při nástupu k moci ve městě Balch roku 1370. Perská miniatura z rukopisu Zafarnáma (Kniha vítězství) Šarafuddína Alího Jazdího. Rukopis vznikl pravděpodobně v Herátu v letech 1467–1468, ilustrace kolem roku 1480.
Čingischán pro něj představoval významný vzor. Timur však nebyl jeho přímým potomkem, a podle mongolské tradice proto neměl nárok na chánskou hodnost. Tento nedostatek se snažil překonat sňatkem s princeznou Saraj Mulk Chánum z Čingischánova rodu. Přijal titul gürägän, tedy chánův zeť, a vystupoval jako emír, zatímco formální chánskou důstojnost přenechával příslušníkům legitimní dynastie.

Timur (Tamerlán), středoasijský dobyvatel a zakladatel Timurovské říše (1336–1405). Pozdější vyobrazení; doba vzniku původní předlohy není známa.
K jeho osobě se váže také známá přezdívka. Perské označení Tímúr-i lang znamená Chromý Timur a právě z něj vznikla evropská podoba jména Tamerlán. Timur skutečně trpěl postižením pravé nohy a ruky, pravděpodobně následkem zranění, které utrpěl v mládí. Přesné okolnosti nejsou známy a pozdější vyprávění o jeho původu se značně rozcházejí. Tělesné postižení mu však nezabránilo vést po několik desetiletí téměř nepřetržitá vojenská tažení.
Města v plamenech a věže z lidských lebek
Timurova moc spočívala především v mimořádně pohyblivé armádě, jejíž hlavní sílu tvořilo jezdectvo. Jeho vojáci dokázali překonávat obrovské vzdálenosti a překvapovat protivníky rychlými útoky. Timur byl zkušeným stratégem, který dovedl využívat rozporů mezi nepřáteli, shromažďovat informace o jejich síle a vhodně kombinovat přímé střety s dlouhým obléháním.
Jeho vojenské úspěchy však provázelo násilí, které svou intenzitou děsilo současníky. Města, jež se vzdala bez odporu, mohla někdy očekávat mírnější zacházení. Pokud se však obyvatelé postavili proti jeho vojsku nebo se později vzbouřili, následovala často nelítostná odveta. Timur tak využíval strach jako důležitou součást své válečné strategie.
Jedním z nejznámějších případů se stalo dobytí perského Isfahánu roku 1387. Město se mu původně podrobilo, ale po vypuknutí povstání, při němž byli zabiti Timurovi vojáci a výběrčí daní, nařídil rozsáhlé represálie. Doboví kronikáři popisují hromadné zabíjení obyvatel a stavění věží z useknutých hlav. Některé prameny hovoří o desetitisících mrtvých, přesné počty však nelze ověřit. Samotné krveprolití i vystavování hlav poražených nepřátel jsou nicméně dobře doloženy.
Takové zacházení mělo jasný účel. Zprávy o osudu vzpurných měst se šířily daleko před postupující armádou a mohly přimět další protivníky, aby se vzdali ještě před zahájením obléhání. Hrůza se tak stávala stejně účinnou zbraní jako meč či luk.
Během osmdesátých a devadesátých let 14. století Timur ovládl rozsáhlé oblasti Persie, pronikl na Kavkaz a vedl války proti Tochtamyšovi, vládci Zlaté hordy, kterého dříve sám podporoval. V rozhodujících střetnutích v letech 1391 a 1395 jej porazil a výrazně oslabil moc tohoto státu, jehož území zahrnovalo značnou část jihovýchodní Evropy a dnešního Ruska.
Roku 1398 obrátil svou pozornost k Indii. Dillíský sultanát byl tehdy oslaben vnitřními konflikty a Timur se rozhodl využít příležitosti k dalšímu tažení. Jeho armáda překročila řeku Indus a postupovala směrem k Dillí, které patřilo k nejvýznamnějším městům severní Indie.
V prosinci 1398 se Timurovo vojsko střetlo s armádou dillíského sultána. Mezi protivníkovými zbraněmi byli také váleční sloni, s nimiž se středoasijští jezdci museli vypořádat. Timur však dosáhl rozhodujícího vítězství a následně obsadil Dillí.
Město postihlo rozsáhlé plenění a masakry. Paláce, domy i tržiště se staly kořistí vítězů, mnoho obyvatel zahynulo a další byli odvlečeni do zajetí. Timur se přesto nepokusil vytvořit v Indii trvalou správu. S obrovskou kořistí a množstvím zajatců se vrátil do Střední Asie, kde hodlal získané bohatství využít k dalšímu upevnění své moci.
Dobyvatel, před kterým stanul slavný historik
Na přelomu let 1400 a 1401 se Timurova armáda objevila v Sýrii, která tehdy patřila mamlúckému sultanátu ovládajícímu také Egypt. Po dobytí Aleppa zamířila k Damašku, jednomu z nejvýznamnějších kulturních a obchodních center islámského světa. Právě zde došlo k pozoruhodnému setkání, které nám umožňuje nahlédnout do osobnosti obávaného dobyvatele.
V obleženém městě se nacházel Ibn Chaldún, významný historik a myslitel původem ze severní Afriky. Proslavil se především svými úvahami o vzestupu a úpadku států, o fungování společnosti a o silách, které vedou jednotlivé dynastie k moci. Když se dozvěděl, že o něj Timur projevil zájem, rozhodl se navštívit jeho tábor. Podle vlastního vyprávění byl spuštěn z damašských hradeb a předveden před středoasijského vládce.

Portrét arabského historika a myslitele Ibn Chaldúna (1332–1406).
Timur jej přijal a prostřednictvím tlumočníka s ním vedl dlouhé rozhovory. Zajímal se o severní Afriku, její obyvatele, politické poměry i minulost. Ibn Chaldún mu dokonce na jeho přání vypracoval popis této vzdálené oblasti. Rozpravy se však neomezovaly pouze na zeměpis a dějiny. Oba muži diskutovali také o povaze vlády, o panovnické moci a o mongolských dějinách.
Historik ve svém vyprávění zachytil i drobné podrobnosti, které dodávají setkání téměř osobní rozměr. Timurovi například přinesl krásně vyhotovený exemplář Koránu, modlitební kobereček a egyptské sladkosti. Dobyvatel přijal dary se zájmem a Koránu projevil zvláštní úctu.
Ibn Chaldún tak poznal jinou stránku muže, jehož vojska mezitím ohrožovala celé město. Timur dokázal být zvídavým a pozorným posluchačem, který oceňoval vzdělanost a rád rozmlouval s učenci. Takové vystupování však nijak nevylučovalo jeho krutost vůči poraženým protivníkům.
Damašek byl nakonec vydrancován a část jeho obyvatel odvlečena. Mezi zajatci se ocitl také mladý Ibn Arabšáh, který později sepsal jeden z nejznámějších Timurových životopisů. Ve svém díle vykreslil dobyvatele jako krutého tyrana, zároveň však zaznamenal řadu cenných informací o jeho vojenských taženích, osobnosti a prostředí jeho dvora.
Z Ibn Arabšáhova vyprávění později čerpal také egyptský historik al-Makrízí. Jeho životopis Timura obsahuje kromě popisu válečných výprav také množství anekdot, zpráv o jeho rodině, slavnostech a stavební činnosti. Jak ukazuje studie japonského historika Takaa Ita, al-Makrízí převzal značnou část vyprávění právě od Ibn Arabšáha, doplnil jej však také dalšími informacemi, patrně včetně svědectví získaných přímo od Ibn Chaldúna.
Timurův obraz se tak již krátce po jeho smrti utvářel prostřednictvím velmi rozdílných svědectví. Zatímco někteří autoři zdůrazňovali jeho vojenskou genialitu a moc, jiní v něm viděli především bezohledného ničitele. Obě stránky však k jeho osobnosti nepochybně patřily.
Dva panovníci, pro které byl svět příliš malý
Na počátku 15. století se Timur obrátil proti novému a mimořádně mocnému protivníkovi. Osmanský sultán Bajezid I., přezdívaný Blesk, tehdy ovládal rozsáhlá území na Balkáně i v Anatolii. Roku 1396 porazil u Nikopole křižáckou armádu vedenou uherským králem Zikmundem Lucemburským a jeho vojska opakovaně ohrožovala Konstantinopol, hlavní město skomírající Byzantské říše.
Konflikt mezi oběma panovníky nevznikl náhle. Timur a Bajezid se snažili rozšířit svůj vliv v Anatolii, tedy na území dnešního asijského Turecka, a oba podporovali nepřátele toho druhého. Bajezid během předchozích let podrobil řadu místních tureckých knížectví, jejichž sesazení vládcové následně hledali pomoc u Timura. Osmanský sultán naopak poskytoval ochranu některým Timurovým protivníkům, zejména Kara Jusufovi z dynastie Karakojunlu a Ahmadu Džalájírovi.
Napětí mezi nimi postupně přerostlo v otevřené nepřátelství. Vzájemná korespondence obsahovala výhrůžky i urážky a oba vládci se snažili prosadit své mocenské nároky. Roku 1400 Timur dobyl anatolské město Sivas, které se nacházelo pod osmanskou svrchovaností. Jeho pád a kruté zacházení s obyvateli ještě prohloubily nepřátelství mezi oběma panovníky.
Rozhodující střetnutí se odehrálo v červenci 1402 na planině nedaleko Ankary. Timur dokázal využít své zkušenosti a dostat osmanské vojsko do nevýhodného postavení. Podle některých zpráv sehrál významnou roli také nedostatek vody. Během letních veder byli Bajezidovi vojáci vyčerpaní dlouhými pochody a zásobování představovalo vážný problém.

Zajetí osmanského sultána Bajezida I. vojskem středoasijského dobyvatele Timura po bitvě u Ankary roku 1402. Pozdější knižní miniatura.
Osmanská armáda navíc nebyla jednotná. Vedle vlastních osmanských oddílů v ní bojovali vojáci nedávno podrobených anatolských knížectví a také pomocné sbory z Balkánu. Mezi nimi vynikali srbští jezdci vedení knížetem Stefanem Lazarevićem, synem Lazara Hrebeljanoviće, který zahynul roku 1389 v bitvě na Kosově poli. Srbové tehdy bojovali na straně osmanského sultána jako jeho vazalové.
Během bitvy přešla část anatolských a tatarských jednotek na Timurovu stranu. Srbské oddíly naopak kladly houževnatý odpor a podle dobových zpráv patřily k nejspolehlivějším částem Bajezidova vojska. Přes jejich statečnost se však osmanská armáda postupně rozpadala. Někteří sultánovi synové a velitelé se zachránili útěkem, zatímco Bajezid pokračoval v boji, až nakonec padl do zajetí.
Jeho porážka měla mimořádné důsledky. Timur obnovil samostatnost některých anatolských knížectví, která Osmané dříve ovládli, a osmanský stát se ocitl na pokraji rozpadu. Po Bajezidově smrti v zajetí v březnu 1403 vypukly mezi jeho syny dlouhé boje o moc. Období známé jako osmanské interregnum trvalo až do roku 1413, kdy se Mehmedovi I. podařilo znovu sjednotit většinu osmanských držav.
Kolem osudu zajatého sultána se brzy začaly šířit nejrůznější příběhy. Podle jedné z nejznámějších legend měl Timur Bajezida držet v železné kleci a vystavovat jej na odiv jako pokořeného nepřítele. Jiné zprávy naopak popisují, že se k němu choval s určitou úctou a snažil se zachovat zdání panovnické důstojnosti. Historická věrohodnost příběhu o kleci je dodnes předmětem odborných diskusí. Jisté však je, že osmanský sultán již svobodu nezískal.

Timur (Tamerlán) a zajatý osmanský sultán Bajezid I. po bitvě u Ankary roku 1402. Pozdější ilustrace neznámého autora, publikovaná ve finském časopise Kyläkirjaston Kuvalehti dne 31. května 1890.
Vítězství nad Osmany potěšilo Evropu. Pak Timur zaútočil na křesťany
Zpráva o Bajezidově porážce vyvolala v Evropě značnou pozornost. Osmanský postup dlouhodobě znepokojoval křesťanské panovníky, a Timur svým vítězstvím nečekaně oslabil mocnost, která ohrožovala jihovýchodní Evropu. Zvláštní význam měla jeho výhra pro Byzantskou říši, jejíž hlavní město se dosud nacházelo pod osmanským tlakem.
S Timurem se pokoušeli navazovat diplomatické styky také západoevropští vládci. Mezi nimi byl francouzský král Karel VI., s nímž si středoasijský dobyvatel vyměnil dopisy. Někteří Evropané v něm spatřovali možného spojence proti osmanské expanzi.
Taková představa však byla značně zavádějící. Timur nesledoval zájmy křesťanských států, nýbrž především vlastní mocenské cíle. Již koncem roku 1402 se obrátil proti pevnosti Smyrna, dnešnímu Izmiru, kterou ovládali johanité, rytíři řádu svatého Jana. Jejich posádka zde představovala významnou křesťanskou oporu na západním pobřeží Anatolie.
Timur zahájil obléhání a během přibližně dvou týdnů donutil obránce pevnost opustit. Johanité se zachránili ústupem po moři, značná část obyvatel a uprchlíků, kteří ve Smyrně hledali ochranu, však takové štěstí neměla. Následovalo krveprolití a zničení pevnosti.
Muž, jehož vítězství nad osmanským sultánem přineslo Evropě úlevu, tak bez váhání zaútočil také na křesťanské město. Náboženství hrálo v jeho politice významnou roli a Timur se rád představoval jako obránce islámu. Jeho výboje však zdaleka nesměřovaly pouze proti jinověrcům. Stejně nelítostně postupoval proti muslimským panovníkům a městům, která se mu odmítala podrobit.
Samarkand: Nádhera vybudovaná na utrpení poražených
Zatímco Timurova vojska pustošila vzdálené země, jeho hlavní město Samarkand zažívalo mimořádný rozkvět. Do středoasijské metropole proudilo bohatství získané během vojenských tažení a spolu s ním přicházeli řemeslníci, stavitelé, učenci i umělci z Persie, Indie a dalších oblastí. Mnozí byli do města přivedeni nedobrovolně jako zajatci.

Večerní pohled na mauzoleum Gúr-e Amír v Samarkandu, kde je pohřben Timur (Tamerlán).
Timur chtěl, aby nádhera Samarkandu odpovídala jeho postavení jednoho z nejmocnějších panovníků tehdejšího světa. Nechával budovat monumentální mešity, paláce a zahrady, které měly ohromovat návštěvníky svou velikostí a bohatou výzdobou. K nejvýznamnějším stavbám patřila mešita Bibi-Chanum, budovaná po návratu z indického tažení. Její rozměry a složitá dekorace odrážely ambice vládce, jenž hodlal vytvořit nové centrum islámského světa.
O podobě Timurova dvora máme pozoruhodné evropské svědectví. Roku 1404 dorazilo do Samarkandu poselstvo kastilského krále Jindřicha III., které vedl Ruy González de Clavijo. Vyslanci podnikli dlouhou cestu ze Španělska přes Středomoří, Konstantinopol, Černé moře a Persii, aby navázali diplomatické styky s mužem, o jehož vítězstvích se již dozvěděly evropské dvory.

Přijetí kastilského poselstva vedeného Ruyem Gonzálezem de Clavijem u dvora Timura (Tamerlána) v Samarkandu roku 1404. Mughalská miniatura z 19. století, pocházející z rukopisu Malfúzát-i Tímúrí.
Clavijo zanechal podrobný popis své cesty i pobytu v Samarkandu. Obdivoval rozsáhlé zahrady, nádherně zdobené stany, přepychové slavnosti a bohatství místních tržišť. Ve městě se setkávali obchodníci z různých zemí, kteří sem přiváželi hedvábí, drahé látky, koření a další vzácné zboží. Samarkand ležel na významných obchodních cestách spojujících Čínu, Indii a západní Asii a za Timurovy vlády se stal jedním z nejvýznamnějších center této rozsáhlé obchodní sítě.
Kastilští vyslanci měli příležitost spatřit také samotného dobyvatele. V době jejich návštěvy již byl Timur starý muž, stále však vládl s mimořádnou autoritou a kolem sebe soustřeďoval příslušníky své početné rodiny, vojevůdce i významné hodnostáře. Clavijovo svědectví zachycuje svět, v němž se vojenská moc, okázalý přepych a složitý dvorský ceremoniál spojovaly v působivý celek.
Právě tento rozpor patří k nejpozoruhodnějším stránkám Timurovy osobnosti. Muž, který nechával ničit slavná města a zabíjet jejich obyvatele, současně podporoval umění, vzdělanost a monumentální architekturu. Nádhera Samarkandu však byla do značné míry vykoupena utrpením obyvatel podrobených zemí.
Poslední tažení, které už nedokončil
Ani na sklonku života Timur nepomýšlel na odpočinek. Po návratu ze západního tažení začal připravovat další velkolepou výpravu, tentokrát proti čínské říši Ming. Jeho ambice sahaly až na Dálný východ, do oblastí, které kdysi náležely k mongolské říši.

Rozsah Timurovy říše kolem roku 1405 a vojenská tažení, během nichž středoasijský dobyvatel pronikl od Indie až do Anatolie.
Na konci roku 1404 se se svou armádou vydal na cestu. Výprava však probíhala za mimořádně obtížných zimních podmínek a Timur během pochodu onemocněl. V únoru 1405 zemřel ve městě Otrar na území dnešního Kazachstánu, aniž by svůj poslední velký vojenský podnik dokončil.

Smrt středoasijského dobyvatele Timura (Tamerlána) roku 1405. Indická miniatura z 16. století, pocházející z ilustrovaného rukopisu Táríkh-i chándán-i Tímúríja (Dějiny Timurovské dynastie), vytvořeného za vlády mughalského císaře Akbara.
Jeho tělo bylo převezeno do Samarkandu a uloženo v mauzoleu Gúr-e Amír, které dodnes patří k nejvýznamnějším památkám města. Zatímco se však Timurovi potomci připravovali na převzetí vlády, začaly mezi nimi propukat spory o nástupnictví. Rozsáhlá říše, jejíž soudržnost závisela především na osobní autoritě a vojenské převaze svého zakladatele, se postupně rozpadala.

Timurova hrobka v mauzoleu Gúr-e Amír v Samarkandu (Uzbekistán), kde byl středoasijský dobyvatel pohřben po své smrti roku 1405.
Timurova dynastie přesto nezanikla. Jeho syn Šáhruch a další potomci pokračovali v podpoře umění, vzdělanosti a architektury. Timurův vnuk Ulug Beg se proslavil jako astronom a matematik a nechal v Samarkandu vybudovat observatoř, která patřila k nejvýznamnějším vědeckým pracovištím své doby.
Ještě výraznějšího úspěchu dosáhl o více než sto let později další Timurovův potomek, Bábur. Roku 1526 porazil v severní Indii vládnoucí dynastii Lódíů a založil Mughalskou říši, která zde přetrvala po několik staletí. Dynastické dědictví středoasijského dobyvatele tak zasáhlo hluboko do novověkých dějin.
Osmanská říše, kterou Timur roku 1402 přivedl na pokraj zániku, se mezitím dokázala zotavit. Pouhých jednapadesát let po bitvě u Ankary dobyl sultán Mehmed II. Konstantinopol a definitivně ukončil existenci Byzantské říše. Timurova vlastní výbojná říše se naproti tomu rozpadla krátce po smrti svého zakladatele.
Timur tak zůstává jednou z nejrozporuplnějších postav pozdního středověku. Jeho vojska dokázala porazit téměř každého protivníka, který se jim postavil, a jeho jméno se stalo symbolem ničivé vojenské síly. Přesto po sobě nezanechal pouze vzpomínky na masakry a zpustošená města, ale také dynastii, jejíž kulturní odkaz výrazně ovlivnil dějiny Střední Asie a Indie.
Zatímco říše, kterou budoval mečem, se záhy rozpadla, nádhera samarkandských staveb přečkala staletí. Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů jeho života: muž, který tolik ničil, po sobě zanechal také díla, která dodnes vzbuzují obdiv.
Tamerlán dobývá evropská divadla
Timurova smrt neznamenala konec jeho slávy. Zatímco se jeho říše postupně rozpadala, zprávy o jeho vojenských vítězstvích, obrovském bohatství a neobyčejné krutosti dál kolovaly Evropou. Již v 15. století přispěl k šíření povědomí o středoasijském dobyvateli bavorský zajatec Johann Schiltberger, který roku 1396 padl do osmanského zajetí v bitvě u Nikopole. Po Bajezidově porážce u Ankary přešel do Timurovy moci a následně strávil dlouhá léta v Asii. Po návratu do vlasti sepsal své zážitky, které se staly jedním z pozoruhodných evropských svědectví o životě mezi Osmany a Tatary.
V 16. století se Timurův příběh stal oblíbeným námětem evropských autorů. Španělský humanista Pedro Mexía mu věnoval část svého díla Silva de varia lección a italský učenec Pietro Perondino sepsal jeho latinský životopis. Právě z těchto prací pravděpodobně čerpal anglický dramatik Christopher Marlowe, který kolem roku 1587 vytvořil dvoudílnou tragédii Tamburlaine the Great (Tamerlán Veliký). Hra zaznamenala mimořádný úspěch a významně ovlivnila vývoj alžbětinského divadla.

Titulní list prvního vydání dramatu Tamburlaine the Great (Tamerlán Veliký) anglického dramatika Christophera Marlowa z roku 1590. Hra inspirovaná životem středoasijského dobyvatele Timura zaznamenala mimořádný úspěch na alžbětinském jevišti.
Marlowův Tamerlán vystupuje jako muž posedlý touhou po neomezené moci, který se nezastaví před žádným násilím. Jednou z nejpůsobivějších scén je ponížení zajatého osmanského sultána Bajezida. Dobyvatel jej nechává věznit v kleci a dokonce jej používá jako podnožku při usedání na trůn. Dramatik tak přispěl k rozšíření legendy, která v evropském prostředí přežívala ještě dlouho po Timurově smrti, přestože její historická věrohodnost zůstává sporná.
Příběh dvou soupeřících panovníků přitahoval evropské umělce i v dalších staletích. V 17. století se objevoval na francouzských a dalších evropských jevištích a roku 1724 se stal námětem opery Tamerlano Georga Friedricha Händela. V tomto díle se do popředí dostává především tragický osud poraženého Bajezida, jeho hrdost a odmítání podrobit se vítězi. Středoasijský vojevůdce se tak postupně proměnil v literární postavu, jejíž podoba již měla s historickým Timurem společného jen málo.
Související články:
Použité zdroje a literatura
- ITO, Takao. Al-Maqrīzī’s Biography of Tīmūr. Arabica. 2015, roč. 62, č. 2–3, s. 308–327.
- MANZ, Beatrice Forbes. The Rise and Rule of Tamerlane. Cambridge: Cambridge University Press, 1989.
- KASTRITSIS, Dimitris J. The Sons of Bayezid: Empire Building and Representation in the Ottoman Civil War of 1402–1413. Leiden: Brill, 2007.
- MILWRIGHT, Marcus a Evanthia BABOULA. Bayezid’s Cage: A Re-examination of a Venerable Academic Controversy. Journal of the Royal Asiatic Society. 2011, roč. 21, č. 3, s. 239–260.
- MAY, Timothy. Timur (“the Lame”) (1336–1405). In: MARTEL, Gordon, ed. The Encyclopedia of War. Wiley-Blackwell, 2011.
- CLAVIJO, Ruy González de. Narrative of the Embassy of Ruy González de Clavijo to the Court of Timour, at Samarcand, A.D. 1403–6. Přeložil a editoval Clements R. MARKHAM. London: Hakluyt Society, 1859.
- ÖZYILMAZ, Ömer a Phokion KOTZAGEORGIS. Timur Against the Ottomans and Ottoman Interregnum (Fetret Devri). Aristotle University of Thessaloniki, nedatováno.





