Mladý panoš unikl popravě. Třicet let v zajetí ho zavedlo až do daleké Asie

Když osmanský sultán Bajezid I. nařídil po vítězství u Nikopole popravit zajaté křižáky, stál mezi odsouzenci také šestnáctiletý bavorský panoš Hans Schiltberger. Muži, s nimiž byl svázán, postupně přicházeli o hlavu. Schiltberger očekával stejný osud, ale v poslední chvíli zasáhl jeden ze sultánových synů a mladíkovi daroval život. Podle jeho pozdějšího svědectví byli tehdy ušetřeni zajatci mladší dvaceti let.

Záchrana před smrtí ovšem neznamenala návrat na svobodu. Pro Schiltbergera tím začalo dlouhé zajetí, během něhož sloužil několika nejmocnějším vládcům tehdejšího islámského světa. Poznal osmanskou Anatolii, dostal se do služeb středoasijského dobyvatele Timura a později putoval po rozsáhlých územích Kavkazu a euroasijských stepí. Do rodného Bavorska se vrátil až po více než třiceti letech.

O svých zážitcích zanechal pozoruhodné vyprávění, které patří k nejzajímavějším německým cestopisům pozdního středověku. Nezachytil v něm pouze války a osudy jednotlivých panovníků, ale také život obyvatel vzdálených zemí, jejich náboženské zvyklosti a podivuhodné příběhy, s nimiž se během putování setkal.

Z rytířského panoše osmanským zajatcem

Schiltberger pocházel z Bavorska, z okolí Mnichova. O jeho dětství nevíme téměř nic. Jako mladý panoš vstoupil do služeb bavorského rytíře Leonharda Reichartingera, s nímž se roku 1396 zúčastnil křížové výpravy proti osmanským Turkům. Jejím hlavním organizátorem byl uherský král Zikmund Lucemburský, který se snažil zastavit osmanskou expanzi ohrožující jihovýchodní hranice jeho království.

Výprava přilákala významné příslušníky francouzské a burgundské aristokracie, rytíře z německých zemí i další evropské bojovníky. Jejich protivníkem byl osmanský sultán Bajezid I., přezdívaný Yıldırım neboli Blesk. Rozhodující střetnutí se odehrálo 25. září 1396 u bulharské Nikopole na Dunaji a skončilo katastrofální porážkou křižáckého vojska.

Během bitvy zahynul také Reichartinger, jehož smrt Schiltberger ve svých vzpomínkách výslovně zaznamenal. Mladý panoš sám utrpěl několik zranění a padl do zajetí. Patřil tak k těm, kdo přežili boj, ale nemohli se dostat na lodě, na nichž se část poražených pokoušela uniknout po Dunaji.

Jeho vyprávění o následujících událostech je jedním z nejpůsobivějších svědectví o následcích nikopolské porážky. Bajezid, rozzuřený vysokými ztrátami vlastního vojska, měl nařídit, aby byli zajatci shromážděni a popraveni. Schiltberger vzpomíná, jak jej spolu se třemi dalšími muži přiváděli před sultána. Jeho společníci byli sťati, zatímco jemu zachránil život nízký věk.

Mezi odsouzenci si zapamatoval také bavorského bojovníka Hanse Greiffena. Ten podle jeho vyprávění před popravou povzbuzoval ostatní zajatce a připomínal jim, že umírají za křesťanskou víru. Poté poklekl a nechal se spolu se svými druhy popravit. Krvavé účtování mělo podle Schiltbergera pokračovat od rána až do pozdního odpoledne, kdy sultánovi rádci konečně vyprosili jeho ukončení.

Přesný počet obětí není znám. Schiltberger hovoří o deseti tisících popravených, což je nepochybně značně nadsazený údaj. Samotné hromadné popravy však potvrzují i další dobové prameny. Zatímco urození zajatci, mezi nimi například Jan z Nevers, mohli doufat v propuštění za vysoké výkupné, mnozí méně významní bojovníci takovou možnost nedostali.

Šest let ve službách sultána Bajezida

Schiltberger byl po bitvě odvezen spolu s dalšími přeživšími do Adrianopole, dnešního Edirne, a poté do Gallipoli. V pevnostní věži zde nějaký čas zůstávali také další zajatci, mezi nimi i přední francouzští a burgundští šlechtici. Mladý Bavor ve svých vzpomínkách dokonce zaznamenal, že spatřil loď, na níž po porážce cestoval Zikmund Lucemburský. Osmanští vojáci se měli uherskému králi z pobřeží vysmívat a vyzývat ho, aby se vrátil osvobodit své lidi.

Později byli mladí zajatci převezeni do Bursy, jednoho z hlavních center osmanské moci v Anatolii. Někteří se stali dary pro jiné panovníky, zatímco Schiltberger zůstal v Bajezidových službách. Nejprve pracoval jako pěší posel či běžec doprovázející vojsko, později získal možnost sloužit na koni. V osmanském prostředí tak strávil přibližně šest let, během nichž byl svědkem dalších válečných tažení a politických událostí.

Jeho postavení se zásadně lišilo od situace evropského cestovatele, který se do cizích zemí vydal dobrovolně. Schiltberger nemohl svobodně rozhodovat o tom, kde bude žít ani kam se vydá. Přesto se díky službě v panovnickém vojsku dostal na místa, která většina jeho současníků ze západní Evropy nikdy nespatřila.

V cestopise popisuje mimo jiné Bajezidovy války proti anatolským vládcům. Vypráví například o sporu s jedním z karamanovských bejů, jehož měl sultán po vítězství nechat popravit. Objevují se však také příběhy, které zjevně pocházejí z ústního podání. Před jedním z vojenských střetnutí u černomořského Samsunu se například údajně odehrál podivuhodný boj hadů, vykládaný jako znamení budoucích událostí.

Zvlášť zajímavá je Schiltbergerova zpráva o prvním pokusu o útěk. Spolu s dalšími zajatci se rozhodl uprchnout, ale uprchlíci byli dopadeni. Hrozila jim smrt, nakonec se však dočkali milosti díky zásahu velitele, který je pronásledoval. Schiltberger tak ve svém vyprávění nezachycuje pouze krutost osmanských vládců, nýbrž také jednotlivce, kteří se k zajatcům zachovali lidsky.

Zlom v jeho osudu přišel roku 1402. Tehdy se Bajezid střetl s protivníkem, jehož vojenská moc sahala daleko za hranice osmanských držav.

Bajezidova porážka a nový pán jménem Timur

Ve Střední Asii vybudoval na přelomu 14. a 15. století rozsáhlou říši dobyvatel Timur, v evropských pramenech známý také jako Tamerlán. Jeho mocenské ambice se postupně dostaly do konfliktu se zájmy osmanského sultána. V červenci 1402 se obě vojska střetla poblíž Ankary a Bajezid utrpěl drtivou porážku. Sám padl do zajetí a následujícího roku v něm zemřel.

Osmanská říše se po této katastrofě ocitla v hluboké krizi. Bajezidovi synové začali soupeřit o vládu a jejich vzájemné zápasy pokračovaly více než deset let. Pro Schiltbergera však porážka znamenala především změnu pána: stal se zajatcem vítězného Timura.

Také tuto událost popsal ve svém cestopise. Když líčí Timurův pochod proti Bajezidovi, přisuzuje jeho vojsku neuvěřitelných 1 600 000 mužů. Podobná čísla samozřejmě nemají skutečnou výpovědní hodnotu. Ukazují však, jakou pověst měly Timurovy vojenské výpravy a jak snadno se zprávy o velikosti jeho armád měnily v téměř fantastická vyprávění.

Timur ovládal rozsáhlá území zahrnující Střední Asii, Persii, části Kavkazu a další oblasti. Schiltberger se tak dostal do prostředí, které se značně lišilo od osmanské Anatolie. V jeho vyprávění se střídají zprávy o městech, vojenských taženích, dynastických zápasech i obyvatelích zemí, jejichž jména mohla být pro německé čtenáře zcela neznámá.

Po Timurově smrti roku 1405 přešel do služeb dalších představitelů jeho dynastie, mimo jiné Šáhrucha, Míránšáha a později Abú Bakra, Míránšáhova syna. V jejich prostředí se seznámil také s Čekrem, příslušníkem čingisovské dynastie, který usiloval o moc v oblasti Zlaté hordy. Právě s ním se Schiltberger podle svého podání dostal do dalších oblastí euroasijských stepí.

Jeho život tak plynul ve společnosti vládců, jejichž državy a politické ambice se neustále měnily. Někdejší bavorský panoš se ocitl daleko od evropských zemí i od poměrů, které znal z mládí. Přecházel od jednoho pána k druhému, doprovázel vojenské výpravy a poznával svět, o němž se v západní Evropě šířily jen kusé informace.

Neznámé země, podivuhodní obyvatelé a fantastická vyprávění

Schiltbergerův cestopis obsahuje zprávy o rozsáhlých oblastech od Anatolie přes Kavkaz a Persii až po území Zlaté hordy. Zmiňuje města, která byla důležitými obchodními středisky, popisuje politické vztahy mezi vládci a věnuje pozornost obyvatelstvu, jeho zvykům i náboženskému životu.

Zvlášť pozoruhodné jsou jeho zprávy o vzdálených severních krajích. V souvislosti se Sibiří se například zmiňuje o psech, kteří tahají saně se zavazadly. Současně však připojuje vyprávění o podivných obyvatelích žijících v divočině, jejichž těla měla být pokryta srstí a kteří se podle jeho líčení živili listím a rostlinami.

Z dnešního pohledu je zřejmé, že podobné pasáže nelze pokládat za spolehlivý popis skutečnosti. Schiltberger během svého pobytu v Asii slyšel nejrůznější příběhy, které později zahrnul do cestopisu. Některé mohly být založeny na osobní zkušenosti, jiné převzal od svých informátorů a další odpovídají oblíbeným fantastickým motivům středověké cestopisné literatury.

Také rozsah jeho skutečných cest zůstává předmětem historického výzkumu. Přestože navštívil řadu vzdálených oblastí, nelze předpokládat, že osobně spatřil všechna místa, která ve svém díle popisuje. Historici upozorňují rovněž na podobnosti některých pasáží s dřívějšími cestopisy, například s vyprávěním připisovaným Janu Mandevillovi.

V tomto ohledu je Schiltbergerovo dílo charakteristickým produktem své doby. Vedle cenných svědectví o skutečných historických událostech nabízí informace o vzdálených zemích, které se často prolínají s legendami a zázračnými příběhy. Pro evropské čtenáře 15. století přitom právě takové spojení skutečnosti a podivuhodnosti představovalo jednu z hlavních předností cestopisné literatury.

Mimořádně zajímavá je však jiná stránka Schiltbergerova vyprávění: jeho pozorování muslimského náboženského života. Zde se dlouholetý pobyt mezi lidmi odlišného vyznání projevil způsobem, který nebyl pro soudobé západoevropské autory samozřejmý.

Jak se zajatec díval na náboženství svých pánů

Schiltberger vstoupil do osmanského zajetí jako křesťan, který se účastnil křížové výpravy proti muslimskému sultánovi. Přesto ve svém cestopise nepředstavuje muslimy výhradně jako kruté nepřátele. Vedle vojenských událostí se zajímá také o jejich každodenní život a snaží se čtenářům vysvětlit některé náboženské zvyklosti.

V závěrečných částech díla popisuje muslimské modlitby, ramadánový půst, rituální očistu i postavení Ježíše Krista v islámské tradici. Všímá si rovněž pomoci chudým a dalších projevů náboženské solidarity. Neznamená to, že by se zcela oprostil od křesťanského pohledu na svět. Jeho vyprávění však působí v některých ohledech věcněji než texty autorů, kteří muslimské prostředí znali převážně zprostředkovaně.

Zvláštní pozornost věnuje obřadu, při němž křesťan přijímá islám. Popisuje vyznání víry, změnu oděvu, veřejný průvod i další úkony, které měly konverzi doprovázet. Zmiňuje také hmotnou podporu, již mohl nově obrácený muslim získat od ostatních věřících. Jeho líčení přitom vypovídá o konkrétních zvyklostech, které poznal nebo o nichž slyšel, a nelze je považovat za obecný popis všech konverzí v islámském světě.

Právě podrobnost této pasáže vedla historika Pedra Martíneze Garcíu k úvaze, zda podobnou zkušeností nemohl projít také sám Schiltberger. V prostředí, kde byl po dlouhá léta nesvobodným služebníkem muslimských vládců, by přijetí islámu mohlo usnadnit jeho postavení. Žádný jednoznačný doklad o Schiltbergerově konverzi však nemáme a sám autor se ve svém vyprávění hlásí ke křesťanství.

Tato otázka proto zůstává otevřená. Mnohem podstatnější je skutečnost, že Schiltberger zachytil také příznivé vlastnosti lidí, mezi nimiž strávil značnou část života. Jeho zkušenost se tak do určité míry odlišovala od obrazu neúprosného tureckého nepřítele, který se po bitvě u Nikopole šířil západní Evropou.

Útěk po třiceti letech

Přestože Schiltberger během zajetí poznal vzdálené země a získal zkušenosti, které by mu jinak zůstaly nedostupné, touha po návratu domů jej neopustila. Příležitost k útěku se mu naskytla až kolem let 1426–1427, kdy se nacházel v oblasti jižního Kavkazu poblíž Černého moře.

Společně se čtyřmi dalšími křesťanskými zajatci se rozhodl opustit svého pána. Uprchlíci zamířili k pobřeží, odkud doufali odplout na některé z evropských lodí. Nejprve však neuspěli. Museli pokračovat podél pobřeží a hledat jinou příležitost, jak se dostat na palubu.

Nakonec spatřili loď a podařilo se jim s ní navázat spojení pomocí světelných znamení. Námořníci ovšem nechtěli neznámé muže přijmout bez ověření jejich totožnosti. Podle Schiltbergerova vyprávění museli uprchlíci odříkat Otčenáš, Zdrávas Maria a Vyznání víry, aby dokázali, že jsou křesťané.

Když se konečně dostali na palubu, nebylo zdaleka vyhráno. Loď pronásledovali osmanští piráti a nepříznivý vítr ji opakovaně zaháněl od zamýšleného cíle. Plavba se značně protáhla a cestujícím začaly docházet zásoby potravin.

Schiltberger vzpomíná, že se v jednu chvíli museli živit plži a kraby, které sbírali na skalnatém pobřeží. Teprve po dalších obtížích se jim podařilo doplout do Konstantinopole.

Pro někdejšího zajatce osmanských a asijských vládců představoval příjezd do byzantské metropole zásadní změnu. Spolu se svými společníky byl předveden před císaře Jana VIII. Palaiologa, kterému vyprávěli o útěku a prosili jej o pomoc při návratu domů. Císař je přijal a zajistil jim ubytování u konstantinopolského patriarchy.

Ve městě strávili přibližně tři měsíce. Schiltberger obdivoval zejména mohutné hradby, početné kostely a nádheru chrámu Hagia Sofia. Zvlášť na něj zapůsobila jeho mramorová podlaha, jejíž lesk podle jeho vyprávění vyvolával dojem, jako by byl chrám naplněn vodou.

Poté dostali uprchlíci možnost pokračovat na západ. Schiltberger se vydal přes oblast dolního Dunaje a Moldavsko do Haliče, kde jej na několik měsíců zdržela nemoc. Následně pokračoval přes Krakov, Slezsko a německé země až do Bavorska. Jeho cesta skončila poblíž Freisingu, nedaleko míst, odkud před více než třiceti lety odešel.

Svědectví o světě za hranicemi Evropy

Schiltbergerův cestopis vznikl až po jeho návratu a zřejmě také s určitým časovým odstupem. Původní rukopis se nedochoval, známe však několik pozdějších opisů a četná tištěná vydání. Dílo získalo značnou oblibu a zůstávalo čtenářsky přitažlivé i v následujících staletích.

Jeho hodnota nespočívá v bezvýhradné přesnosti všech údajů. Schiltberger často zaměňuje chronologii událostí, uvádí nadsazené počty vojáků a přejímá vyprávění, jejichž pravdivost nemohl ověřit. Některé země a národy popisuje podle zpráv jiných lidí či podle starších literárních předloh. Jeho svědectví proto vyžaduje pečlivé srovnávání s dalšími historickými prameny.

Přesto zachytil něco, co je v evropské cestopisné literatuře první poloviny 15. století neobyčejné. Jako mladík se vydal do války proti Osmanům a stal se jejich zajatcem. V následujících desetiletích poznal nejen vojenskou moc muslimských panovníků, ale také každodenní život v jejich državách. Jeho pohled se tak rozšířil o zkušenosti, které většina jeho evropských současníků neměla možnost získat.

V úvodu svého díla Schiltberger sám připomíná, že nemohl zaznamenat všechno, co se kolem něj odehrávalo, protože byl zajatcem a nebyl svým vlastním pánem. Tato poznámka vystihuje okolnosti, za nichž jeho neobyčejné poznávání světa probíhalo. Na rozdíl od dobrovolných cestovatelů si nemohl vybírat své cíle ani svobodně rozhodovat o délce pobytu.

Z výpravy, která měla zastavit osmanskou expanzi, se tak stal příběh člověka, který během třiceti let poznal svět svých někdejších nepřátel mnohem důkladněji než většina křižáků. Před popravou u Nikopole jej zachránil nízký věk. Zbytek života, který mu tehdy zůstal, proměnil v jedno z nejpozoruhodnějších svědectví o cestách mezi Evropou a Asií na konci středověku.

Schiltbergerův osud je úzce spojen s osmanskou expanzí na Balkáně a s neúspěšnými pokusy evropských panovníků zastavit její postup. Více o těchto událostech se dočtete v následujících článcích:

Schiltberger přitom nebyl zdaleka jediným člověkem, jehož život zásadně poznamenalo osmanské zajetí. Podobné, někdy neméně pozoruhodné osudy přibližují také tyto články:

Zdroje: