Článek
Je mu třináct let, když padne do osmanského zajetí. Následuje půl roku v poutech a nakonec také změna víry. Když se Paolo di Pietro o sedm let později objeví před benátskou inkvizicí, musí vysvětlit, proč se z křesťana stal muslimem. Tvrdí, že mu hrozili smrtí a že se své víry vzdal pouze navenek: ústy ano, v srdci nikoli.
Jeho výpověď z roku 1628 zabírá sotva jednu stránku. Právě proto je tak působivá. Za několika úředními větami se skrývá sedm let života člověka, který byl jako chlapec vytržen z původního prostředí a musel se naučit přežít ve světě svých věznitelů. Co během těch let skutečně dělal, koho poznal a nakolik se jeho identita proměnila, už nevíme. Víme pouze, jak svůj život potřeboval vyprávět po návratu.
Paolův osud nebyl kuriozitou. Zajetí patřilo po staletí k běžným důsledkům konfliktů mezi Osmanskou říší a jejími křesťanskými protivníky. A rozhodně nešlo pouze o severoafrické korzáry a nešťastníky připoutané k veslům galér. Zajatce produkovaly námořní války ve Středomoří stejně jako každodenní drobná válka na Balkáně a v Uhrách.
Hranice, na níž člověk představoval kořist
Na jihu středověkého Uherského království začal být tento problém citelný už ve druhé polovině 14. století, když osmanská expanze dosáhla jeho hranic. Nájezdy zasahovaly zejména území mezi Dunajem, Tisou a Maroší, tedy oblast pozdějšího Banátu. Lidé zde mohli během jediného přepadu přijít nejen o majetek, ale také o svobodu.
Jeden z nejstarších dochovaných případů se týká mladé šlechtičny z uherského rodu Himfyů. Byla zajata a nakonec prodána jako otrokyně až na řeckých ostrovech. Už tento případ ukazuje, jak daleko mohl člověk od místa svého zajetí doputovat. S pokračujícími osmansko-uherskými konflikty v 15. a 16. století přibývají v pramenech zmínky o lidech odvlečených při nájezdech, jejich majitelích a částkách požadovaných za jejich propuštění.
Uherské pomezí se postupně proměnilo v prostor téměř permanentní „malé války“. Vedle velkých tažení probíhaly výpady menších oddílů, přepady, krádeže dobytka a lov na zajatce. Získat člověka mohlo být ekonomicky výhodnější než jej zabít. Mrtvý nepřítel nepřinesl výkupné.
Po bitvě u Moháče roku 1526 a rozdělení Uher tento mechanismus ještě zesílil. Na obou stranách rozsáhlého pásma pevností žili vojáci, jejichž příjmy byly často nepravidelné a kteří si kořist obstarávali sami. Válečné zajetí proto nebylo pouze důsledkem velkých bitev. Člověk se mohl stát zajatcem při přepadu vesnice, během cesty, při práci na poli nebo při drobné pohraniční šarvátce.
A systém fungoval oběma směry. Osmané odváděli křesťanské zajatce, ale také habsburští a uherští vojáci zajímali muslimy. Právě srovnání pramenů z obou stran ukazuje, že utrpení zajatců nelze jednoduše rozdělit na „osmanské otrokáře“ a jejich křesťanské oběti. Jeden z dochovaných středoevropských příběhů vypráví dokonce Osman Aga z Temešváru, který strávil více než deset let v křesťanském zajetí.
Kolik stojí člověk?
Zajetím začínalo vyjednávání. Zvlášť u lidí, o nichž se dalo předpokládat, že mají majetnou rodinu nebo vlivné příbuzné, byl zajatec především investicí.
Rodině mohla přijít zpráva, že syn, manžel či otec žije a bude propuštěn, pokud se podaří sehnat určitou částku. Do jednání vstupovali příbuzní, obchodníci, duchovní, diplomaté a profesionální prostředníci. Ve Středomoří vznikaly celé sítě založené na úvěru a důvěře, které dokázaly převádět peníze a vyjednávat mezi Španělskem, Alžírem či dalšími místy na opačných stranách náboženské hranice. Zajatci sami psali dopisy, doporučení a prosby a snažili se mobilizovat známé doma.
Někdy se peníze ani nepředávaly. Jednou z možností byla výměna člověka za člověka. Výzkum španělsko-severoafrického prostředí dokládá jednání doslova „hlava za hlavu“. Z lidského těla se tím stával zvláštní druh měny.
Podobná jednání známe i z osmansko-habsburského pomezí. U důležitějších zajatců se místní spor mohl dostat přes Budín a Vídeň až do Istanbulu. Habsburský vyslanec u sultánova dvora se pak nezabýval jen velkou diplomacií, válkou a mírem. Významnou část jeho každodenní agendy tvořily právě stížnosti na nájezdy, násilnosti a spory kolem zajatců.
Zajatec tedy nemusel být automaticky odsouzen k celoživotnímu otroctví. Jeho osud závisel na tom, kdo jej zajal, jakou měl cenu, zda bylo možné kontaktovat rodinu a jestli se našel někdo ochotný zaplatit. Pro majetného důstojníka mohla být šance na návrat nesrovnatelně větší než pro anonymního venkovana.
Od domácnosti až ke galéře
Neexistoval ani jediný „typický“ život zajatce. Někteří byli prodáváni dál, jiní pracovali pro svého držitele, další čekali na výkupné. Postavení člověka se přitom mohlo v průběhu let měnit: mohl několikrát změnit majitele, získat větší volnost pohybu nebo si vytvořit vztah založený na určité míře vzájemné důvěry.
Cena zajatce nezávisela jen na tom, zda měl bohatou rodinu ochotnou zaplatit výkupné. Důležitá byla i jeho využitelnost. Kvalifikovaný řemeslník nebo jiný odborník mohl být pro držitele cennější jako pracovní síla než člověk bez zvláštních dovedností. Prameny zároveň ukazují, že právě odborní pracovníci byli v osmanském vojenském a městském prostředí žádaní.
Daniel Hershenzon proto upozorňuje, že jednoduchá otázka „zajatec, nebo otrok?“ může být zavádějící. Raně novověká nesvoboda měla mnoho odstínů. Někteří lidé byli právně otroky, ale v každodenním životě se mohli relativně volně pohybovat a obstarávat si peníze na výkupné; jiní byli vystaveni velmi tvrdé nucené práci.
Na opačném konci této škály stáli veslaři na galérách.
Poptávka po nich v 16. století prudce rostla. Středomoří se stalo dějištěm velkých námořních střetů a válečné galéry potřebovaly obrovské množství lidské síly. Osmanská flotila používala vedle placených veslařů také válečné zajatce, trestance a další nuceně nasazené muže. Galérní otroci označovaní jako forsa byli zpravidla státními otroky a tvořili anonymní část pracovního mechanismu flotily.
Byla to jedna z nejtěžších forem nucené práce raného novověku. Současně však nebyla žádnou „osmanskou specialitou“. Stejný princip využívali Benátčané, Španělé, Francouzi i papežská flotila. Středomořské námořní mocnosti si v zacházení s válečnými zajatci často zrcadlily jedna druhou.
Ani galérní otrok však nebyl pouhou nehybnou položkou v evidenci. Novější výzkum zdůrazňuje jeho schopnost jednat i v krajně omezených podmínkách: navazovat kontakty, pokoušet se zlepšit své postavení, vyhledávat pomoc a samozřejmě hledat možnost útěku. Z dochovaných líčení galérní služby přitom historici musejí postupovat opatrně. Zajetí se stalo natolik atraktivním literárním motivem, že někteří pozdější autoři své zážitky přikrášlovali nebo dokonce přebírali epizody z cizích textů.
Přijmout víru nepřítele – a přežít
Pro křesťanského zajatce existovala ještě jedna možnost, jak radikálně změnit své postavení: přijmout islám.
Právě zde se vrací Paolo di Pietro. Když roku 1628 předstoupil před benátskou inkvizici, bylo mu dvacet let. Vyprávěl, že jej Osmané zajali ve třinácti, šest měsíců drželi v poutech a poté jej pod hrozbou smrti přinutili zříci se křesťanství. Po návratu zdůrazňoval, že jeho skutečná víra zůstala po celou dobu nedotčena. Následovalo formální odřeknutí islámu a smíření s katolickou církví.
Historik Eric Dursteler upozorňuje na jeden problém: podobné výpovědi jsou si nápadně podobné. Strach, násilí, vynucená konverze, křesťanství uchované „v srdci“ a nakonec návrat. Tento scénář byl pro inkvizici přijatelný a býval cestou k relativně rychlému znovupřijetí.
Neznamená to, že si Paolo vymýšlel. Násilí a strach byly velmi reálné. Nelze ale automaticky předpokládat, že každý člověk, který po letech tvrdil, že změnil víru výhradně pod nátlakem, popisoval všechny své tehdejší motivy. Konverze mohla znamenat sociální vzestup, lepší životní podmínky, začlenění do nové společnosti nebo prostě pragmatickou reakci člověka, který netušil, zda ještě někdy uvidí domov.
Paolovo sedmileté mlčení mezi zajetím a návratem je proto možná zajímavější než samotná dramatická věta o hrozbě smrti. Ukazuje hranici našich možností: slyšíme verzi, kterou bývalý zajatec potřeboval roku 1628 vyprávět v Benátkách, nikoli nutně celý jeho život v osmanském prostředí.
Zajatci věděli věci, které chtěli znát panovníci
Zajatý člověk měl ještě jednu cenu: věděl, co se děje na druhé straně.
Váleční zajatci a uprchlí otroci proto patřili k přirozeným zdrojům vojenských a politických informací. Znali pevnosti, přístavy, pohyb vojska, náladu obyvatelstva či přípravy flotily. Osmanské zpravodajství v 16. století čerpalo informace nejen od vlastních agentů, obchodníků, korzárů a diplomatických prostředníků, ale také od zajatých vojáků. Přes svou méně institucionalizovanou strukturu dokázalo dostávat důležité zprávy do Istanbulu pozoruhodně rychle.
A někdy se samotný příběh zajatce změnil ve zpravodajskou zbraň.
Muž zavěšený na čtyřech řetězech
Na podzim roku 1580 musel habsburský vyslanec Joachim von Sinzendorff v Istanbulu vysvětlovat mimořádně nepříjemnou záležitost. K osmanskému dvoru se dostala zpráva od jistého Mustafy Çavuşe, který měl být držen v habsburském zajetí a vystaven drastickému zacházení.
Podle zprávy měl tři různá pouta na nohou, spoutaný krk a ruce a jeho tělo mělo být řetězy upevněno ze čtyř stran. Případ byl natolik vážný, že se Sinzendorff před osmanskými hodnostáři bránil tvrzením, že císař Rudolf II. by takové zacházení se zajatcem jistě neschválil.
Tím ale příběh nekončil.
O několik měsíců později získal vyslanec údajný Mustafův dopis. Spolu s ním se dochovala také kresba: spoutaný muž visící v řetězech, se sklopenýma očima, neupravenými vlasy a vousy. Text tvrdil, že jde o autoportrét, kterým chtěl Mustafa ukázat svým souvěrcům, co mu křesťané provedli, a přimět je k pomstě.
Zdánlivě máme před sebou mimořádně osobní svědectví mučeného osmanského zajatce.
Historička Robyn Dora Radway přišla při rekonstrukci celé aféry k mnohem znepokojivější možnosti: dopis i kresba mohly být podvrhem. Mustafa se mohl stát figurou v politické intrice, jejímž cílem bylo rozdmýchat konflikt mezi Habsburky a Osmany v době, kdy se určité mocenské skupiny snažily změnit směr osmanské politiky.
Je to téměř dokonalý protipól Paolova příběhu. U Paola si klademe otázku, kolik ze svého skutečného života po návratu zamlčel. U Mustafy dokonce nevíme, zda hlas trpícího zajatce, který k nám z dokumentů promlouvá, vůbec patřil jemu.
V obou případech však platí jedno: příběh zajatce měl cenu.
Zajetí nekončilo otevřením cely
Zajatci překračovali hranice, které jejich panovníci současně bránili. Putovali z Uher na Balkán, z evropských břehů do Alžíru, Istanbulu či na řecké ostrovy a opačným směrem do habsburských a dalších křesťanských zemí. Spolu s nimi putovaly dopisy, peníze, informace a zkušenosti.
Někteří se nevrátili nikdy. Jiní byli vykoupeni, vyměněni nebo uprchli. A ti, kteří se vrátili, přinášeli Evropanům jedny z nejpodrobnějších zpráv o životě v Osmanské říši. Střední Evropa vytvořila dokonce vlastní tradici vyprávění o „tureckém zajetí“: od Georgia z Uher přes Václava Vratislava z Mitrovic až po další autory 16. a 17. století. Na druhé straně stojí například Osman Aga z Temešváru a jeho zkušenost s dlouholetým zajetím u křesťanů.
Právě tyto příběhy rozbíjejí jednoduchý obraz dvou světů oddělených neprostupnou zdí.
Osmanská a křesťanská společnost proti sobě vedly války a náboženská nenávist byla skutečná. Současně však nepřátelé používali podobné praktiky, zajímali jeden druhého, vyjednávali o výkupném, směňovali vězně, půjčovali si peníze na jejich osvobození a vyslýchali je kvůli informacím.
Zajetí bylo jednou z nejkrutějších podob jejich vzájemného kontaktu. Zároveň ale patřilo k mechanismům, které oba světy paradoxně nepřetržitě spojovaly.
A někdy mohl jeden spoutaný člověk představovat větší hodnotu živý než celá hromada válečné kořisti.
Zajetí se nevyhnulo ani některým známým osobnostem – Miguelu de Cervantesovi, Bálintu Törökovi z Uher či již zmíněnému českému šlechticovi Václavu Vratislavovi z Mitrovic. K jejich osudům se vrátíme v některém z příštích článků.
Použité zdroje:
DURSTELER, Eric R. Fearing the „Turk“ and Feeling the Spirit: Emotion and Conversion in the Early Modern Mediterranean. Journal of Religious History. 2015, roč. 39, č. 4, s. 484–505.
GÜRKAN, Emrah Safa. Spies for the Sultan: Ottoman Intelligence in the Great Rivalry with Spain. Translated by Jonathan M. Ross and İdil Karacadağ. Washington, DC: Georgetown University Press, 2024.
HERSHENZON, Daniel Bernardo. Early Modern Spain and the Creation of the Mediterranean: Captivity, Commerce, and Knowledge. Ann Arbor, 2011. University of Michigan.
KLARER, Mario, ed. Piracy and Captivity in the Mediterranean, 1550–1810. Abingdon; New York: Routledge, 2019.
MAGINA, Adrian. In the Hands of the Turks. Captives from Southern Hungary in the Ottoman Empire (14–16th Centuries). In: RUDIĆ, Srđan a Selim ASLANTAŞ, eds. State and Society in the Balkans Before and After Establishment of Ottoman Rule. Belgrade: The Institute of History Belgrade; Yunus Emre Enstitüsü – Turkish Cultural Centre Belgrade, 2017, s. 65–78.
RADWAY, Robyn Dora. The Captive Self: The Art of Intrigue and the Holy Roman Emperor’s Resident Ambassador at the Ottoman Court in the Sixteenth Century. Journal of Early Modern History. 2018, roč. 22, s. 475–499.
SABATOS, Charles. The Ottoman Captivity Narrative as a Transnational Genre in Central European Literature. Archiv Orientální. 2015, roč. 83, s. 233–254
