Z uherské šlechtičny otrokyní. Osud Markéty Himfiové unesené Osmany

Dne 1. července 1405 byla v Candii, hlavním městě benátské Kréty, vystavena pozoruhodná listina. Někdejší sedmihradský vojvoda Mikuláš Marcali v ní stvrzoval dohodu s místním občanem Giorgiem Darvasiem o osvobození jisté Markéty. Dokument ji označuje za „Margaritam sclavam suam“, tedy „Markétu, svou otrokyni“. Hned vzápětí však uvádí, že se jedná o dceru zesnulého bána Benedikta, pocházející z významného uherského šlechtického rodu. Spolu s ní měly Krétu opustit také dvě dívky, Marieta a Iacoba, které Markéta svému majiteli porodila.

Markéta Himfiová vyrůstala v prostředí uherské aristokracie, zatímco Giorgio Darvasio náležel k zámožným obyvatelům středomořského ostrova ovládaného Benátčany. K jejich setkání nedošlo díky sňatkovému spojení dvou rodin ani při cestě za obchodem. Markétu unesli Osmané při vpádu do Uher a po určité době se dostala do otroctví na Krétě, kde ji Darvasio získal.

Okolnosti únosu i cesta zajaté dívky do Středomoří zůstávají neznámé. O závěru jejího pobytu na Krétě a návratu do vlasti se však zachovalo několik pozoruhodných písemností. Právě díky nim můžeme sledovat příběh ženy, která se po letech nesvobody dokázala vrátit do rodné země, kde ji ale čekaly další problémy.

Z uherského pohraničí až na Krétu

Markétin otec Benedikt Himfi patřil k významným představitelům uherské politiky za vlády Ludvíka I. Velikého. Zastával několik vysokých úřadů a v letech 1366–1369 působil jako bán ve Vidinu, který se tehdy nakrátko ocitl pod uherskou nadvládou. Později byl také temešským županem. Rod Himfiů vlastnil rozsáhlé majetky v různých částech království, včetně jeho jižních oblastí, které se na sklonku 14. století ocitly v dosahu osmanských nájezdů.

Po bitvě na Kosově poli roku 1389, v níž zahynul srbský kníže Lazar i osmanský sultán Murad I., pokračovaly turecké výboje na Balkáně za vlády Muradova syna Bajezida I. Jejich důsledky stále citelněji pociťovaly také jižní oblasti Uherského království. Již roku 1390 osmanské oddíly zpustošily okolí Temešváru a v následujících letech podnikaly další vpády do pohraničí. Při nich odháněly dobytek, odnášely majetek a odváděly zajatce, kteří představovali cennou kořist.

Zajatci mohli být využiti k práci, prodáni obchodníkům nebo vykoupeni svými příbuznými. Jejich společenské postavení sice mohlo rozhodovat o výši požadovaného výkupného a vyhlídkách na osvobození, samotnému zajetí však nedokázalo zabránit. Do rukou Osmanů se tak dostávali nejen obyčejní poddaní, ale také příslušníci významných šlechtických rodin. Podrobněji jsem se této problematice věnovala již v článku V rukou nepřítele: Jak fungovalo zajetí mezi křesťany a Osmany.

Právě při jednom z takových vpádů byla zřejmě unesena také Markéta Himfiová. Její rodina vlastnila v jižních Uhrách několik sídel, mimo jiné Egerszeg, dnešní Ierșig v rumunském Banátu, odkud měla být podle historické rekonstrukce odvlečena. Přesný rok únosu však neznáme. Starší literatura jej spojovala již s rokem 1375, maďarský historik Pál Engel ale za pravděpodobnější považoval léta 1391–1392, kdy osmanské oddíly opakovaně pronikaly do jižních oblastí království.

Historik Adrian Magina naproti tomu upozornil na možnost, že Markéta byla unesena až během nájezdů roku 1396. Tehdy byly zpustošeny také majetky Himfiů a zničen pavlínský klášter u Mezősomlyó, nedaleko dnešní rumunské Gătaie. O rozsahu škod svědčí dobové listiny, které zaznamenávají zničení rodových statků i útěk části poddaných. Ti opustili své domovy ze strachu před Turky a vlastníci majetků se ještě roku 1399 domáhali jejich návratu. Ačkoli tyto dokumenty dokládají, že se osmanské útoky bezprostředně dotkly prostředí, z něhož Markéta pocházela, samy o sobě neumožňují určit, zda byla unesena právě tehdy, nebo již o několik let dříve.

Nevíme ani to, kolik jí při únosu bylo let nebo jak se dostala na Krétu. Mohla vystřídat několik majitelů, než se ocitla ve vlastnictví Giorgia Darvasia. Její příběh tak pokračoval v prostředí, které stálo na opačné straně tehdejšího křesťansko-osmanského soupeření, avšak samo bylo s obchodem s lidmi neoddělitelně spojeno.

Na Krétě se prodávaly i malé dívky z Uher

Benátská republika ovládala Krétu od počátku 13. století. Ostrov představoval významnou součást jejího středomořského panství a Candia, dnešní Heraklion, patřila k důležitým přístavům východního Středomoří. Do města připlouvaly obchodní lodě a proudilo sem zboží i lidé nejrůznějšího původu. Mezi nimi se nacházeli také otroci a otrokyně, jejichž prodej zaznamenávali místní notáři.

Zápisy z krétských notářských knih ukazují, že obchod s lidmi nebyl ničím neobvyklým. V souboru smluv z let 1381–1383, který využil historik Péter E. Kovács, figuruje celkem 406 prodaných osob. Nejpočetnější skupinu tvořili lidé označení jako Bulhaři, Řekové a Tataři, objevují se však také Albánci, Srbové, Rusové či Valaši. Označení původu přitom nemuselo vždy odpovídat dnešnímu pojetí národnosti. Šlo především o údaje, podle nichž tehdejší obchodníci a notáři jednotlivé zajatce rozlišovali.

V uvedeném souboru se nachází rovněž jedna uherská otrokyně. Jmenovala se Anna a 17. května 1382 ji obchodník Constantin Calotheo z Negroponte, dnešní Euboie, prodal jistému obyvateli Candie za 55 hyperperů. Dívce bylo pouhých osm let. Tentýž obchodník přivezl na Krétu také dvě srbské dívky a jednu Albánku, jejichž ceny se pohybovaly mezi 40 a 55 hyperpery.

Tyto záznamy jsou dnes cenným historickým pramenem, ve své době však představovaly běžnou obchodní dokumentaci. Notáře zajímalo především to, kdo koho prodává, za jakou cenu a zda má prodávající k danému člověku vlastnické právo. Osmiletá Anna tak v listině vystupovala především jako předmět kupní smlouvy a o jejím dalším osudu nic nevíme.

Otroctví přitom nebylo výlučně osmanskou záležitostí. Zotročení lidé pracovali také v domácnostech bohatých křesťanských obchodníků, měšťanů a příslušníků místních elit. Zatímco některé ženy vykonávaly domácí práce nebo pečovaly o děti, jiné se stávaly konkubínami svých majitelů. Jejich právní postavení jim však neumožňovalo svobodně rozhodovat o vlastním životě.

Takový osud potkal i Markétu Himfiovou.

Otrokyně, která svému majiteli porodila dvě dcery

Giorgio Darvasio pocházel ze zámožné benátské rodiny usazené na Krétě. Jeho otec Marco zde zřejmě získal značné jmění, které později přešlo na syna. Giorgio měl také kontakty na vlivné benátské rodiny, včetně Mocenigů, a disponoval dostatečným majetkem, aby mohl půjčovat značné peněžní částky. Roku 1409 například poskytl benátskému obchodníkovi Marinu Ruzzinimu půjčku ve výši 400 dukátů.

Darvasio se podle dochovaných dokumentů nikdy neoženil, žil však s několika konkubínami a měl děti z těchto vztahů. Markéta byla jednou z nich. Porodila mu dvě dcery, které se jmenovaly Marieta a Iacoba. Jejich jména známe díky listině z roku 1405, v níž obě dívky vystupují společně s matkou, protože se jednání o propuštění týkalo také jich.

Jaký vztah mezi Markétou a Darvasiem panoval, nedokážeme spolehlivě rekonstruovat. Dochované písemnosti naznačují, že se k ní její majitel nechoval krutě. V jedné z pozdějších benátských zpráv je dokonce uvedeno, že s ní jednal „humane, honorabiliter et benigne“, tedy lidsky, čestně a laskavě. Takové hodnocení je ovšem třeba číst s vědomím, že pochází z dokumentu hájícího Darvasiovy zájmy. Zároveň víme, že Markéta o něm po návratu do Uher hovořila příznivě. Ani to však nedokládá, jaké city k němu skutečně chovala. Její postavení zůstávalo zásadně nerovné, protože byla jeho otrokyní.

Zajímavý pohled na Darvasiovu domácnost poskytuje jeho závěť z 20. února 1413. Odkázal v ní peníze několika ženám, které u něj žily, včetně někdejších otrokyň. Osvobozené Tatárce Marii věnoval deset dukátů a látky, další otrokyni Marize dvacet dukátů a textilie na výchovu jejích dětí. Závěť zmiňuje rovněž další mladé ženy či dívky, kterým Darvasio určil finanční prostředky. Je tedy zřejmé, že Markéta nebyla jedinou konkubínou v jeho domácnosti.

Její původ se přitom neztratil v zapomnění. Markéta se podle pozdějšího svědectví pokoušela informovat rodinu o tom, kde se nachází, a její příbuzní po ní rovněž pátrali. Jakými cestami se jim podařilo navázat spojení s Krétou, nevíme. Pátrání však nakonec přineslo výsledek a roku 1405 se do Candie dostavil významný uherský šlechtic Mikuláš Marcali, někdejší sedmihradský vojvoda.

Svoboda bez výkupného

Mikuláš Marcali se na Krétě setkal s Giorgiem Darvasiem, ověřil Markétinu totožnost a vyjednal její propuštění. Přestože byl v minulosti někdy označován za jejího příbuzného, historiku Péteru E. Kovácsovi se mezi rody Marcaliů a Himfiů žádné příbuzenské spojení nepodařilo prokázat. Z jakého důvodu se úkolu ujal právě on, tak zůstává nejasné.

Darvasio souhlasil, že Markétu propustí na svobodu bez požadavku na výkupné. Dohoda se však netýkala pouze jí. Výslovně zahrnovala také obě dcery, jejichž otec svolil, aby opustily Krétu společně s matkou. Podle Kovácsova výkladu přitom zřejmě původně zamýšlel ponechat jednu z dívek na ostrově, nakonec však přistoupil na odjezd obou.

Listina z 1. července 1405 obsahovala několik přesně stanovených podmínek. Marcali se zavázal, že zajistí návrat Markéty a jejích dcer do Uher na vlastní náklady a postará se o jejich čestné zacházení. Zároveň slíbil, že matku a děti od sebe neoddělí. Pokud by se sám nemohl na Krétu vrátit, měl přepravou pověřit jinou důvěryhodnou osobu. Součástí dohody bylo také ustanovení, podle něhož měl Darvasio nebo jeho zástupce dostat možnost navštěvovat dcery v Uhrách.

Právě podmínky týkající se dětí jsou pozoruhodné. Ukazují, že osvobození Markéty nebylo jednoduchým rozhodnutím o propuštění jedné otrokyně. Bylo třeba vyřešit také postavení jejích dcer, jejich další pobyt a budoucí vztah k otci. Marcaliho písemný závazek, že matku s dětmi nerozdělí, proto představoval důležitou součást celého vyjednávání.

Markéta však ještě v červenci 1405 Krétu neopustila. Marcali ji z neznámých důvodů nemohl odvézt bezprostředně po uzavření dohody a slíbil, že se pro ni a její dcery vrátí později. Nakonec se jejich přepravy ujal sám Darvasio, který je na vlastní náklady dopravil z Kréty do Benátek. Odtud měly pokračovat do Uher.

Právě během této cesty však podle pozdějšího svědectví nastaly další potíže.

Návrat do vlasti a záhadně zmizelé peníze

O Markétině návratu se dochovala nedatovaná zpráva určená uherskému králi Zikmundovi Lucemburskému. Její autor se zabýval především výdaji, které Darvasio vynaložil na přepravu Markéty a obou dcer, a požadoval jejich náhradu.

Dokument obsahuje také obvinění vůči muži označovanému jako Jan, syn zesnulého bána Dionýsia z Redelu. Ten se měl v Benátkách vydávat za Markétina příbuzného a nabídnout se, že ji spolu s dcerami doprovodí do Uher. Darvasio mu údajně svěřil ženy i prostředky určené na cestu. Později se však mělo ukázat, že je Jan o peníze a další majetek připravil.

Spolehlivost této zprávy je ovšem nejistá. Samotný dokument uvádí, že se o údajném okradení pouze doslechli, a další prameny událost nepotvrzují. Není tedy jisté, zda se Jan skutečně dopustil krádeže, nebo zda obvinění vzniklo v souvislosti s pozdějším finančním sporem. Nelze ani bezpečně určit jeho totožnost.

Darvasio se mezitím obrátil na benátské úřady a požadoval, aby mu byly uhrazeny výdaje spojené s návratem Markéty a jejích dcer. Přestože ji propustil bez výkupného, náklady na cestu měl podle původní dohody nést Marcali. Benátská strana se proto obrátila na Zikmunda Lucemburského se žádostí o spravedlivé vyrovnání. V dokumentu se dokonce objevuje výtka vůči samotné Markétě, která se podle pisatele měla dopustit nevděčnosti. Takové hodnocení však vypovídá především o postoji osoby hájící Darvasiovy finanční nároky.

Markéta se nakonec do Uher skutečně vrátila. Přesné datum jejího příjezdu neznáme, v listopadu 1408 však již nějakou dobu pobývala s dcerami v Budíně, jednom z hlavních sídel Zikmunda Lucemburského.

Tam se o její osud začal zajímat florentský obchodník Francesco Bernardi, jehož dopis představuje jedno z nejzajímavějších svědectví o obtížích, které Markétu po návratu čekaly.

Florentský obchodník, který pochyboval o smyslu jejího osvobození

Francesco Bernardi patřil k zámožným a vlivným představitelům italské komunity v Budíně. V Uhrách působil již od sedmdesátých let 14. století, podnikal rozsáhlé obchodní a finanční operace a udržoval styky s královským dvorem i s předními šlechtickými rody. Znal také Markétina otce Benedikta Himfiho, s nímž měl v minulosti obchodní styky.

Dne 10. listopadu 1408 napsal Bernardi dopis neznámému adresátovi, v němž se podrobněji zabýval Markétiným případem. Měl k dispozici písemnosti zaslané z Benátek, mimo jiné od Giorgia Darvasia, a účastnil se jednání týkajících se jejího návratu a finančních nároků bývalého majitele.

Bernardi přitom uvedl, že Markétu osobně nezná. O její povaze a životě v Budíně se však informoval prostřednictvím žen ze své domácnosti, které s ní a jejími dcerami udržovaly styky. Podle jejich svědectví byla Markéta počestná, trpělivá, šetrná a starostlivá matka. Obchodník zároveň zdůrazňoval, že o ní neslyšel nic špatného, a uváděl, že sama Markéta hovořila o Darvasiovi velmi příznivě.

Pak však následovala překvapivá úvaha. Bernardi se domníval, že Mikuláš Marcali udělal chybu, když Markétu a její dcery přivedl z Kréty zpět do Uher. Podle jeho názoru totiž osvobození nepřineslo skutečný prospěch ani jí, ani dětem, ani Giorgiu Darvasiovi.

Proč by návrat do rodné země měl být pro někdejší otrokyni horší než setrvání v nesvobodě? Bernardi vycházel ze zkušenosti se společenským postavením žen, které byly uneseny, žily po léta jako konkubíny a poté se vrátily do původního prostředí. Podle jeho slov musel Marcali vědět, že příbuzní takové ženy často nechtějí přijmout zpět. Obzvlášť problematické bylo, pokud se vracela s dětmi narozenými mimo manželství.

Právě zde se ukazuje, jak rozdílně mohla společnost posuzovat muže a ženy, kteří prošli zajetím. Zatímco osvobozený šlechtic se mohl vrátit jako člověk, jenž překonal válečné útrapy, žena byla vystavena podezření a odsuzování kvůli tomu, co během nesvobody prožila. Přitom často neměla žádnou možnost o svém osudu rozhodovat.

Bernardiho úvaha ovšem neznamená, že Markétu její příbuzní skutečně odmítli. Na rozdíl od některých starších výkladů nelze z jeho dopisu vyvozovat, že se ocitla zcela bez jejich podpory. Právě na tuto nepřesnost upozornila roku 2025 maďarská historička Renáta Kupovics, která se podrobně zabývala genealogickými poměry rodu Himfiů. Bernardiho dopis podle ní svědčí především o obavách z možného odmítnutí, nikoli o prokázaném zavržení Markéty celou rodinou.

Ostatně sám Bernardi připomínal, že Markéta má několik zámožných příbuzných. Její bratr Mikuláš již sice nežil, zanechal však po sobě děti a rod Himfiů nadále vlastnil značný majetek. Otázkou proto nebylo pouze to, zda by jí příbuzní mohli pomoci, ale také do jaké míry byli ochotni se jí a jejích dcer ujmout.

Bernardi se nevzdával naděje, že se o ně někdo postará. Ve svém dopise dokonce prohlásil, že pokud by se Markéty nikdo neujal, byl by ochoten přijmout ji i obě dcery pod vlastní ochranu a zacházet s nimi jako se svými dětmi.

Takový příslib je tím pozoruhodnější, že Markétu osobně neznal a do jejího osvobození se nijak nezapojil. Jeho zájem mohl souviset se vzpomínkou na Benedikta Himfiho i s postavením italské komunity v Budíně. Přesto jde o jeden z nejlidštějších momentů celého příběhu. Zatímco významní muži jednali o závazcích a penězích, objevuje se v dopise také konkrétní starost o osud matky a dvou dětí.

Co se stalo s Markétou a jejími dcerami?

Poslední bezpečně doložené zprávy o Markétě pocházejí z listopadu 1408. V té době pobývala s dcerami v Budíně, její případ zaměstnával několik vlivných osob a přinejmenším Francesco Bernardi byl připraven jim pomoci. Nevíme však, zda jeho nabídku skutečně využila, kde přesně bydlela ani jaké vztahy udržovala s jednotlivými příbuznými. Stejně nejasné jsou další osudy jejích dcer.

Roku 1413 sepsal Giorgio Darvasio závěť, v níž pamatoval na několik dalších žen a dětí ze své domácnosti, ale Markétu, Marietu ani Iacobu nezmínil. Nelze z toho vyvozovat, že s nimi přerušil veškeré styky nebo že jim neposkytl pomoc již dříve. Z jeho poslední vůle však o jejich dalším životě nic nezjišťujeme.

Díky benátským a uherským písemnostem přesto známe z Markétina života více než z osudů většiny žen unesených během osmanských nájezdů. Víme, odkud pocházela, komu patřila, jak se jmenovaly její děti a za jakých podmínek získala svobodu. Dochoval se dokonce dopis člověka, který se zabýval jejím přijetím v rodné zemi a otevřeně pochyboval, zda jí návrat z otroctví skutečně prospěl.

Tyto dokumenty však zároveň ukazují, jak málo prostoru dostával hlas samotné ženy. O Markétě psali šlechtici, obchodníci a úředníci, kteří rozhodovali o jejím osvobození, nákladech na cestu nebo o jejím dalším zaopatření. Žádné její vlastní svědectví se nezachovalo. Nevíme proto, co si myslela o životě na Krétě, jak vnímala svého majitele ani s jakými nadějemi se vracela do Uher.

Jisté je pouze to, že se po letech nesvobody nevydala domů sama. Doprovázely ji dvě dcery, jejichž osud se podařilo s jejím vlastním spojit i po osvobození. Ve světě, kde o životě zotročené ženy rozhodovali jiní, to nebylo samozřejmé.

Svobodu získala. Zda se jí podařilo najít také bezpečné místo ve společnosti, do níž se narodila, už dochované prameny neprozrazují.

Související článek: V rukou nepřítele: jak fungovalo zajetí mezi křesťany a Osmany

Prameny a literatura