Křížová výprava proti Turkům skončila katastrofou: Bitva u Nikopole 1396

Šestnáctiletý bavorský panoš Hans Schiltberger stál spoutaný mezi zajatci, které osmanští vojáci přiváděli před sultána Bajezida I. Muže stojící před ním postupně popravovali. Když přišla řada na něj, zachránil mu život jeho nízký věk. Ostatní takové štěstí neměli. Podle jeho pozdějšího vyprávění trvalo zabíjení od rána až do pozdního odpoledne.

Krvavé události, které Schiltberger popsal ve svých vzpomínkách, následovaly po bitvě u bulharské Nikopole 25. září 1396. Střetnutí skončilo drtivou porážkou křesťanského vojska, jehož velitelem byl uherský král Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. V jeho řadách bojovali také přední francouzští a burgundští rytíři, kteří přijeli na východ zastavit osmanskou expanzi.

Jejich protivníkem byl sultán Bajezid I., přezdívaný Yıldırım neboli Blesk. K jeho vítězství přispěl rovněž křesťanský srbský kníže Stefan Lazarević, jehož jízda zasáhla proti vojsku uherského krále. Nikopolská bitva tak představuje pozoruhodný příklad složitých politických vztahů na Balkáně, kde náboženská příslušnost zdaleka neurčovala, na které straně se jednotliví vládci postaví do boje.

Osmanská expanze ohrožuje Uherské království

Ve druhé polovině 14. století Osmané postupně pronikali na Balkán a rozšiřovali své državy na úkor Byzantské říše, Bulharska i srbských států. Po bitvě na Kosově poli roku 1389, v níž zahynuli srbský kníže Lazar Hrebeljanović i osmanský sultán Murad I., nastoupil na osmanský trůn Muradův syn Bajezid. Ten pokračoval v dobyvačné politice svých předchůdců a během několika let výrazně upevnil osmanské postavení v jihovýchodní Evropě.

Roku 1393 padlo Tarnovo, sídlo bulharských carů. Osmanský vliv se rozšířil také na vidinské carství a do Valašska, které leželo mezi Dunajem a jižními Karpaty. Vážně ohrožena byla i Konstantinopol, již Bajezid od roku 1394 vystavoval dlouhodobému obléhání či blokádě.

Pro uherského krále Zikmunda Lucemburského, který nastoupil na trůn roku 1387, představoval postup Osmanů stále naléhavější nebezpečí. Uhry dosud chránil pás závislých nebo spojeneckých států, ale ten se postupně rozpadal. Zikmund proto podnikal vojenské výpravy do pohraničních oblastí a snažil se získat na svou stranu balkánské vládce.

Významným spojencem se stal valašský vojvoda Mircea, s nímž v březnu 1395 uzavřel dohodu o společném postupu proti Osmanům. Současně Zikmund jednal se západoevropskými panovníky o rozsáhlejší vojenské pomoci. Přípravy na křížové tažení probíhaly již od roku 1394 a zahrnovaly nejen diplomatická jednání, ale také zajišťování zásobování, dopravy a podpory papežské kurie.

Výprava roku 1396 tedy nebyla nahodilým dobrodružstvím několika západoevropských rytířů. Šlo o dlouhodobě připravovaný vojenský podnik, který navazoval na Zikmundovu dosavadní politiku na Balkánu. Zatímco uherský král usiloval především o vytlačení Osmanů od jižních hranic svého království, část západních účastníků si představovala mnohem rozsáhlejší tažení, které by mohlo skončit až osvobozením Svaté země.

Rytířská výprava ze západní Evropy

Nejvýznamnější západoevropský oddíl tvořili Francouzi a Burgunďané. V jejich čele stál mladý Jan, hrabě z Nevers, syn burgundského vévody Filipa Smělého, který později vstoupil do dějin jako vévoda Jan Nebojácný. Mezi další přední účastníky patřili Enguerrand VII. de Coucy, francouzský konstábl Filip z Artois a zkušený vojevůdce Jean II. Le Maingre, známý jako Boucicaut. Připojili se také rytíři a vojáci z německých, italských a dalších zemí.

Pro západní šlechtice představovala účast na výpravě možnost naplnit rytířské ideály, získat válečnou slávu a prokázat svou oddanost křesťanství. Vypravit se proti Osmanům však vyžadovalo značné prostředky. Bylo třeba zajistit koně, zbroj, potraviny i doprovodné služebnictvo, takže jednotlivé šlechtické družiny často připomínaly malé pohyblivé dvory.

Vojska se postupně shromáždila v Uhrách, odkud během léta 1396 vyrazila na jihovýchod. Hlavní část výpravy postupovala podél Dunaje, zatímco menší oddíl vedený sedmihradským vojvodou Stiborem ze Stibořic působil ve Valašsku a podporoval tamního vojvodu Mirceu.

Křižáci překročili Dunaj v oblasti mezi dnešní Oršovou a Drobeta-Turnu Severin a pokračovali do území pod osmanským vlivem. Nejprve se jim podařilo obsadit Vidin, jehož bulharský vládce Ivan Sracimir se podrobil bez většího odporu. Následně dobyli pevnost Rahovo (dnešní Orjachovo), kde se podle kronikářských zpráv dopustili násilí na zajatcích a obyvatelstvu.

Na počátku září dorazilo vojsko před Nikopol, významnou dunajskou pevnost. Křižáci ji oblehli a pokoušeli se její obranu prolomit pomocí obléhacích strojů a podkopávání hradeb. Posádka však odolávala a přibližně po dvou týdnech obléhání přišla zpráva, že se k městu blíží sultán Bajezid se svým vojskem.

Přesný počet účastníků tažení není znám. Středověké kroniky uvádějí značně nadsazené údaje, někdy až desetitisíce či statisíce mužů. Moderní odhady jsou podstatně střízlivější, ale i mezi nimi existují značné rozdíly. Křesťanské vojsko patrně čítalo řádově desetitisíce či spíše nižší desítky tisíc bojovníků a proti němu stála početná osmanská armáda doplněná oddíly balkánských vazalů.

Osudný útok francouzských rytířů

Dne 25. září 1396 se před Nikopolí rozpoutala rozhodující bitva. Křesťanští velitelé se přitom neshodli na způsobu zahájení boje. Zikmund a Mircea, kteří měli s osmanským vojskem více zkušeností, údajně navrhovali vyslat proti nepřátelským předním jednotkám nejprve lehčeji vyzbrojené vojáky. Francouzští a burgundští rytíři však nechtěli přenechat čest prvního útoku jiným.

Podle dobových zpráv se zkušený Enguerrand de Coucy přikláněl k opatrnějšímu postupu, zatímco někteří další velmoži prosazovali okamžitý nápor těžké jízdy. Také mladý Jan z Nevers chtěl v boji obstát jako rytíř a velitel. Západní jezdci nakonec zaútočili jako první.

Jejich počáteční nápor byl úspěšný. Rozrazili část osmanských předních oddílů a pronikli dále do nepřátelského postavení. Bajezidovo vojsko však využívalo členitý terén, lehkou jízdu, pěchotu a překážky určené proti jezdcům. Útočníci postupně ztráceli výhodu rychlého útoku a někteří museli sesednout z koní. Vyčerpaní bojovníci se následně střetli s dalšími osmanskými silami, které do boje zasáhly v rozhodující chvíli.

Neúspěch západních rytířů ale nebyl jedinou příčinou porážky. Do střetnutí vstoupily také Zikmundovy uherské jednotky a další části spojeneckého vojska. Právě tehdy se projevil jeden z nejpozoruhodnějších rysů celé bitvy: proti křesťanským křižákům vyrazila jízda křesťanského srbského knížete.

Srbský kníže, který pomohl porazit křižáky

Stefan Lazarević byl synem knížete Lazara Hrebeljanoviće, jednoho z hlavních představitelů srbského odporu proti osmanské expanzi. Po otcově smrti roku 1389 se mladý Stefan ocitl ve složité politické situaci. Jeho rodina musela přijmout závislost na Bajezidovi I., jejíž součástí byla také povinnost poskytovat sultánovi vojenskou pomoc. Vztahy obou dynastií upevnil sňatek Bajezida se Stefanovou sestrou Oliverou.

Účast Stefana Lazareviće na osmanské straně proto nelze jednoduše označit za zradu křesťanstva. Srbský kníže byl sultánovým vazalem a jeho postavení vyplývalo z politických poměrů, které nastaly po porážce srbských sil na Kosově poli. Stejně jako další balkánští vládcové se musel přizpůsobovat mocenské převaze Osmanů, pokud si chtěl zachovat vládu nad svým územím.

U Nikopole se Stefanovi bojovníci střetli s vojskem Zikmunda Lucemburského. Podle bavorského panoše Hanse Schiltbergera, který bitvu přežil, představoval jejich zásah jeden z rozhodujících okamžiků střetnutí.

Schiltberger líčí, že se uherskému králi podařilo přivést do boje nové jezdecké jednotky a osmanské vojsko se dostalo do obtížné situace. Tehdy měl Stefan Lazarević se svými muži vyrazit sultánovi na pomoc a zaútočit přímo proti Zikmundovu postavení.

Ve svém vyprávění uvádí, že srbský kníže napadl místo, kde se nacházel uherský královský prapor, a srazil jej k zemi. Právě v této chvíli měl Zikmund pochopit, že bitva je ztracena.

Schiltberger přisuzuje Stefanovi patnáct tisíc bojovníků. Tento počet však historici považují za nadsazený. Srbský historik Marko Šuica upozorňuje, že tak velké vojsko neodpovídá pravděpodobným vojenským možnostem Stefanova knížectví. Samotná účast srbské jízdy a její význam pro výsledek střetnutí jsou nicméně dobře doloženy.

Pozoruhodné je, jak se s touto událostí vypořádala pozdější srbská tradice. Konstantin Filozof, autor životopisu Stefana Lazareviće, o bitvě u Nikopole píše, ale podíl svého hrdiny na osmanském vítězství blíže nerozvádí. Přitom při líčení jiných Stefanových vojenských úspěchů, zejména bitvy u Ankary roku 1402, jeho odvahu a válečnické schopnosti rozsáhle vyzdvihuje.

Proč tedy úlohu srbského knížete u Nikopole pominul? Šuica vyslovuje domněnku, že autor životopisu nechtěl připomínat skutečnost, že Stefan významně přispěl k porážce křesťanského vojska. V pozdější době, kdy byl Stefan uctíván jako významný křesťanský panovník, se taková událost do jeho idealizovaného obrazu příliš nehodila.

Stefan Lazarević navíc po Bajezidově porážce u Ankary postupně navázal nové vztahy s Byzancí i Zikmundem Lucemburským. Někdejší protivníci se stali politickými spojenci. Pozdější vývoj srbských dějin tak ještě výrazněji ukazuje, jak proměnlivé byly vztahy mezi balkánskými vládci a okolními mocnostmi.

Zikmund uniká z bojiště

Zásah srbské jízdy přispěl k rozvratu křesťanského vojska. Západní rytíři byli z velké části obklíčeni a mnozí padli nebo skončili v zajetí. Uherští a valašští vojáci se pokoušeli ustoupit, zatímco Zikmundovi se podařilo dosáhnout Dunaje a nastoupit na loď, která jej odvezla z dosahu pronásledovatelů. Později se dostal do Konstantinopole.

Někteří západní kronikáři obviňovali Uhry a Valachy, že francouzské rytíře opustili. Nepříznivý obraz Zikmunda se rozšířil také v uherské kronikářské tradici. Podle novějších historických výzkumů však tato obvinění neodpovídají skutečnému průběhu bitvy.

László Veszprémy zdůrazňuje, že Zikmund neopustil bojiště na počátku střetnutí, ale setrval v boji až do chvíle, kdy byla porážka zřejmá. Samotná výprava byla navíc připravována několik let a uherský král věnoval značnou pozornost jejímu diplomatickému i vojenskému zajištění.

Katastrofu tak nelze vysvětlit pouze pýchou francouzských rytířů nebo údajnou zbabělostí Zikmunda Lucemburského. Významnou úlohu sehrály rozdílné představy spojeneckých velitelů, způsob vedení boje i schopnost Bajezidova vojska využít výhodnějšího postavení a zasadit rozhodující úder.

Šestnáctiletý panoš čekal na popravu

Pro poražené křižáky však bitvou utrpení neskončilo. Den po střetnutí se měl odehrát jeden z nejotřesnějších masakrů zajatců v dějinách pozdně středověkých křížových výprav.

Bavorský panoš Hans Schiltberger, který do tažení vytáhl ve službách rytíře Leonharda Reichartingera, zanechal podrobnou vzpomínku na události po osmanském vítězství. Podle jeho vyprávění dal Bajezid I. shromáždit zajatce, aby se pomstil za své padlé vojáky. Sultán měl být rozzuřen zejména vysokými ztrátami, které jeho vojsko v bitvě utrpělo.

Zajatci byli přiváděni svázaní v menších skupinách. Schiltberger vzpomíná, že i on byl spoután s dalšími třemi muži a předveden před sultána. Jan z Nevers, nejvýznamnější západní velitel, měl být donucen krvavému účtování přihlížet.

Podle Schiltbergera se burgundskému hraběti podařilo vyprosit milost pro několik urozených zajatců. Ostatní však byli postupně popravováni. Když přišla řada na skupinu, v níž se nacházel mladý bavorský panoš, jeho společníci byli sťati. Schiltbergerovi zachránil život zásah sultánova syna, který měl nařídit, aby byl ušetřen pro svůj nízký věk.

Autor vysvětluje, že mu tehdy bylo sotva šestnáct let a že zajatci mladší dvaceti let nebyli popravováni. Podobné vyprávění samozřejmě nelze chápat jako doklad obecně platného osmanského pravidla, ale především jako Schiltbergerovo vysvětlení vlastní záchrany.

Ve vzpomínkách se objevuje také bavorský bojovník Hans Greiffen, kterého přiváděli se čtyřmi dalšími muži. Podle Schiltbergera se před smrtí obrátil k odsouzencům a povzbuzoval je, aby přijali svůj osud jako mučednictví za křesťanskou víru. Poté poklekl a nechal se popravit.

Schiltberger uvádí, že popravy pokračovaly od rána až do pozdního odpoledne. Sultánovi rádci ho nakonec údajně prosili, aby další zabíjení zastavil, protože již bylo prolito příliš mnoho krve.

Kolik zajatců bylo skutečně popraveno, nevíme. Středověké prameny uvádějí několik tisíc mrtvých a Schiltberger dokonce hovoří o deseti tisících obětech, což je nutné považovat za značně nejistý údaj. Samotnou skutečnost hromadných poprav však potvrzují i další dobová svědectví.

Pomsta za násilí v Rahovu?

Francouzský kronikář Michel Pintoin, známý jako řeholník ze Saint-Denis, zaznamenal rovněž vysvětlení, proč se Bajezid rozhodl zajatce popravit.

Podle jeho vyprávění měli někteří osmanští velmoži navrhovat, aby byli zajatci prodáni do otroctví nebo propuštěni za výkupné. Sultán však připomněl osud obránců Rahova, kteří se měli vzdát křižákům za určitých podmínek, ale přesto byli zabiti. Popravy u Nikopole tak měly představovat odvetu za předchozí jednání křesťanského vojska.

Pintoinův text pochopitelně nelze považovat za doslovný záznam sultánových slov. Ukazuje však, že již soudobí autoři dávali násilí po bitvě do souvislosti s krutostmi, jichž se křižáci dopouštěli během tažení.

Pro západoevropskou šlechtu byly hromadné popravy mimořádně otřesné také proto, že zajetí urozeného protivníka zpravidla představovalo příležitost k získání výkupného. Tento zvyk ovšem neposkytoval stejnou ochranu všem zajatcům. Prostí vojáci a obyvatelé dobytých měst byli vystaveni násilí i ze strany křesťanských vojsk.

Zatímco tedy mnozí méně významní zajatci přišli o život, Jan z Nevers a další přední šlechtici zůstali naživu. Za jejich propuštění bylo později zaplaceno obrovské výkupné. Jejich návrat do vlasti se uskutečnil až roku 1397.

Zajatcem sultána a později Timura

Schiltbergerovo vyprávění je mimořádné nejen popisem bitvy a poprav, ale také tím, co následovalo. Mladý panoš byl společně s dalšími přeživšími odvezen nejprve do Adrianopole a Gallipoli a později do Bursy. Následující roky strávil ve službách sultána Bajezida.

Jeho osud se znovu dramaticky změnil roku 1402, kdy Bajezida u Ankary porazil středoasijský dobyvatel Timur. Osmanský sultán padl do zajetí a Schiltberger se stal služebníkem nového vítěze. V dalších letech prošel rozsáhlými oblastmi Anatolie, Kavkazu a Asie a vystřídal několik dalších pánů.

Do vlasti se vrátil teprve po téměř třiceti letech. Své zážitky zachytil ve vzpomínkovém cestopise, který se stal jedním z nejznámějších německých vyprávění o vzdálených zemích v pozdním středověku.

Jeho spis přitom neobsahuje pouze líčení osmanské krutosti. Schiltberger si všímá také zvyků obyvatel, náboženských poměrů a každodenního života v zemích, které navštívil. Vedle informací založených na osobní zkušenosti zaznamenává rovněž zprávy z doslechu a fantastické příběhy. Právě proto je jeho cestopis mimořádně zajímavým, ale zároveň pramenně náročným svědectvím.

Porážka, která otřásla Evropou

Zprávy o katastrofě u Nikopole vyvolaly v západní Evropě zděšení. Francouzská a burgundská šlechta přišla o mnoho příslušníků významných rodů a další její představitelé zůstávali v osmanském zajetí. Jejich rodiny dlouho nevěděly, zda jsou naživu a zda se jim podaří vrátit domů.

Kronikář Michel Pintoin popsal atmosféru všeobecného smutku, která po příchodu zpráv zachvátila Francii. Dne 9. ledna 1397 se na příkaz francouzského krále Karla VI. konaly v pařížských kostelech zádušní bohoslužby za padlé. Podle kronikáře následovaly podobné obřady také na dalších místech království.

Nikopolská porážka ovlivnila rovněž způsob, jakým západní Evropané vnímali osmanské Turky. O jejich náboženství, společnosti a politických poměrech měli mnozí kronikáři pouze kusé informace. V některých textech se Osmané objevují dokonce jako pohané uctívající více bohů, přestože byli muslimy.

Představy o osmanském nepříteli se utvářely nejen na základě skutečných zpráv, ale také pod vlivem starších literárních tradic, křižácké propagandy a líčení válečných krutostí. Nikopolská katastrofa přispěla k jejich dalšímu šíření.

Co bitva u Nikopole změnila?

Porážka roku 1396 znamenala vážný neúspěch pokusu zastavit osmanskou expanzi společnou křížovou výpravou. Pro Zikmunda Lucemburského se stala důležitou zkušeností, která ovlivnila jeho další politiku. Uherský král nadále usiloval o vytvoření systému pohraničních pevností a o spolupráci se sousedními balkánskými vládci.

Nikopol zároveň ukázala, že osmanské vojsko nelze porazit pouhým nasazením početného rytířského jezdectva. Jeho velitelé dokázali využívat terén, kombinovat různé druhy vojska a těžit z pomoci podřízených křesťanských panovníků. Politické poměry na Balkáně byly mnohem složitější, než naznačovalo tradiční rozdělení světa na křesťany a muslimy.

O šest let později se však osmanská moc sama ocitla na pokraji vážné krize. Roku 1402 porazil Bajezida I. u Ankary Timur, zajal jej a vyvolal tím období mocenských zápasů mezi osmanskými princi. Zatímco vítězství u Nikopole potvrdilo sílu osmanského státu v Evropě, porážka u Ankary ukázala, že ani jeho postavení nebylo neotřesitelné.

Pro evropskou paměť se nicméně Nikopol stala především symbolem zmařených nadějí. Rytíři, kteří vyrazili na východ s představou slavného vítězství, narazili na protivníka, jehož schopnosti nedokázali správně odhadnout. Mnozí zahynuli, další skončili v zajetí a jen někteří se po zaplacení vysokého výkupného mohli vrátit domů.

Jedním z těch, kdo přežili, byl šestnáctiletý Hans Schiltberger, jehož záchrana před popravou se stala počátkem mimořádného životního příběhu. O jeho téměř třicetiletém putování osmanským a asijským světem bude pojednávat některý z příštích článků.

Použité odborné zdroje