Článek
V říjnu roku 1448 se uherské vojsko vedené Janem Hunyadim přiblížilo ke Kosovu. Jeho cílem bylo porazit osmanského sultána Murada II. a zvrátit nepříznivý vývoj války, v níž křesťanské státy jihovýchodní Evropy postupně ztrácely své pozice. Hunyadi měl za sebou řadu vítězství nad Osmany, ale také těžkou porážku u Varny, kde před čtyřmi lety zahynul mladý uherský a polský král Vladislav III. Nyní se pokoušel o další velkou výpravu na Balkán.
Místo, k němuž jeho vojsko směřovalo, již mělo za sebou jednu slavnou a krvavou bitvu. Před devětapadesáti lety zde proti Osmanům bojoval srbský kníže Lazar. Střetnutí roku 1389 si vyžádalo životy obou hlavních protivníků a postupně se stalo jednou z nejvýznamnějších událostí srbské historické paměti. O druhé bitvě, která se na Kosově poli odehrála roku 1448, se dnes mluví mnohem méně. Přitom šlo o jeden z největších vojenských střetů mezi Uherskem a Osmanskou říší v 15. století.
Kosovo 1389: Srbský kníže proti osmanskému sultánovi
Ve druhé polovině 14. století procházel Balkán zásadními politickými změnami. Osmanská říše, která se původně zformovala v severozápadní Anatolii, pronikala stále hlouběji do jihovýchodní Evropy. Její postup usnadňovalo oslabení Byzance i vnitřní rozdrobenost balkánských států. Srbská říše, která za Štěpána Dušana (1331–1355) dosáhla největšího územního rozsahu, se po jeho smrti začala rozpadat. Jednotliví velmoži ovládali vlastní území a často mezi sebou soupeřili.
Významným mezníkem se stala bitva na řece Marici roku 1371, v níž Osmané porazili vojska srbských vládců Vukašina Mrnjavčeviće a jeho bratra Jovana Uglješi. Oba v bitvě zahynuli a osmanský vliv v oblasti Makedonie a dalších částech Balkánu výrazně vzrostl. V následujících letech se jedním z nejmocnějších srbských vládců stal kníže Lazar Hrebeljanović, který ovládal rozsáhlé území ve středním Srbsku. Právě on se postavil do čela vojska, jež mělo roku 1389 zastavit další osmanský postup.
Lazar však nebojoval sám. K jeho spojencům patřil Vuk Branković, vládce oblasti Kosova, a bosenský vojevůdce Vlatko Vuković, jehož oddíly vyslal bosenský král Tvrtko I. Na druhé straně stál osmanský sultán Murad I., doprovázený svými syny Bajezidem a Jakubem. Přesné počty bojovníků neznáme. Pozdější kronikáři často uváděli mimořádně vysoká čísla, která měla zdůraznit velikost střetnutí, ale historici je většinou nepovažují za věrohodná. Pravděpodobně šlo o několik desítek tisíc mužů na každé straně, přičemž Osmané měli zřejmě početní převahu.
K rozhodující bitvě došlo 15. června 1389 podle tehdy používaného juliánského kalendáře, což odpovídá 28. červnu podle dnešního gregoriánského kalendáře. Vojska se střetla na Kosově poli nedaleko dnešní Prištiny. Přestože se bitva stala jednou z nejznámějších událostí středověkých balkánských dějin, její přesný průběh zůstává nejasný. Nemáme totiž k dispozici souvislé vyprávění očitého svědka a jednotlivé zprávy se v řadě podrobností rozcházejí.
Předpokládané rozestavení srbských a osmanských vojsk při první bitvě na Kosově poli roku 1389. Přesný průběh střetnutí není spolehlivě doložen.
Podle tradiční rekonstrukce zahájila křesťanská jízda prudký útok, při němž se jí podařilo zatlačit část osmanského vojska. Osmané však dokázali situaci zvrátit, mimo jiné díky zásahu Bajezidových oddílů. Následoval ústup křesťanských vojsk a kníže Lazar padl do zajetí. Poté byl popraven. Přesný sled těchto událostí ovšem nelze spolehlivě rekonstruovat.
Ještě pozoruhodnější jsou okolnosti smrti samotného Murada I. Osmanský sultán totiž během bitvy nebo krátce po ní rovněž zahynul. Podle pozdějšího srbského podání jej zabil Miloš Obilić, který předstíral, že chce přeběhnout na osmanskou stranu, a při osobním setkání sultána probodl. Tento příběh se stal jedním z nejznámějších motivů srbské epické tradice. Nejstarší zprávy však vraha neoznačují jednoznačně a okolnosti Muradovy smrti líčí odlišně. Například florentská odpověď na zprávu bosenského krále Tvrtka z roku 1389 zmiňuje skupinu dvanácti křesťanských bojovníků, kteří pronikli k sultánovi, přičemž jeden z nich jej usmrtil. Jméno Miloše Obiliće se s událostí pevně spojilo až v pozdější tradici.
Zavraždění osmanského sultána Murada I. po bitvě na Kosově poli roku 1389. Miniatura z rukopisu Ahmedího İskendernâme z konce 15. století, fol. 254a.
Muradova smrt vyvolala také nástupnickou krizi. Jeho syn Bajezid, později známý jako Bajezid I., se ujal vlády a nechal odstranit svého bratra Jakuba, který pro něj představoval možného soupeře o trůn. Nový sultán tak musel bezprostředně po bitvě řešit nejen vojenskou situaci, ale i upevnění vlastní moci.
Kdo vlastně roku 1389 zvítězil?
Dnes bývá první bitva na Kosově poli zpravidla označována za osmanské vítězství a rozhodující srbskou porážku. Bezprostředně po střetnutí však situace zdaleka nebyla tak jednoznačná. Obě strany utrpěly značné ztráty, oba hlavní velitelé zahynuli a osmanské vojsko se po bitvě stáhlo. Některé zprávy, které se dostaly do západní Evropy, dokonce hovořily o vítězství křesťanů. Bosenský král Tvrtko I. oznamoval úspěch svých vojsk a podobné informace se šířily také v italském prostředí.
Historička Danuta Gibas-Krzak proto upozorňuje, že bitvu nelze jednoduše hodnotit jako jednoznačné vítězství jedné strany. Její bezprostřední vojenský výsledek zůstává předmětem diskuse. Z dlouhodobého hlediska však byly důsledky mnohem nepříznivější pro srbské země. Ty měly ve srovnání s Osmanskou říší omezenější možnosti nahrazovat ztracené bojovníky a politická roztříštěnost jim ztěžovala společný postup.
Rok 1389 přesto neznamenal okamžitý zánik srbského státu. Lazarův syn Stefan Lazarević pokračoval ve vládě, ovšem jako osmanský vazal. Později se dokonce účastnil vojenských tažení po boku Bajezida I., mimo jiné bitvy u Nikopole roku 1396, v níž Osmané porazili křižácké vojsko vedené uherským králem Zikmundem Lucemburským. Srbští vládci tak byli nuceni přizpůsobovat svou politiku mocenským poměrům, které se po Kosovu postupně vytvářely.
Osmanský postup přitom nebyl nepřetržitý. Roku 1402 utrpěl Bajezid I. drtivou porážku od středoasijského dobyvatele Timura v bitvě u Ankary a sám padl do zajetí.
Zajetí osmanského sultána Bajezida I. vojskem středoasijského dobyvatele Timura po bitvě u Ankary roku 1402. Pozdější knižní miniatura.
Následovalo období dynastických bojů, během něhož se osmanská moc výrazně oslabila. Srbští vládci dokázali této situace využít a upevnit své postavení. Osmanská říše se však z krize postupně zotavila a ve 20. a 30. letech 15. století obnovila expanzi na Balkáně.
Do popředí protiosmanského odporu se mezitím dostalo Uherské království. Jedním z jeho nejvýznamnějších vojevůdců se stal Jan Hunyadi, který ve 40. letech 15. století dosáhl několika vítězství nad osmanskými vojsky. Velká křížová výprava však skončila v listopadu 1444 katastrofou u Varny. V bitvě zahynul uherský a polský král Vladislav III. a Hunyadi se jen s obtížemi zachránil. Jeho útěk navíc skončil nečekaným zajetím.
Při návratu přes Valašsko jej totiž nechal zadržet tamní kníže Vlad II. Dracul, otec později proslulého Vlada III. Napichovače. Vlad Dracul se nacházel v obtížném postavení mezi Uherskem a Osmanskou říší a jeho vztahy s Hunyadim byly napjaté. Uherský vojevůdce byl nakonec propuštěn po diplomatickém zásahu palatina Vavřince Héderváriho, ale nepřátelství mezi oběma muži tím neskončilo.
Koncem roku 1447 Hunyadi vojensky zasáhl ve Valašsku a Vlad Dracul byl během této intervence zabit. Na valašský trůn nastoupil Vladislav II. z rodu Basarabů, který se stal Hunyadiho spojencem. Tato změna měla pro připravovanou výpravu značný význam: nový valašský kníže poskytl uherskému vojevůdci vojenskou podporu.
Kosovo 1448: Hunyadi se znovu vydává proti Osmanům
Jan Hunyadi patřil k nejvýznamnějším osobnostem uherských dějin 15. století. Pocházel ze šlechtického prostředí spojeného s Transylvánií a svou vojenskou kariéru vybudoval především v bojích proti Osmanům. Roku 1446 byl zvolen gubernátorem Uherského království, neboť král Ladislav Pohrobek byl dosud nezletilý. Hunyadi tak získal mimořádný politický vliv a mohl pokračovat ve své protiosmanské politice.
Nová výprava měla obnovit iniciativu, kterou křesťanská strana po porážce u Varny ztratila. Hunyadi počítal s podporou dalších protivníků osmanské moci, zejména albánského vojevůdce Skanderbega, jenž se od roku 1443 úspěšně bránil osmanským pokusům o ovládnutí svého území. Významnou překážku však představovalo Srbsko, jehož vládce Đurađ Branković se k Hunyadiho plánům stavěl odmítavě.
Brankovićova zdrženlivost měla své důvody. Srbský despota se nacházel ve velmi obtížném postavení mezi dvěma mocnými sousedy, Uherskem a Osmanskou říší. V minulosti již přišel o značnou část svého území a jeho hlavním zájmem bylo zachovat alespoň omezenou samostatnost země. Další rozsáhlá válka mohla Srbsko znovu vystavit osmanskému vpádu. Branković proto odmítal podpořit tažení, jehož úspěch považoval za nejistý.
Hunyadi se však rozhodl pokračovat i bez jeho souhlasu. V září 1448 shromažďoval své vojsko u Dunaje a připravoval přechod na srbské území. O složení jeho armády máme poměrně zajímavé zprávy, mimo jiné díky diplomatovi Pasqualovi de Sorgo z Dubrovníku, který v září 1448 pobýval v Hunyadiho táboře.
De Sorgo působil ve službách srbského despoty a jeho úkolem bylo získávat informace o uherských přípravách. Dne 11. září 1448 sepsal v Hunyadiho táboře u Subotice zprávu, která patří k nejcennějším svědectvím o výpravě. Podrobně popsal složení vojska, jeho výzbroj i organizaci. Věnoval pozornost také vozům, které sloužily nejen k přepravě zásob, ale rovněž k obraně tábora. Podle jeho zprávy připadalo na jednotlivé vozy šest koní a tři muži. Takové údaje jsou mimořádně zajímavé, protože umožňují nahlédnout do praktického fungování armády v době, kdy se vedle tradičního jezdectva stále výrazněji prosazovaly palné zbraně a nové způsoby boje.
Uherský bojový vůz z poloviny 15. století. Vozová hradba, jejíž využití se rozšířilo během husitských válek, patřila také k prostředkům, které ve svých taženích používal Jan Hunyadi. Autor neznámý.
Hunyadiho vojsko nebylo složeno pouze z Uhrů. Vedle uherských a sedmihradských oddílů se tažení účastnili také bojovníci z Valašska a dalších zemí. Dobové prameny zmiňují rovněž Poláky, Němce a Čechy, třebaže přesný rozsah české účasti zůstává předmětem odborné diskuse. Historik Emanuel Constantin Antoche upozorňuje na svědectví několika kronikářů, kteří české bojovníky v souvislosti s výpravou uvádějí.
Zajímavá je také vojenská taktika. Hunyadi využíval zkušenosti získané v bojích s Osmany, ale také některé prvky válečnictví, které se ve střední Evropě rozvinuly během husitských válek. Významnou úlohu hrály bojové vozy, palné zbraně a dělostřelectvo. Právě jejich kombinace s těžkou jízdou měla umožnit účinný boj proti pohyblivému osmanskému vojsku. Podle novějších odhadů mohl Hunyadi disponovat přibližně 24 až 30 tisíci muži, i když dobové zprávy se v počtech značně rozcházejí.
Průchod uherského vojska Srbskem však vztahy s Brankovićem ještě zhoršil. Hunyadi nerespektoval despotův nesouhlas a jeho oddíly během pochodu plenily srbské území. Branković proto nepovažoval uherské vojsko za vítaného spojence. Podle některých zpráv dokonce předával Osmanům informace o jeho pohybu. Antoche v této souvislosti připomíná diplomatickou činnost Pasquala de Sorgo, jehož zprávy pomáhají osvětlit složité vztahy mezi uherským vojskem, srbským despotou a osmanským dvorem.
Mezitím se proti Hunyadimu vydal sultán Murad II., zkušený vojevůdce, který již roku 1444 porazil křižáky u Varny. Obě armády se nakonec setkaly na Kosově poli, tedy na místě, kde se téměř před šedesáti lety střetl Muradův stejnojmenný předchůdce se srbským knížetem Lazarem.
Tři dny bojů a další křesťanská porážka
Druhá bitva na Kosově poli začala 17. října 1448 a hlavní boje pokračovaly v následujících dnech. V literatuře se obvykle uvádí období 17.–19. října, některé práce však zahrnují i události 20. října. Na rozdíl od první bitvy máme o střetnutí podrobnější zprávy, přesto se jednotliví kronikáři v řadě údajů rozcházejí.
Osmanské vojsko mělo pravděpodobně početní převahu. Jeho jádro tvořily jednotky podřízené přímo sultánovi, zejména janičáři, doplněné početným jezdectvem. Hunyadi se naproti tomu opíral o těžkou jízdu, lehčí valašské oddíly a pěchotu podporovanou palnými zbraněmi a bojovými vozy. Rozdíly ve složení armád ovlivnily také průběh střetnutí.
Druhá bitva na Kosově poli roku 1448, v níž vojsko uherského vojevůdce Jana Hunyadiho utrpělo porážku od osmanského sultána Murada II.Historická ilustrace převzatá z díla Józsefa Bánlakyho A magyar nemzet hadtörténelme (Vojenské dějiny maďarského národa).
První den probíhaly především menší srážky a pokusy o získání výhodnějších pozic. Hlavní boj se rozvinul 18. října. Hunyadi se pokusil prorazit osmanské postavení, ale jeho vojsko narazilo na houževnatý odpor. Osmanská armáda dokázala využít své početní převahy i zkušeností s bojem proti evropským vojskům. Důležitou úlohu hráli janičáři, kteří bránili střed osmanského postavení, zatímco jezdectvo podnikalo útoky proti křídlům protivníka.
Boje pokračovaly také v noci. Podle některých zpráv se Hunyadi pokusil překvapit osmanský tábor nočním útokem, avšak ani tento pokus nepřinesl rozhodující úspěch. Situace uherského vojska se postupně zhoršovala a během následujícího dne se jeho odpor zhroutil. Část oddílů se pokusila ustoupit, jiné byly obklíčeny a pobity. Osmanské vítězství bylo tentokrát jednoznačné.
Příčiny Hunyadiho porážky nelze vysvětlit jediným faktorem. Významnou úlohu sehrála osmanská početní převaha, účinné velení Murada II. i skutečnost, že Hunyadi nedokázal spojit své síly s dalšími protivníky Osmanů. Skanderbeg, s jehož podporou se počítalo, na bojiště nedorazil. Okolnosti jeho nepřítomnosti jsou dodnes předmětem diskuse, v níž se objevuje také otázka Brankovićovy politiky. Jisté však je, že očekávaná spolupráce se neuskutečnila.
Porážka měla pro uherské vojsko těžké následky. Ztráty byly značné a mezi padlými se nacházela řada významných šlechticů a velitelů. Přesné počty mrtvých nelze spolehlivě stanovit, protože kronikáři často uváděli nadsazená čísla. Hunyadimu se podařilo z bojiště uprchnout, jeho potíže však tím neskončily.
Při návratu do Uher byl zadržen na srbském území a dostal se do zajetí despoty Đurađe Brankoviće. Ten tak získal možnost vyjednávat s mužem, jehož vojsko krátce předtím bez jeho souhlasu prošlo Srbskem a způsobilo zde značné škody. Hunyadi byl nakonec propuštěn v prosinci 1448 po přijetí politických a majetkových závazků vůči srbskému vládci.
Během pouhých čtyř let se tak Hunyadi po dvou velkých porážkách dvakrát ocitl v zajetí křesťanských panovníků. Roku 1444 jej zadržel valašský kníže Vlad II. Dracul, roku 1448 srbský despota Đurađ Branković. V obou případech šlo o vládce, kteří museli brát ohled na osmanskou moc a jejichž zájmy se s Hunyadiho představami o pokračování války ne vždy shodovaly. Osud uherského vojevůdce tak dobře ukazuje, jak složité byly politické vztahy na Balkáně, kde společné náboženství zdaleka nezaručovalo společný postup.
Druhá bitva na Kosově poli znamenala vážnou porážku uherské protiosmanské politiky. Po neúspěchu u Varny roku 1444 šlo o další důkaz, že rozsáhlé výpravy hluboko na Balkán představují mimořádně riskantní podnik. Osmanská moc v jihovýchodní Evropě se naopak dále upevnila. O pouhých pět let později, roku 1453, dobyl Muradův syn Mehmed II. Konstantinopol a učinil z ní nové centrum své říše.
Hunyadiho vojenská kariéra však porážkou neskončila. Roku 1456 se postavil do čela obrany Bělehradu a dokázal odrazit vojsko samotného Mehmeda II., dobyvatele Konstantinopole. Toto vítězství na několik desetiletí zastavilo přímý osmanský postup do uherského vnitrozemí a zajistilo Hunyadimu mimořádné místo v uherských dějinách.
Dvě bitvy, rozdílné důsledky
Přestože se obě bitvy odehrály na stejném místě a v obou případech proti sobě stála křesťanská a osmanská vojska, jejich politické okolnosti byly značně odlišné.
Roku 1389 se Osmané střetli s vojskem srbských a bosenských vládců, kteří se pokoušeli zastavit jejich pronikání do oblasti. Výsledek bitvy nebyl bezprostředně jednoznačný, ale dlouhodobě přispěl k oslabení srbské nezávislosti. Roku 1448 již byla situace jiná. Osmanská říše představovala dominantní vojenskou mocnost jihovýchodní Evropy a Hunyadiho výprava byla pokusem tuto převahu narušit.
Obě střetnutí také ukazují, jak komplikované byly vztahy mezi jednotlivými balkánskými vládci. Proti Osmanům nebojovali vždy všichni křesťanští panovníci společně. Někteří se snažili udržet vlastní postavení prostřednictvím spojenectví s uherským králem, jiní přijímali osmanskou svrchovanost nebo se pokoušeli lavírovat mezi oběma mocnostmi. Právě postoj Đurađe Brankoviće roku 1448 je výmluvným příkladem politiky, v níž zachování vlastní země mohlo mít přednost před účastí na velké protiosmanské výpravě.
Ani jednu z bitev proto nelze chápat jako jediný okamžik, který rozhodl o osudu celého Balkánu. Osmanská expanze byla dlouhodobým procesem, provázeným vítězstvími, porážkami, diplomatickými jednáními i změnami spojenectví. Obě kosovské bitvy však patřily k jeho významným mezníkům.
Kosovo mezi historií a legendou
První bitva na Kosově poli zaujala v srbské historické paměti mimořádné místo. K nejznámějším postavám srbské epické tradice patří také kosovská dívka, která podle lidové písně procházela po bitvě mezi padlými a raněnými bojovníky a hledala svého snoubence.
Kosovská dívka ošetřující raněného bojovníka. Obraz Uroše Prediće z roku 1919 zachycuje jeden z nejznámějších motivů srbské kosovské legendy.
Postava knížete Lazara postupně získala náboženský význam a jeho smrt byla vykládána jako oběť za víru. V pozdější epické tradici se rozvinul příběh, podle něhož se Lazar před bitvou rozhodoval mezi pozemským vítězstvím a nebeským královstvím a vědomě zvolil druhou možnost. Stejně významnou postavou se stal Miloš Obilić, legendární sultánův vrah, který zosobňoval statečnost a ochotu obětovat vlastní život.
Usmrcení Miloše Obiliće, legendárního vraha sultána Murada I., na osmanské miniatuře z rukopisu Hünername (1584–1588).
Součástí kosovské tradice se stal také příběh údajné zrady Vuka Brankoviće. Ten měl podle pozdějších vyprávění opustit bojiště a přispět k Lazarově porážce. Historické prameny však takovou zradu nedokládají. Branković bitvu přežil a pokračoval v odporu proti Osmanům. Jeho proměna ve zrádce patří k příkladům toho, jak se historické události postupně přizpůsobovaly potřebám epického vyprávění.
Méně známé je, že také druhá bitva na Kosově poli zanechala výraznou stopu v jihoslovanské lidové tradici. Jan Hunyadi se v srbských epických písních objevuje pod jménem Sibinjanin Janko a vystupuje jako významný hrdina bojů proti Osmanům. Srbský historik Boris Stojkovski upozorňuje, že právě Hunyadiho tažení roku 1448 patří k událostem, které se v této tradici uchovaly nejvýrazněji. Do lidového vyprávění pronikly také další historické osobnosti spojené s jeho vojenskými výpravami, jejichž skutečné osudy se postupně proměňovaly v legendární příběhy.
Zatímco první bitva se stala jedním z ústředních symbolů srbských národních dějin, vzpomínka na druhou zůstala spojena především s osobou Jana Hunyadiho a s tradicí protiosmanských bojů. V širším evropském povědomí proto rok 1448 postupně ustoupil do pozadí, přestože jeho vojenský a politický význam byl značný.
Na Kosově poli se tak během necelých šedesáti let odehrály dvě bitvy, které zasáhly do dějin celé jihovýchodní Evropy. První nezničila srbský stát, ale přispěla k jeho postupnému podřízení Osmanům. Druhá ukončila další pokus o rozsáhlou uherskou ofenzivu na Balkáně. A zatímco si Srbové po staletí připomínali především knížete Lazara a jeho smrt, v uherských dějinách zůstalo Kosovo roku 1448 jednou z největších porážek muže, který se o osm let později proslavil vítězstvím u Bělehradu.
Související články:
Použitá literatura
ANTOCHE, Emanuel Constantin. Hunyadi’s Campaign of 1448 and the Second Battle of Kosovo Polje (October 17–20). In: HOUSLEY, Norman, ed. Reconfiguring the Fifteenth-Century Crusade. London: Palgrave Macmillan, 2017, s. 245–284.
CÎMPEANU, Liviu. John Hunyadi’s Relations with Wallachia and Moldavia, 1442–1456. A Revaluation (I). The Annals of Putna. 2019, roč. 15, č. 2, s. 7–20.
CÎMPEANU, Liviu. John Hunyadi’s Relations with Wallachia and Moldavia, 1442–1456. A Revaluation (II). The Annals of Putna. 2020, roč. 16, č. 1, s. 23–38.
GIBAS-KRZAK, Danuta. Battle of Kosovo Field in 1389 – Legendary Battle of Balkan Middle Ages. In: KRZAK, Andrzej a Dariusz GRZEGORCZYK, eds. The Art of War in the Balkans: From the Middle Ages to the 21st Century. Częstochowa, 2018, s. 77–90.
STOJKOVSKI, Boris. Сибињанин Јанко и Косово – историја, традиција и легенда. Култура. 2022, č. 174–175, s. 77–91.
WHELAN, Mark. Pasquale de Sorgo and the Second Battle of Kosovo (1448): A Translation. The Slavonic and East European Review. 2016, roč. 94, č. 1, s. 126–145.
