Článek
Nad hlavami střech se naposledy zjevil zlomek srpku měsíce, než ho mračna neúprosně pohltila. O několik silnic dál zaštěkal pes; zvuk se ztemnělým ztichlým prostorem nesl daleko, až k mým uším. Škubl jsem sebou a mé podpatky přidaly do klapavého kroku.
Odpornou růžovou barvu nahradila se zablikáním odpornější oranžová. Kužel světla z pouliční lampy dopadal neochotně na chodník. Zastavil jsem se uprostřed něj a vyčkával.
Tělo jsem měl napjaté, ramena bolestivě ztuhlá, mezi lopatkami mě polechtala kapka potu, která mi skřípěla po nervech tak dlouho, dokud nenarazila do košile a nevsákla se; křečovitě jsem svíral balíček v ledových konečcích prstů, které byly téměř bez citu; krátký zrychlený dech vypouštěl do noci shluky šedavých oblak.
Místo toho, abych prohloubil dech a uklidnil se, zadržel jsem ho, abych slyšel, co se kolem mě šustne, jestli jej náhodou neuslyším přicházet; jenže proti každému takovému násilí se mé tělo vzbouřilo – a nedostatek kyslíku ohlásilo neposednými tečkami, čárkami a koly, které mě na mé neomalené chování upozornily a přinutily mě nadechnout se tak hluboce, jak jen jsem v daný moment svedl. Hlasitě bijící srdce, zvonící mi v hrudním koši a poskakující s celým mým tělem, spolu s roztřeseným funěním, mi naslouchat okolí znemožnily úplně, a také rozbily mé soustředění, o něž jsem se upřímně snažil.
Alespoň jsem se tedy horečně rozhlížel okolo. Vítr hučel a opíral se do mě, snažil se napomoct tomu, co nezvládlo ohlušující srdce, promrzlé končetiny a roztřesená kolena – sebrat mi veškerou rovnováhu.
Blížící se déšť mi nejprve zvěstovala kapka přilepená k brýlím. Nervózně jsem se ohlížel ještě nějakou chvíli, a pak jsem to vzdal.
Pohlédl jsem na balíček v ruce.
Byla to krabice přepásána motouzem a zabalena do sešmatlaného papíru; jako by ho někdo dlouho žmoulal mezi prsty, než ji s ním obalil; dva rohy se prodřely téměř k obsahu, ale ne docela. Balíček nebyl nijak označen.
Zesílil jsem stisk ruky, která se jemně chvěla; a zase jsem ho povolil, když jsem ucítil, jak se pod ním krabice prohnula. Strach způsobil, že byly mé pohyby koordinovány jen nedokonale.
„Kde je? Proč nepřichází? Přece ho musím vidět, když se budu dívat!“, rozčiloval jsem se, přičemž jsem si uvědomoval marnost onoho počínání. Znal jsem ho a věděl jsem, jak tiše se dovede připlížit. Znal jsem se a věděl jsem, že postrádám trpělivost sledovat nehybně a nezaujatě své okolí tak, abych alespoň zvýšil pravděpodobnost odhalení jeho polohy.
Najednou se přede mnou v černočerné tmě zaleskl pár temných očí. Lekl jsem se a trhl sebou; srdce, dlouhým čekáním a zbloudilými myšlenkami trochu utišené, se zase divoce rozbušilo. Na moment jsem zavřel oči a v duchu jsem zanadával; tohle mi dělal vždycky, proč jsem pokaždé dopustil, aby mě tak vyděsil?
