Článek
Na moment jsem zavřel oči a v duchu jsem zanadával; tohle mi dělal vždycky, proč jsem pokaždé dopustil, aby mě tak vyděsil?
Pak jsem je otevřel a mrzutě dospěl k poznání, že navzdory úleku a neblahému očekávání, které se naplnilo způsobem, jakým muž přišel, se mi, kdo ví, proč ulevilo.
Přišel, znělo mi zrádně v uších, přišel a je celý.
Pokud jsem si mohl něčím za ty roky být jistý, pak to byly jeho zásady. Nebyl slyšet, nebyl vidět, přikradl se nepozorován a odcházel stejně tak. Nedal se vyprovokovat. Nikoho neohrozil. Pracoval sám. V utajení. Pod rouškou noci.
Nenechal se vylákat na světlo. Za žádných okolností. Byl veskrze nemluvný a pobavit ho něčím jiným, než vlastní neschopností bylo umění. Nedochvilnost – snášel špatně. Lež – nestrpěl.
Možná proto mu nezbylo nic jiného, než se spokojit se mnou, s ňoumou a nekňubou, neohrabancem a budižkničemu. Protože zkrátka a jednoduše věděl, že nejsem darebák. Sebeupravenější pravdu jsem mu předestřel, vysmál se jí a neomylně, bez slitování ťal do živého. Nepotřeboval ke svému životu ani eufemismy ani chlácholení. A vyhovovalo mu to.
Byl, jaký byl – tvrdý, nesmlouvavý, vyžadoval respekt, věrnost. Byl stvořen pro to, co dělal, to se muselo nechat.
Kdybych tvrdil, po těch letech a hádkách, které jsme si vyměnili jako dárky na uvítanou – pro zpestření života –, po urážkách, kterými mě nemilosrdně častoval pokaždé, když jsme se střetli, že ho mám rád, asi by to byla lež. (A předně bych to nikdy neřekl.) Ale je fakt, že mi na něm jistým způsobem záleželo.
Možná to způsobila pouta tajemství, která nás svazovala. Možná to bylo tou spolehlivostí. Možná nebezpečím, které jsme podnikali, když jsme se na schůzkách střetávali. Možná to bylo tím, že ani jeden z nás neměl na výběr. Každopádně – jeho osud mi nebyl lhostejný a nepřál bych mu nic zlého.
Do háje zeleného – vždyť jsem vlastně ani neznal jeho obličej. Nic jsem o něm nevěděl. Ani jsem nesměl. Už tak jsme riskovali příliš. Měl jsem jenom naše rozhovory, pravidelně nepravidelné, a oproti ostatním, „skutečným“ přátelům jsem nepochyboval, že se setkáme. Ano. U něj jediného jsem věděl, že kdyby bylo cokoli, kdyby měl zpřelámané hnáty a dýchal jen pomocí přístrojů, dostaví se. S takovou jistotou jsem dávno nechodil na žádné schůzky; ani tomu nejbližšímu jsem tolik nevěřil, že mu do toho něco nevleze. Jenom jemu.
Tak přesně jsem se nedostavoval na žádné schůzky ani já sám.
Jen na tuhle.
Kterou jsem si nevybral.
Jen na tuhle, kterou by mohla překazit smrt jednoho z nás. Nebo prozrazení. Ale nic jiného.
