Článek
Tak přesně jsem se nedostavoval na žádné schůzky ani já sám.
Jen na tuhle.
Kterou jsem si nevybral.
Jen na tuhle, kterou by mohla překazit smrt jednoho z nás. Nebo prozrazení. Ale nic jiného. Pokud jsem si mohl být něčím doopravdy jistý, pak to byly jeho zásady – tak proč mě danost vesmíru, rok od roku, schůzku od schůzky, proč mě to vytáčelo čím dál víc?
Postavil jsem se rovně a vztáhl jsem k němu ruku s balíčkem: „Co v něm je?“ zeptal jsem se.
„Už to zase zkoušíte?“ odvětila protistrana jízlivě a dvě bledé ruce, které balíček opatrně uchopily, osvítilo na pár sekund světlo.
„Nezkouším,“ ohradil jsem se dotčeně a vytáhl jsem si klopy límce do obličeje; abych něco zkoušel, muselo by mě to nejdřív zajímat, a proč by mě tohle zajímat mělo? Vždyť mě jen najednou ženou přes půlku města uprostřed noci, aniž bych o úkolu dopředu věděl.
„Víc na světlo už to nešlo?“ zeptal se muž kousavě.
„To je ale pěkné počasí,“ hlas mi umělým, nepřesvědčivým nadšením přeskočil. Ne; nedopřeji mu to zadostiučinění a nenechám se vytočit. Ne když se vidíme poprvé po… kolik to bylo? Rok a půl? Dva? Mohlo to být i jen několik měsíců; s vědomím, že čas tak ubíhá rychleji, jsem to přestal počítat.
Měl jsem neodbytné tušení, že by to chtělo téma, které odvede pozornost. Což byl tak trochu problém…
Někdy, když jsem se nechtěl bavit o prokletých knížkách, protože – protože jsem prostě nechtěl –, nebo když jsem byl nervózní, když jsem měl špatnou náladu nebo cokoli nešlo podle plánu, zeptal jsem se ho místo toho jako zrovna teď: „Jak se má žena?“
Někdy se mi vysmál, někdy – asi když neměl náladu, anebo na to nebyl čas, anebo měl podezření, že jsme sledováni – převzal, co převzít měl, otočil se a odešel.
A někdy odpověděl: „Dobře,“ až krátce zasvítily zuby z toho mála světla, co na něj dopadlo – zrovna jako teď, když dodával, „a vaše?“
Neměl jsem ženu. Tedy měl jsem jednu; kdysi. Ale už dlouho ne. Ani děti jsem neměl. Žena je mít nemohla, ne že bychom nechtěli. Moc dobře jsem věděl, že ten člověk, co mě ze tmy pozoruje, to ví; vycítil jsem to z něj. Nemohl nevědět… oni si vybírali takové jako já. Čím míň jsme měli příbuzných a přátel, tím líp. Nebyli jsme tak snadno vydíratelní. Poslové bez závazků, kategorie, do níž jsem spadal taky já – takoví se hodili. Podle toho jsem ostatně odhadoval, že ani tady můj kolega žádnou rodinu nemá.
Ale nevěděl jsem to. Přes všechny řeči jsem to nevěděl.
Pomyslel jsem tedy na jednu stařičkou příbuznou v domově pro seniory, pokrčil jsem rameny a odvětil jsem: „Dobře.“
