Článek
Pomyslel jsem tedy na jednu stařičkou příbuznou v domově pro seniory, pokrčil jsem rameny a odvětil jsem: „Dobře.“
A protože nás nejspíš nikdo nesledoval, byl jsem dotázán až s jakýmsi rozpustile mstivým, zlomyslným potěšením: „Už jste dočetl toho Prousta?“
Vyberte si jedinou věc, o které se doopravdy bavit nechcete – a tenhle člověk na ni stoprocentně přijde a vytáhne ji. I v tomhle na něj byl spoleh.
Knihy. Jedno z mála témat, o kterém jsme se více či méně bavit mohli, ať nás poslouchal kdokoli. Protože – knihy! Protože – o rodině jsme se kvůli bezpečnosti doopravdy bavit nemohli. Protože mě chtěl naštvat.
„Pokročil jsem,“ zabručel jsem.
„Ale?“
„Jsem na padesáté stránce,“ vyšel jsem s pravdou ven.
Odfrknul si: „Pokrok. Kolik let už to čtete? Pět?“
Tři a půl, chtěl jsem na něj nakvašeně zavrčet, a kdybych nebyl tady, mohl jsem přečíst o stránku víc. „Přestaňte,“ usykl jsem místo toho podrážděně, „dnes na to doopravdy nemám náladu.“
Tři vteřiny si mě zpytavě prohlížel, než zvolal: „Pro pána, tady je dnes někdo nabroušený,“ způli posměšně a způli ostražitě.
Tolik ke změně tématu.
Člověk by řekl, že si na to protivné rýpání zvyknu – po těch letech. A já si pořád nezvykl. Občas se zdálo, jako by mě ten člověk popichoval jen proto, že ho bavilo dobírat si mě a sledovat mou reakci. Někdy jsem na to nepřistoupil a byl jsem první, kdo odešel. Pravda – zřídka. A pravda – muselo to být za jiných podmínek, než v jakých jsme se ocitli dnes. Teď jsem neměl náladu odejít ani zůstat, ani se bavit o mé neschopnosti dočíst knihy, měl jsem náladu se pohádat. Nebo mu vrazit. Ale zůstat. Zůstat, ale něco udělat. Něco.
Jenže co? Byl jsem prakticky bezmocný, pokud se raději bavil urážkami, a dokonce upřednostnil zdvořilostní konverzaci před problémem. Neměl bych to zmiňovat; nemělo by mi na tom ani záležet.
Což mě opět vracelo k tomu otravnému nutkání praštit ho.
