Článek
Jenže co? Byl jsem prakticky bezmocný, pokud se raději bavil urážkami, a dokonce upřednostnil zdvořilostní konverzaci před problémem. Neměl bych to zmiňovat; nemělo by mi na tom ani záležet.
Což mě opět vracelo k tomu otravnému nutkání praštit ho.
Prosím pěkně – to o mně kolegové v práci i známí tvrdili, jak jsem mírný a hodný. Kdyby věděli!
A ten chlápek, co mě ani nezná, tam tak postává, posmívá se mi, provokuje mě a pozoruje, k čemu mě může dohnat.
Ne, to ne. Rozhodně se nepohnu o dva kroky dopředu a neoženu se pěstí proti jeho nosu. Vyprovokovat se nenechám, třebaže on ani netuší, že ve mně vyvolává násilnické sklony. Nebo možná jen nedbá, i když to ví.
Tak jsem si připomněl, že i kdybych dal průchod své agresi, neulevilo by se mi, a ani bych nezapomněl na to, že ta zloba není mířená na něj. Ne výhradně.
„Slyšel jsem o tom,“ hlesl jsem. Když se mi nedostalo odpovědi, naléhal jsem dál: „Byla to jedna z našich, že jo?“
„Našich? Nevím, o čem to mluvíte,“ tvrdil povýšeně.
„Nechejte toho,“ varoval jsem ho.
Muž ve stínu se vytáhl do své plné výšky a protáhl: „Jestli chcete už jen tohle –,“ a naznačil, že míří pryč, dokonce stačil nabrat rychlost.
„Slyšel jsem, jak se to stalo,“ zdůraznil jsem a poprvé se mi zatřásl hlas.
Muž zaváhal, rytmus kroku se rozbil; pomaloučku se otočil, vrátil se zpátky a podíval se na mě. Oči, které se před chvílí objevily tak tiše a nečekaně, si mě nyní mlčky prohlížely. Splynuly by s tmou, nebýt světla lamp. Jejich posměšná, blahosklonná přítomnost si mě měřila; byl to ještě posměch?
„Nebo si myslíte, že ze mě můžete dělat pitomce? Co provedla? Určitě ne o moc víc než já nebo vy.“
Pořád mlčel.
„Jak jsou blízko?“ trval jsem na odpovědi.
Jeden hlasitější nádech – to bylo všechno, co v projevu toho muže přebývalo; ploché sdělení znělo: „To si nepřejete vědět.“
Naši rozmluvu přerušil zvuk dávení se a plesknutí zvratek do kaluže. Trhl jsem sebou a ohlédl se k rohu budovy, o nějž se kdosi s lahví v ruce opíral. Kdy se bouře přehnala? Kdy ustalo mrholení? Rozpršelo se vůbec? Když jsem se pohledem vrátil k muži, ještě stále si mě prohlížel nehybně a klidně.
Musí to být vážné; obvykle muž podobné situace zlehčoval.
Napadlo mě – ne, nenapadlo, já to věděl – že mi chce něco sdělit, ale neudělá to a ani mi neodpoví. Prostě odejde. Jako vždycky.
