Článek
Napadlo mě – ne, nenapadlo, já to věděl – že mi chce něco sdělit, ale neudělá to a ani mi neodpoví. Prostě odejde. Jako vždycky.
Možná to tak bylo lepší; mně se rozhodně snášel jeho tichý odchod lépe než zlehčování, jenž dotáhl k dokonalosti. Kdyby za každou ješitnou nerozvážností, která projde mužskými ústy, stál pomník! – A on se choval, jako by na zlehčování měl monopol.
Ukázalo se, že jsem se nemýlil. O pár chvil později se muž skutečně rozloučil; nečekaně vážně a nezvykle smířlivě pronesl: „Na shledanou.“
Na shledanou? Doposud se ze všech našich setkání – bez výjimky – jen tak vypařil. Teď, dnes, tady pod tou lampou se ale pomalu otočil a vydal se i s balíčkem pod paží ulicí; držel se stínu, vyhýbal se světlům a mourovaná kočka, která seskočila z popelnice a vydala se za ošklivým velkým hlodavcem napříč ulicí, ho ani v nejmenším nevylekala. Šel pomalu a rozvážně, nespěchal.
Ten muž, pomyslel jsem si, má nervy z oceli.
Anebo nemá co ztratit.
Tentokrát skutečně odchází, došlo mi, stejně tak jsem si uvědomil, že mi dovolil ho při tom pozorovat; bylo mi nelehko, neboť jsem přes své přesvědčení s takovým rozloučením nepočítal. Nebyl jsem na něj připravený o nic víc než vyrůst z dětských bot. Cítil jsem se nesvůj, když jsem pozoroval záda vzdalujícího se muže, který se každým okamžikem, každou vteřinou, každým krokem stával víc a více stínem spíš než člověkem; stínem, který jsem si nikdy ani nestačil pořádně prohlédnout.
A na něhož byl spoleh.
Byla v tom bezmoc, nevole a bezejmenné zoufalství, které v člověku tepe, dokud má vůli žít. Chápal jsem, že mu nemůžu říct, aby přestal dělat, co dělá. Nejen že by mě neposlechl, ale navíc bych se ho dotkl. Ne, nemohl jsem. Ale chtěl jsem. Moc jsem chtěl. A on ještě předtím, než jsem si tohle všechno stačil rozmyslet, odcházel.
„Dávejte na sebe pozor,“ zavolal jsem za ním dřív, než jsem si uvědomil, co dělám; a pak jsem se zahanbeně otočil a bez toho, abych se přesvědčil, zda mi muž rozuměl, či mě vůbec slyšel, rozhodně jsem odkráčel.
