Článek
Snad není člověka, který by nelitoval některých svých skutků a nevěděl, z čeho se bude na posledním soudu zpovídat. Snad v tom král nebyl výjimečný, ale až zde, v šatlavě, uvědomil si svůj hlavní hřích – že jeho chyby ovlivnily daleko více životů než chyby jeho poddaných, ač mohly ty být sebevíce neodpustitelné.
Právě teď, z jeho vůle, na jeho příkaz, někde tam na severozápadě jeho země, stojí člověk proti člověku se zbraní v ruce. Právě teď, na jeho příkaz, zatýká se a vraždí. Právě teď se bojuje životy za zemi. A on, z vůle boží, zde – uvězněn – přemýšlí o svých rozhodnutích.
Činím tak z tvé vůle, Pane?
Neodpověděl. Nikdy neodpovídá, vždy mlčí svým významným tichem.
Ke králi nepromluvil už dlouho.
Musel činit, jako by byl On. A to i kdyby nevěřil, že tak činí. Neboť Jím byl zde na zemi pověřen, jak soudil i jeho lid. A kdo je on, aby se vůli svého lidu vzpíral?
Má konat vůli boží. Ale cožpak je vůlí boží chránit domovy i za cenu lidských obětí? Což nás náš Pán neučil, že nad život cennější není na tomto pozemském světě nic? Co tedy ospravedlňuje vojáky mít v ruce zbraň, co jeho, že jim k tomu dává své požehnání?
