Článek
Měl přesně změřenu velikost své cely. Obcházel ji, aby ulevil trudným vírům svých myšlenek; bezmyšlenkovitě začal dělat, co dělá každý odsouzenec, jemuž zatěžko jest mysliti než na chladnou kalkulaci, a jehož tíží nepopiratelná vina – začal počítat. Nikoli louky a lesy, koně a ovce, domy a řeky, jak jej nabádal rádce, neboť to je dobré pro tvorbu strategií. Začal počítat kroky.
Krok, co krok, co rozmařilé mrhání, a král měl náhle vztek. Přemýšlel takto: Já, který poznal svůdnost fata morgán jako žen, já, jehož olizoval saharský písek i ona planina, ta nekončící rozlehlost, již předčí chtivostí a chamtivostí snad jen oceán, já, který poznal zrádnost kamenitých pouští a prodíral se stromy, jež jako šiky bránily mně a mému vojsku v postupu, bojovaly proti našim, ukrývaly své, já, který ztracen v labyrintu měst a vesnic budoval touhu pokračovat, já, který nedbal šílení řek ani obrovitosti hor, a kterému žádných nebylo dost, aby se jich zalekl přebrodit, já teď měřím kroky celu; kroky!
Jako moucha opilá touhou uniknout ven naráží do oken, poletuje zběsile po místnosti, snažím se i já dostat ven a po každém rozletu narazím na tyto stěny, a na sklonku svého života nemohu přivonět prachu pouště ni zaslechnout polnic hlásících, že přišel čas o svou zemi bojovat, nemohu čestně stát v čele ani padnout pro věc, za niž se hrdlořezně prolévá krev národa. Mám svázané ruce v nejhorší možnou chvíli!
