Článek
A tak, s těmito pocity, a ač by se potřeboval rozprchnout se do všech světa stran, v cele, kam mělo slunce těžkou práci proniknout, třebas jen aby polechtalo stěnu a zase utíkalo pryč, byl král přinucen setrvat na jediném místě se založenýma rukama, vydán napospas svým vlastním představám. To bylo to, co uvádělo duši v trvalý nepokoj a zmatek. To byla marnost, s níž sváděl boj, a s níž výsledky boje čekal, místo aby se na nich podílel.
Hranice spálené žárem krvelačnosti na troud, půda, z níž všechen život uprchl jako barva z dívčích lící těsně před mdlobou, připravená na boj. Hranice země, kterou drancovala cizí vojska. Králův lid, lid řvoucí, točící řemdihy nad hlavou, pochodující vstříc svým protivníkům.
Viděl řady nevycvičených tváří – hrdé. Odhodlané. Nemoudré. Bytostně přesvědčené, bezkrevné tváře. Viděl je mezi vycvičenými vojáky, viděl je v nich. Viděl, jak se vrhá ne idea proti ideji, ale člověk proti člověku. Ke slovu se dostávalo neodvolatelné. Válka vztahovala z propasti ruce k míru. Mír kráčel v nenávratno. Král sledoval to vše, ačkoli se nemohl zúčastnit, a přemýšlel.
Přemýšlel, kolik by stačilo.
