Článek
Název: Není vždycky příjemná zkušenost být duševním spřízněncem, že?
Autor: assez
Délka: cca 216 NS
Počet kapitol: 77
Žánr: „fantasy LGBT romanci protknutou humorem“ …mi bylo řečeno (vydavatelem). Prozkoumáme dále - viz klíčová slova.
Nakladatelství: E-knihy jedou
Vydavatel: Martin Koláček - E-knihy jedou
ISBN: 978-80-281-1165-6 (ePub), 978-80-281-1166-3 (mobipocket), 978-80-281-1167-0 (pdf)
Anotace
Jsou jako oheň a voda, neustále jsou v sobě, upřímně se nesnáší a celou dobu netrpělivě čekají, kdy konečně Benny Sorter dokončí školu, aby se víckrát ani omylem nespatřili. Hups… tak tenhle plán nevyšel.
Spojeni Lady magií se tihle dva ze dne na den stali duševními spřízněnci, a i když se jako učitel a student ve škole kouzel nesnášeli, teď spolu musejí žít.
Dokáží spolu ale taky vyjít a poradit si s dalšími nástrahami společného života, aniž by se vzájemně zabili?
Profil hlavních postav: Troddy, trudomyslný pesimista, realista, logik, cynik, vyhořelý, komplikovaný, vážný, tichý. Osočen z mrzutosti, pomstychtivosti a pedantství. Benny, hlubokomyslný katastrofista, intuitivní, akční, snílek, optimista, idealista, užvaněný. Nesčetněkrát nařčen Troddym z jednoduchosti, tuposti, povrchnosti a nepozornosti.
Element: hádky. Impulz: provokace. Slabost: vášeň, ego. Doména: tvrdohlavost. Akce: boj. Motivace: vítězství.
Zavřeni v jedné domácnosti.
Klíčová slova: komedie, romantika, drama, rodinné, ztřeštěnismus, fraška/groteskismus, místy cringe, místy melodrama, gay, lgbtq+, hádky, hašteření hlavních postav, dialogy, domácnost po Italsku, věkový rozdíl, donucený svazek/manželství, spřízněné duše, neobtrusivní magie
Ukázka:
„Proboha,“ zaječel Benny a vřítil se do kuchyně, „co to tady tak páchne?“
„Jak to myslíte – co tady tak páchne? Konečně jsem se dostal k tomu projektu, o kterém jsem vám říkal.“
„A proto mi musíte zničit sporák, kuchyni, zaneřádit všechny okenní tabulky, a navíc k tomu všemu zničit veškeré textilie, které jsem do téhle místnosti pracně zakomponoval?“
„Tak ono se dneska přehozu hozenému přes židli říká těžce zakomponovat?“
„Nebuďte protivný – jestli budete protivný, postarám se o to, abyste dneska zůstal o hladu.“
„Nemám pochyb, že o hladu zůstanu tak jako tak – vaše jídlo se nikdy nedá jíst.“
„Jestli se moje jídlo nedá nikdy jíst, můžete jít vždycky za maminkou a počkat si – ta vás určitě ráda nakrmí. Jelikož jste a vždycky jste byl a vždycky budete její přestárlý přerostlý brouček, nemám nejmenších pochyb o tom, že vás ráda bude vykrmovat až do své nebo do vaší smrti – podle toho, co přijde dřív.“
„Vzhledem k tomu, že jako první bude následovat vaše smrt, řekněme, že do té doby mě bude muset vykrmovat ona. A zatím – dokud ji tady na to mám – určitě vám nebudu bránit sem chodit – pokud tedy zrovna nebudu pracovat v naší kuchyni.“
„Od kdy je to našekuchyně?“ rozhořčil se Benny. „Vymáte zahrádku, jak si matně vybavuji! A co si pamatuju, když jsme se přestěhovali sem, vstoupil jste sem se slovy: a kuchyň je vaše – a to a kuchyň je vaše znělo tak otráveně, a tak naštvaně, že jsem se rozhodl, že se mi téhle místnosti zželí, že ji oživím, a věřte mi, že všechna ta práce, kterou jsem tady na téhle té místnosti odpracoval…“
„No dobře – stačí. A co tím chcete říct?“
Bennyho vztek připravil o schopnost reagovat; vytřeštil oči, rozhodil rukama ve všeobjímajícím gestu, otevřel ústa: „!“
„A řečeno lidskými slovy si pod tím mám představit…?“
„Kdybych vám nezrenovoval celou kuchyň, tak by vás nikdy ani nenapadlo sem páchnout – nemám pravdu?“ vybuchl Benny naštvaně.
„Vzhledem k tomu, že mám krátkou paměť a rozhodně si nepamatuji, jak kuchyně vypadala předtím, než jste sem přišel a začal mi otravovat celý můj život včetně toho pracovního, nemůžu vám na tuhle otázku příčetně odpovědět…“
„Vy jste – “ Benny zalapal po dechu a v hlavě se mu neustále točilo, co se právě Troddy odvážil tvrdit, „vy si nepamatujete – vy mi chcete tvrdit, že si nepamatujete, jak tahle kuchyň vypadala předtím, než jsem přišel? Chcete tvrdit,“ nadechl se Benny rovnou, aby se Troddy ani neodvážil Bennymu teď skočit do řeči, „chcete mi tvrdit, že si nepamatujete, jak se tady ve dřezu válely ty zrezivělé hrnce? Chcete mi tvrdit, že si nepamatujete, že byla trouba odstavená od plynového přívodu? Chcete mi tvrdit, že si nepamatujete, že z kohoutku ve dřezu tekla rezavá voda – a nedala se nijak odpustit? Říkáte mi, že si nepamatujete, že se vám v tamté skříni zabydlely krysy, zatímco v tamté byly myši, zatímco v tamté byli potkani,“ ukazoval Benny postupně na jednotlivé skříně, které dneska byly renovované barevné, návštěvě a jejímu oku přívětivé pěkné na pohled – zvenčí a zevnitř – kromě toho, že voněly a byly jako nové – disponovaly spoustou užitečných a dlouhotrvajících potravin.
„Zato si pamatuji, že poté, co jste sem přišel, se tady neustále tři měsíce cárala tam a zpátky nějaká podivná individua –“
„Dělníci.“
„A já jsem neměl ani chvíli klidu na práci.“
„Rádo se stalo – ještě jste za to nestihl ani poděkovat.“
„Pamatuji si, že vám tady lidé – vámi vybraní podivíni –“
„Dělníci.“
„– hulili jak fabriky, neustále křičeli, dožadovali se pozornosti, párkrát se tady opili a spali na podlaze – a vy jste je nechal!“
„Těžký život,“ pokrčil Benny rameny.
„– a že se z téhle místnosti linuly příšerné zvuky, příšerné zápachy, a mé projekty, když na nich třeba momentálně pracuji, nejsou ve srovnání s tím, co se tady dělo – nic – nic!“
„Ha! Takže uznáváte, že díky tomu, že jsem renovoval naši kuchyň…“
„Mou kuchyň.“
„Naši kuchyň –, že jste měl příležitost rozvíjet se i pracovně?“
„Ne, to vám nikdy nepřiznám,“ deklaroval Troddy po asi půl vteřině ticha a vražedném pohledu, který vrhal na Bennyho.
„Protože jste zbabělec a idiot, a protože ani netušíte, co ve mě máte!“
„Myslíte povaleče a budižkničemu, kterého budu muset až do smrti živit? – Netvařte se tak, vypadáte přesně jako ta ženská, co vás vychovala, když se takhle zatváříte.“
„Asi už začínám svou tetu chápat.“
Troddy se chytil za kořen nosu – začala ho bolet hlava: „Mám takový pocit, že ani nechci vědět proč, ale vzhledem k tomu, jak jste udělal ve svém proslovu najednou pauzu, se obávám, že jsem nucen zeptat se –“
„Asi už začínám chápat, proč tohle vždycky na mého strýce vytahovala – pokud to byl taky takový neuznalý idiot, jako jste vy, který nikdy nechtěl připustit, když měla ona pravdu, nebo když udělala něco dobře, nebo správně – a bůh nebo Lady magie mi odpusť, to se taky nekonalo moc často – tak chápu, zpětně rozumím a uznávám, a má u mě plné pochopení, svolení do budoucna a podporu, proč tohle dělala, a vážně ji lituji, že tohle byla nucena dělat.“
„Co musela dělat?“
„Podstupovat to břímě sebedehonestace, aby mohla podpořit argument.“
„Ne všechny argumenty, které váš mozek zplodí, jsou skutečnými argumenty hodnými toho, aby byly někde uchovány nebo někým přijaty.“
Benny se sladce usmál: „Vidíte? A právě proto jsme tady my, zastánci svých názorů, abychom je prosazovali, pokud to nelze argumentační cestou, tak i jinak. Vždycky jsou i ty podlé způsoby –, takže si dávejte sakra pozor na záda, Troddy, protože já po vás půjdu, dokud neuznáte, že mám velký podíl na tom, jak dobře se vám teď v práci daří.“
„To myslíte vážně? Jenom proto, že jste mi renovoval kuchyň –?“
„Děkuji. A teď jste mi přiznal,“ zvolal Benny vítězoslavně, čímž Troddyho lamentování přerušil, „že jsem vám tu kuchyň renovoval.“
Troddy se ušklíbl: „Ano, přiznal jsem vám, že jste mi kuchyni renovoval, a vy jste mi, drahoušku, přiznal, že ta kuchyň je pořád moje…“
Z vítězoslavného výrazu, který se Bennymu rozlil na tváři, se najednou stalo zkyslé mléko: „Víte vy co? Strčte si někam tu svou zatracenou laboratoř i se svou koupelnou, se svou knihovnou, se svou pracovnou, se svou chodbou, se svou půdou – i se svým sklepem, a se vším, čím tahle odporná barabizna disponuje, sbalte si to, strčte si to někam, jděte se s tím vycpat – ke své matce – a dejte mi svatý pokoj, protože se od vás stěhuji a už vás v životě nechci vidět. A beru si Puffyho s sebou!“ dodal jako tečku vítězoslavně Benny.
Troddy se zarazil: „Kdo je Puffy?“
„Puffy je náš pes.“
„My nemáme psa.“
„Už jo.“
„Nemůžeme mít psa.“
„Proč ne?“
„Protože jsem alergický na psí srst.“
Těžký povzdech.
„To je mi líto,“ Benny pokrčil rameny. „Chápu. Někdo jít musí. Puffy?“ zavolal Benny na velkou chlupatou kouli, která měřila sto osmdesáti jedna centimetru vysokému Troddymu až po pás, „seznam se, to je Troddy, tvůj druhý páníček – Troddy, tohle je Puffy, naše nové štěňátko. Puffy,“ otočil se Benny zpět na psa, „vzhledem k tomu, že je páníček,“ ukázal na Troddyho, „alergický na psí srst, se stěhuje z naší ložnice, a ode dneška se mnou spíš v posteli. Těšíš se?“ Benny se usmál, zase, a poškrábal celé štěňátko po celém štěňátku.
Štěňátko vděčně zaňufalo, Puffy vděčně zaštěkal, začenichal do větru a udělal uprostřed obýváku velikou loužičku a hnedka následovala veliká hromádka.
„Och fuuuj, Puffy, nový koberec!“ zvolal Benny a zacpal si nos.
Troddy, kterému se vůbec nelíbilo, že byl právě vystěhovaný z ložnice, a z více důvodů než jenom proto, že jeho postel byla ta nejpohodlnější v celém domě – přesně ten Troddy si spokojeně založil ruce na prsou, ušklíbl se, a prohlásil: „Milý duševní spřízněnče, gratuluji tak tohle se vám podařilo. Doufám, vidím a cítím, že si spolunažívání se svým novýmduševním spřízněncem opravdu užijete.“
V té chvíli zazvonil zvonek, někdo zabušil na dveře, a zpoza nich se ozvalo hlasité: „Můžu už si konečně vzít svého psa zpátky, nebo ho ještě budete potřebovat, pane Troddy?“
„Večeřo!“ reagoval znechuceným výkřikem Benny, „váš pes mi pokadil můj nový koberec, kromě toho ho ještě počůral, a já nejsem Troddy! Moje příjmení je pořád Sorter!“
„No jo, no jo,“ zavrčel jejich soused, a k Troddyho škodolibé radosti popadl Benny Puffyho za obojek a vzdor psově mínění a vůli ho zatáhl až ke dveřím, přičemž společnými silami sedřely drápky psa celou cestu až ke dveřím podlahu, a když se za jejich sousedem a jeho psem zavřely dveře, Troddy neměl to srdce upozorňovat na to Bennyho separátně – chtěl si počkat, až si toho jeho duševní spřízněnec všimne sám, a začne vyvádět –, protože na to on byl skutečný expert, na vyvádění kvůli věcem, které se staly domu, na domě, v domě nebo kterémukoli jejich příbytku.
„A příště, až budete chtít nějakého psa místo mě do ložnice,“ poznamenal Troddy uštěpačně, „doporučuji vám začít s menším plemenem. Možná ho dokonce propašujete ještě v momentě, kdy budu spát, uložíte ho mezi nás, a já se ve spánku udusím a budu mít svatý pokoj,“ poznamenal Troddy a zasněně vzdychl.
Benny vzhlédl od parket a zadíval se na Troddyho vražedně: „Nebojte se, lásko, tohle rozhodně neudělám. Doufám, že se dožijete spousty let, že budete mít jeden z těch nejdelších hnusných životů, a budete mít to neštěstí být naživu, že strávíte zkroucený a nenávistný, protože budete Každý z těch roků muset prožít právě se mnou.“
„Taky vás nenávidím, můj drahý duševní spřízněnče,“ ubezpečil Bennyho Troddy.
„Taky vám přeji krásné výročí, můj drahý duševní spřízněnče, prohlásil Benny a každý se vydal za svou vlastní prací – což znamenalo, že šel Benny Sorter řešit parkety, zatímco Troddy se vydal do své pracovny pokračovat opravováním zmršenin, kterým jejich ředitel ještě stále z nepochopitelných důvodů říkal domácí práce, domácí úkol, nebo – jaká urážka – eseje.
Pokud to, co mu odevzdávali, byly eseje, tak potom on vypracovával svým profesorům diplomové práce a byl právoplatný profesor, přestože na to neměl ani vzdělání, a přestože mu nikdo profesuru ani neudělil. Ačkoliv pomyslel si Troddy samolibě, ačkoliv – zatím ne, ale všeho do času. O tom žádná. (assez, Není vždycky příjemná zkušenost být duševním spřízněncem, že?, E-knihy jedou)
