Článek
Mé kroky k tobě nevedou a já tě nenávidím víc, než si dovedeš představit.
Proč nic neříkáš? Proč už zase nic neříkáš?
Máš toho málo na práci? Neumíš si to zorganizovat? Proč jsi na mě ošklivý? Hnusím se ti? Hnusíš se mi. A ten pocit mi málo pomáhá a já ho stejně využiji, jako jsem využila tebe. Nebo tak mi to aspoň nanutili – myslet si to o sobě. A teď ve mně nezbylo nic než pytel hnusu k sobě samému. Ale vidíš? V tom si pravděpodobně rozumíme – ty a já. Nenávidíme stejnou kreaturu.
…mě.
Proč zase pospícháš? To nevíš, že takhle jenom všechno zničíš? Zastav se. Co je tvá cesta? Kdes’ ztratil cíl?
Nutíš mě tě nenávidět.
A ze strachu, hnusu a nicoty nevzniklo nic.
Směješ se?
Já pláču. Slyšíš?
Nevznikám, když usychám.
A jenom máloco zastaví bolest z plochosti.
…která je tak potřeba kolem lidí, jako jsi ty.
Boříš se, a já se dívám.
Možná jsme si dost jasně nevysvětlili, že jsi mi lhostejný. Možná je to mnou, že neumím dodržovat pravidla.
A nejméně ta vlastní.
Hranice? Pro někoho jako já hranice neexistují. A mně se hnusí, že mi to zase budeš vyčítat. Když miluji, miluji úplně a cele. A když mi vysvětlíš, že to stejně tak musím mít s ochotou obětovat se, a já ti uvěřím, obětuji se cele.
Dodržovat hranice bolí.
Proto raději žádné nemám. Proto raději žádné nechci. Nikdo a nic včetně mě by takovým hranicím nebylo schopno dostát.
Prozraď mi, těšíš se, až shoříme v pekle? A už nikdy neuvidíme ty, které jsme milovali? To jsi chtěl? A zadrž s výčitkami – protože ty neumíš milovat.
Prosím tě, promiň mi? Já už to nezvládám. Drolím si, trouchnivím, padám. Nejspíš to nepřežiju. Vím jistě, že nechci už vědět nic.
A byl to nadlidský úkol, vyhrabat se z bláta, do kterého mě ponořili. Jen abych na sebe vlastní vinou shodila kbelíky bláta, a byla ještě hloub. Nevím, čeho sis myslel, že docílíš. Jedno vím ale jistě – nedocílil jsi svého cíle. Střela se minula.
Padá na střechy hlav nevinných obyvatel a já klečím a dívám se, dívám se do deště ohně v marné modlitbě za lidskost, která nepřijde. Která nikdy na tento svět zrozena nebyla.
Chtěl jsi mě tak moc číst a je to prosté – čtení to není. Cokoliv, co přečteš, už bylo.
To není teď.
To nejsme my.
Truchlíš jenom na oko, aby tě nerozeznali. Myslíš si, že to nikdo neví. A tváříš se, že to je jedno, když tě z toho někdo obviní. A pak se nelítostně mstíš. Za vlastní chybu.
Protože to jsou pravidla.
Nekřížit neexistující cestu, která není vidět.
A já mlčela za práh bolesti.
Slíbili nám proměnit se v prach, a na to tu teď čekám.
Co zbude ze života, když už není o co stát?
Nečekej na mě, dnes půjdu brzy a už se nevrátím. Nechci tě tu potkat.
Dívám se a nenávidím.
Prázdno.
