Článek
Jsem znechucený. Jsem zlomený, zničený, otrávený. Nikdo mě neposlouchá. Nikoho nezajímá, co říkám. Nikdo nepátrá po tom, proč říkám, co říkám. Jsem sám a osamělý a osamocený. Jsem nezajímavý, jsem nudný, jsem lítostivý, jsem politováníhodný. Jsem zbytečný… jsem svého druhu jediný. Jsem nadpočetný. Jsem ten, kterého se zbavíte jako prvního, když musíte vybrat. Ničím společnosti nepřispívám a společnost se mi příčí. Občas bych byl rád tím, kdo něčím přispěje, ale potom se mi pokaždé připomenou všechny ty věci, kvůli kterým se mi společnost protiví a hnusí, a ten hnus a odpor, který cítím, mi fyzicky znemožňuje stát se tím, čím bych se stát chtěl.
Hrdinou.
Naivním, bláhovým a zase mladým.
Utěšeným a utěšitelným.
Oporou, průvodcem a rádcem, mentorem, podporou.
A pak si pustím televizní noviny.
A pak jdu na internet.
Ale začíná to vždycky slibně. Vždycky to začíná tím, že ráno vyjde slunce.
A pak přijde ten zbytek…
