Článek
Léta vycházelo Ivaně vše, po čem zatoužila. Cestovala, našla si zaměstnání, které ji bavilo a ve kterém dosáhla dobré pozice. Pořídila si byt a poté potkala muže, se kterým si báječně porozuměla. Vzali se a těšili se na miminko, ale vytoužené dítě nepřicházelo. „Zpočátku jsme tomu nepřikládali velkou váhu, ale po dvou letech marných nadějí a poté, co jsem se sama nechala vyšetřit, poprosila jsem Radka, aby udělal totéž. Odmítl a já jsem se ve svých třiceti letech cítila naprosto bezmocná.“
Ivana hledala oporu ve své nejlepší kamarádce Zdence. „Bála jsem se, abych Radka neodradila od dalších pokusů a tak jsem Zdence každý měsíc opakovala stejnou zprávu - zase nic. Vždycky si na mě udělala čas a ujišťovala mě, že se miminka určitě dočkám. Já jsem však propadala zoufalství. S Radkem jsem se čím dál častěji hádala a tichá domácnost se u nás stala běžnou záležitostí. Nejenže odmítal jakákoliv vyšetření, ale i byť jen zmínku o adopci. Žárlila jsem na všechny, kterým se podařilo mít dítě bez problémů. Dokonce jsem se vyhýbala své matce, protože se mě pokaždé vyptávala a pak se divila, protože ona se mnou otěhotněla na první pokus. Moc dobře jsem věděla, že má nevraživost vůči ostatním je naprosto nesmyslná a ostudná, ale nemohla jsem si pomoci…“
Pak se Ivana náhodou dozvěděla, že je Zdenka v jiném stavu. „Když jsem to slyšela, nedokázala jsem se s naší společnou kamarádkou Lenkou, která mi novinu vyzradila, ani řádně rozloučit. Ještě nikdy se ve mně krev nevařila jako tehdy. Cítila jsem to jako největší zradu ve svém životě. Neublížil mi ani tak fakt, že se mi Zdenka s těhotenstvím nesvěřila, jako skutečnost, že jí se podařilo to, co je mně tak dlouho odpíráno.“
Od té doby Ivana Zdenku ignorovala. Nebrala jí telefony, nechala jí marně zvonit u dveří, roztrhala její dopisy. Když si na ni Zdenka počkala před úřadem, kde Ivana pracovala, veděla, jak se jí její tehdejší přítelkyně obloukem vyhnula. „Byla jsem tak zaslepená nenávistí, ani mi nepřišlo na mysl, že by třeba Zdena taky potřebovala mou podporu.“
Naštěstí se Ivana po několika měsících uklidnila a začala se za své chování stydět. „Bylo pro mě nesmírně těžké vzít telefon, Zdeně zavolat a omluvit se jí, ale udělala jsem to. Nedokázala bych s tím, jak sobecky jsem se zachovala, žít.“ Zpočátku byla Zdena velmi odměřená. Když se ale Ivana do telefonu sesypala a přiznala, že ví, jak své kamarádce ublížila, Zdena roztála. „Pozvala mě na kafe, jak jsme to mívaly zaběhnuté, a při něm jsme si všechno vyříkaly. Řekla mi, že se mi bála něco prozradit, protože věděla, jak jsem na myšlenku mít vlastní dítě fixovaná. Tušila, že mě ta zpráva zraní. Otálela však tak dlouho, až jsem se tu zprávu dozvěděla odjinud. Dnes má překrásného dvouletého chlapečka Lukáška, kterému jsem byla za kmotru a je mým největším miláčkem.
V době, kdy se Ivana sešla se Zdenou, už měla podánu žádost o rozvod. „Já vím, že jsem byla na fakt mít dítě fixována až moc, ale co se týká manželství, pomohlo mi to otevřít oči. I když Radek viděl, jak mě celá záležitost mrzí, nebyl ochotný nechat se vyšetřit nebo mluvit o jiných variantách. Raději se smířil s faktem, že nebudeme mít děti, než aby riskoval, že by mu nějaký doktor řekl, že problém je na jeho straně.“ Ivana je momentálně velmi spokojená. Krátce po rozvodu se potkala se svým novým partnerem, se kterým plánují svatbu. „Zní to až pohádkově, ale svatbu jsme trochu uspěchali, protože jsem těhotná.“
Na rozdíl od Ivany a Zdenky, které dokázaly dát přátelství druhou šanci, přátelství mezi Zuzanou a Lucií, už definitivně vzala voda. „Pozdě mi došlo, že náš vztah nikdy nebyl kamarádstvím, domnívá se Zuzka. Odmlčí se, upije ze šálku voňavý čaj a vypráví: „Seznámily jsme se v galerii, chvíli jsme si povídaly, pak jsme si daly kávu a domluvily se, že zajdeme do kina. Ukázalo se, že máme podobný vkus. Líbily se nám tytéž filmy, cizí země i výstavy. Naučila jsem Lucii chodit pravidelně cvičit a ona mi poradila, jak se sexy oblékat, lépe se líčit nebo změnit účet. Dokonce i naše životní osudy se podobaly. Ona se zahleděla do ženatého a já do muže, který už měl svou partnerku. Naše potíž spočívala v tom, že jsem to byla vždycky já, kdo se podřizoval jejím plánům. Když jsem to chtěla změnit nebo jsem na to jen poukázala, pohádaly jsme se. Raději jsem tedy souhlasila, protože jsem chtěla naše přátelství udržet. Dokonce musím říct, že jsem se ho i bála ukončit. Lucie mi totiž několikrát plakala do telefonu, že si vezme život, a já jsem pokaždé pospíchla přes půl města, abych jí utěšila. Nedokázala se smířit s tím, že její partner svou manželku nikdy neopustí. Odmítala se s ním rozejít a zkusit štěstí s někým jiným. Když jsem se později vzdala svého beznadějného vztahu a seznámila se se svým budoucím manželem, Lucie se mi začala vyhýbat. Nechtěla slyšet o ničem z toho, co mě činí šťastnou a s mý partnerem se odmítla potkat. O mé svatbě se vyjádřila jako o největším zklamání jejího života. Postupně jsme se přestaly vídat a volat si.
Zůstala mi tak jen nepříjemná vzpomínka na to, jak slepě a naivně jsem věřila něčemu, co nikdy snad ani neexistovalo,“ dodává Zuzana.
Podobnou zkušenost s kamarádstvím mi popsala Romana. „Mou kamarádku Nikol jsem potkala na lekcích jógy, kam jsem pravidelně chodily. Jednou nás naše cvičitelka vyzvala, ať jdeme všichni na vánoční drink a tam jsem se s Nikol seznámila blíž. Měly jsme děti v podobném věku, podobné zájmy a dokázaly jsme mluvit na jakékoliv téma hodiny. Zkrátka to mezi námi kliklo. Od té doby jsme se potkávaly velmi často, podnikaly akce a výlety s dětmi, dokonce jsme i vyjely společně na několik dvou nebo třídenních výletů. Když o tom tak mluvím zpětně, nechce se mi ani věřit, kam jsme se za těch asi 12 let, co naše přátelství fungovalo, dostaly.“
Romana často přemýšlela, co stálo za koncem jejich přátelství. „Možná to byl fakt, že jsme často naše přátelství stavěly na zájmech našich dětí, možná v tom sehrály nejrůznější tlaky okolí, nebo se lidé zkrátka časem mění, vážně nevím.“ Romana tak lehce zabrousila na téma Nikoliina manžela, který velmi často ovlivňoval myšlení své ženy. „Bylo někdy až úsměvné, jak s něčím Nikol okamžitě souhlasila a druhý den se z toho vymluvila. Většinou ani nezakrývala, že to udělala na základě manželova názoru. Já si ale na tento fakt zvykla, nikdy jsem o tom nemluvila a užívala si akcí s přítelkyní, které zkrátka nakonec vyšly.“ Postupně se ale Nikol měnila před očima. „Začaly jsme mít na věci rozdílné názory, ale ani to mi nevadilo. Myslím, že nikdy není na škodu, když se člověk podívá na něco, co bere jako fakt, i z druhé strany.“ Děti ale postupně odrostly, začaly mít své kroužky, byly samostatnější a měli jiné kamarády. Nikol si navíc nabrala víc práce než stíhala zvládat a přítelkyně na sebe měly čím dál méně času. „Ale i tak jsme si na sebe našly alespoň jednou týdně čas a zašly si společně zaběhat nebo na rychlou kávu. A protože já měla času o něco víc, ráda jsem pro Nikol vyzvedávala jejího syna ze školy a občas jí vypomohla i jinak.“ Bohužel ale času na rychlou kávu ubývalo a Romana postupně zjišťovala, že tráví víc času pomáháním než samotným setkáváním s přítelkyní. Ovšem největší zklamání na ní teprve čekalo.
„V posledním roce, kdykoliv jsme měli možnost, jsme se dostaly na téma naší blížící se padesátky, kterou jsme slavily ve stejném roce. Mluvily jsme o tom, jak zásadní pro nás ty narozeniny jsou. Že je to takový mezník, do kterého jsme se obě snažily ještě udělat alespoň jednu věc, kterou jsme si vysnily. Plánovaly jsme, že je pořádně oslavíme. Byla jsem s Nikol i kupovat dárek pro její další přítelkyni, která měla zmíněné narozeniny před námi. Bylo to v době covidu, kdy se nesmělo do restaurací, ale Nikol pro ní vymyslela prima piknik venku, se šampaňským.. Znělo to dobře. Potom přišly její narozky, které jsem jí uspořádala v jedné restauraci. Jako dárek dostala poukaz do minerálních koupelí. Mluvila jsem o tom, že jej může využít se svým partnerem. A ona jednoznačně prohlásila, že tohle musíme podniknout spolu.“ Ať někdo věří nebo ne, opravdu byl poukaz míněn pro ní s manželem, ale potěšila mě představa, že spolu strávíme den tímto způsobem.“ Jenže od narozenin se Nikol neozvala. Neměla čas. Když přišel týden, kdy se mělo jí do zmíněných lázní, dostala Romana od Nikol zprávu, zda je dnes doma. „Jako ta největšé naivka jsem jí odepsala, že bohužel ne a zda něco potřebuje. Její odpovědí byla prosba, zda bych mohla vyzvednout jejího syna ze školy. Kdyby šlo jen o tu jednu záležitost, snažila bych jí sama v sobě omluvit, že toho zkrátka měla v posledních dvou měsících moc, že zapomíná - přeci znám Nikol - nedělala bych z toho velkou záležitost. Ale najednou jsem viděla, že jsem se v posledním roce snažila jen já a Nikol mě jen zneužívala.“ Romana dlouze přemýšlela, kde se stala chyba. Jak se z jejich tak pevného přátelství stalo jen jednostranné posluhování. „Vlastně mě ani nepřekvapilo, že mi od ní na mé narozeniny - měsíc nato - nepřišla ani hloupá SMS. Neměla důvod být nazlobená, nic z toho, co jsem tu popsala, jsem s ní nekonfrontovala. Jen jsme spolu od její oslavy nemluvily. Zkrátka se na mě vykašlala.“ Pro Romanu to byla konečně poslední kapka, díky které udělala za falešným přátelstvím tlustou čáru. „Bylo mi to nesmírně líto a několikrát jsem to obrečela, ale teď už jsem se s tím smířila.“
Máte i vy zkušenost s nepovedeným přátelstvím nebo velkým zklamáním z rádoby fungujího kamarádství? Napište nám do diskuze nebo na email: australiantraveller@seznam.cz
