Článek
Rány osudu obvykle přicházejí bez varováni. Patří k nim i okamžiky, kdy člověk zjistí, že už nikdy nebude vidět, slyšet, chodit nebo že se mu už nikdy nevrátí paměť. Až v té chvíli si většinou uvědomíme, jak velkou hodnotu má to, co jsme ještě před pár minutami považovali za naprostou samozřejmost. Naše tělo fungovalo perfektně, ale najednou tomu tak není a nikde není psáno, že to tak ještě někdy bude. O tom, jak se s rozporuplnými pocity vyrovnali ti, které takové neštěstí postihlo, jsou naše dnešní příběhy.
Lenka si nemohla na svůj život stěžovat. Už tři roky se jí dařilo budovat dobrou pověst vlastního kosmetického salonu. Důkazem jejího úspěchu byla rozrůstající se spokojená klientela. Vlastnila byt, auto a nedávno se zasnoubila. Svatba byla na spadnutí a budoucí mladá paní i její přítel se na ni nesmírně těšili. Předtím si ale Lenka ještě domluvila krátkou dovolenou s dlouholetou kamarádkou Ilonou. „Nebylo nic neobvyklého, že jsme s Petrem trávili část dovolené odděleně. Chodili jsme spolu čtyři roky, ale každý z nás ještě bydlel zvlášť. Vzájemně jsme si důvěřovali a svou svobodu jsme nezneužívali. On jezdil pravidelně na týden s kamarádem na vodu a já s Ilonou k moři, kam to jeho zrovna moc nelákalo. Samozřejmě jsme měli i několik dní společné dovolené,“ vysvětluje Lenka. Pro tentokrát s kamarádkou zvolily za cíl své dovolené Kypr. Po prvních dvou dnech lenošení na pláži zašly do půjčovny aut a malou Corsou vyrazily za krásami ostrova. Na výletě toho bylo tolik k vidění, že se vracely do hotelu až k půlnoci. Už byly téměř doma, když se to stalo. Řidič protijedoucího auta nezvládl řízení a v plné rychlosti do nich naboural.
„Když jsem se v nemocnici probrala, netušila jsem, co se stalo. Věděla jsem, že jsme měly ošklivou nehodu. Trvalo dlouho, než jsem byla schopná převozu do Čech.“ Zatímco kamarádka vyvázla jen s menšími odřeninami a zlomenou rukou, Lenka měla zlomenou čelist, lícní kost, spoustu modřin, ale především vážně poraněnou hlavu. Operace byla nevyhnutelná. Hrozilo mi poškození mozku, vlastně i smrt. Když se Lenka po operaci probudila, nevzpomínala si vůbec na ni. Amnézie, která ji postihla, naštěstí netrvala dlouho. Paměť se jí vrátila v okamžiku, kdy jí maminka se sestrou ukázaly rodinné album.
„V tu chvíli mě ovšem ani ve snu nenapadlo, že jsou to poslední hodiny, kdy mohu něco vidět. Zrak byl v těch chvílích v pořádku, jen mě hodně bolela hlava. Tak moc, že jsem sotva mohla chodit.“ Když se druhý den Lenka probudila, byl pro ni celý svět černý. „Nepropadla jsem panice, vlastně mě ani nenapadlo, že nevidím. Myslela jsem, že je noc. Proto jsem sestru, která do pokoje po chvíli vstoupila, požádala, zda by mohla rozsvítit. Když zjistila, že nic nevidím, zavolala doktora, který mi sdělil, že to je s největší pravděpodobností reakce na operaci a že by měla být jen dočasná. Bohužel o několik dní později - po všech vyšetřeních - mi bylo řečeno, že by byl zázrak, kdyby se mi zrak opět vrátil. Moje reakce nebyl vztek, ale pocit absolutní beznaděje. Najednou jsem si uvědomila, jak moc pro mě zrak znamenal. Milovala jsem se dívat na krásu kolem sebe, ráda jsem cestovala a poznávala nové země, krajiny, lidi. A teď to ze dne na den nebylo možné. Vše jsem mohla vidět jen ve svých představách a zprostředkovaně.
První rok bylo opravdu strašlivé období. Tolik jsem toužila být schopná vidět své nejbližší. Ale vinou zoufalství, kterého jsem byla plná, jsem právě jim nejvíc ubližovala. Vybíjela jsem si na nich svou beznaděj a oni mé výpady taktně přecházeli.“ Jednoho dne si však Lenka řekla, že takhle žít nesmí a nebude. Nechtěla být závislá na rodině, a tak na tři měsíce odešla do rehabilitačního centra, kde se učila žít se svým handicapem. „Když jsem poprvé vzala do rukou slepeckou hůl, bylo to hrozně nepřirozené, ale brzy se stala mou součástí. Začala jsem se učit psát na počítači s hlasovým syntetizátorem, používat internet. Bylo to těžké, ale v mnohém ohledu jsem prožila spousty šťastných chvil, kdy jsem se učila nové věci, které mi pomáhaly začít opět žít.“
Během pěti let, které uběhly od tragické nehody, se Lenka vrátila zpět do života. „Můj přítel, který se mnou v nejtěžším setrval a nyní je mým manželem, mi v mnohém pomohl. Největší pomoc pro mě však byl fakt, že se ke mě brzy po ztrátě zraku začal chovat jako před nehodou. Nechával mě dělat si svou práci, starat se o domácnost, a i když mi to i teď trvá o něco déle než kdysi, necítím se díky tomu paralyzovaná. Pro volné chvíle jsem si koupili tandem, takže mohu jezdit i na kole.“ Lenka ale bohužel přišla o svou nejlepší kamarádku, která se k ní nedokázala chovat jako dřív. „Mluvila se mnou, jako kdybych nebyla postižená zrakově, ale mentálně. Konverzace mezi námi i přes všechny snahy nedokázala být jako předtím. I přes všechny mínusy jsem se naučila, že slepota má i svou výhodu. Nedíváte se na člověka, jak vypadá, jak je oblečený nebo učesaný. Vždy ho posuzujete jen podle toho, o čem mluví a jak se chová. A to je podle mě nejdůležitější.“
Pavla (24) měla k svatbě ještě blíž než Lenka a ani v nejhorším snu by jí nenapadlo, že ze svatby s přítelem Honzou může sejít. Vše bylo přesně naplánováno, pozvání rozeslána, kostel, restaurace, dorty, auta i šaty zamluveny. Zbývalo deset dní do obřadu a pak na ně čekala svatební cesta do Thajska. Díky dokončeným přípravám Pavla pociťovala úlevu od stresu z předsvatebního shonu. Ne tak její přítel, jenž blížící se dovolenou musel v práci horko těžko napracovávat.
„Byl to pro něj nejhorší měsíc v roce. Obrátilo se na něj hned několik klientů najednou a všem musel vyhovět, nic nešlo odložit. Každý večer, když po desáté přicházel z kanceláře, mi říkal, jak moc se těší, až budeme v klidu ležet u bazénu. Osudný den jsem se kolem osmé vrátila od kamarádky kadeřnice a Honza byl doma. Byla jsem šťastná, že přišel zase jednou dřív a že si trochu odpočine. Vypětí posledních dní na něm bylo hodně znát.“ Ale Honza dorazil dřív, protože ho příšerně bolela hlava a už ve dveřích Pavlu žádal o prášek. Než ho přinesla, přítel upadl na zem a zůstal ležet v bezvědomí.
„Bylo to naprosto příšerné, našla jsem ho ležet na zemi a okamžitě jsem zavolala záchranku.“ Honza se v nemocnici probral až po dvou dnech, a jak všichni zjistili, s částečnou amnézií. Nepamatoval si přibližně období tří prošlých let. „Vím, že to zní jako z nepovedeného seriálu, ale pro mě to byl horor. S Honzou jsme se seznámili před dvěma lety, předtím jsme se nikdy neviděli, takže jediný, koho po probuzení nepoznal, jsem byla já. Musela jsem se mu představit. Zkoušela jsem ho upamatovat na všechny společně strávené chvíle i na naši chystanou svatbu. Byl ke mně slušný, ale jiskra v oku, kterou měl vždy, když mě viděl, byla pryč. Najednou před ním stála cizí holka, ke které nic necítil.“ Ani lékař nebyl schopný říct Pavle, zda amnézie pomine a kdy.
Po propuštění z nemocnice se Honza odstěhoval k rodičům. Nedokázal se vrátit do bytu, který s Pavlou vybudovali. Na nic z té doby si nepamatoval. „Chodila jsem ho téměř denně navštěvovat a stále jsem doufala, že si vzpomene. Nemohu říct, že se Honza nesnažil. Viděl, jak zoufalá jsem při každém marném pokusu. Ke zlepšení ale nedocházelo. Nakonec jsme se dohodli, že se přece jen přestěhuje zpátky ke mně a pokusím se žít jako kdysi. Ale existovali jsme vedle sebe víceméně jako bratr a sestra. Náš vztah nefungoval. Nakonec jsme to vzdali a každý se pokusil žít po svém. Honza zkoušel randit a já měla také nového kamaráda, nikdy jsem ale nepřestala doufat, že se mi Honza jednoho dne vrátí. Po téměř roce a půl ode dne, kdy zkolaboval, mi Honza zatelefonoval. Řekl jen: „Pavlínko, jsem zpátky. Nevím, jestli je to ještě něco platné, ale chci ti říct, že bych byl moc rád, kdybys mi odpustila.“ Nebylo co. Nebylo přeci jeho vinou, co se stalo. Naopak jsme měli velké štěstí, že k návratu paměti došlo a že už nebylo pozdě.“ Ještě téhož dne se Honza k Pavle nastěhoval. Dnes jsou manželi již devět let a společně vychovávají dva syny.
Nepříjemné následky cévní mozkové příhody na vlastní kůži pocítila i paní Alena (32) před třemi lety. „Vracela jsem se s mužem z návštěvy přátel a cestou jsme se pohádali. Když jsem se ráno poté probudila a hodlala vstát, tělo odmítlo. Nepohnula jsem ani prstem u ruky. Propadla jsem panice, chtěla jsem okamžitě vzbudit Luboše, ale nedokázala jsem otočit hlavou ani otevřít pusu. Připadala jsem si jako zmrazená. Ze všech sil jsem se snažila něco udělat, ale nešlo to. Nezbývalo mi než počkat, až se manžel probudí. Ale chyba lávky. Když se vzbudil a já mu neodpověděla na jeho pozdrav, domníval se, že jsem ještě uražená po včerejším večeru, zvedl se a odešel.“ Alena ležela bezmocně v posteli asi dvě hodiny. Její manžel mezitím nakoupil a stihl se zastavit na svou oblíbenou kávu. Když manželku doma nikde nenašel, vyrazil za ní do ložnice. „Když viděl, jak tam ležím v nezměněné poloze s vytřeštěnýma očima, hrozně se vyděsil a až tehdy zavolal záchranku.“
Nešťastné ráno popisuje paní Alena jako nejhorší okamžik jejího života. „Netušila jsem, že ještě někdy budu schopná žít normálním životem. Takové myšlenky mě ale napadaly později. Nejhorší ovšem byly ty hodiny, kdy jsem ležela v posteli a netušila, kdy vydechnu naposledy. Přepadala mě beznaděj, kdy mě tu někdo objeví a zda už nebude pozdě. Netušila jsem, co se stalo. Proč právě já jsem náhle ochromená a proč nedokážu ani nikoho zavolat, aby mi pomohl?“
Naštěstí šlo o krátkodobou mozkovou příhodu, takže paní Alena byla schopna už druhý den určitého pohybu a mohla dokonce i mluvit. „Ten den ale ve mně zůstane navždy. Řídím se podle rad doktorů, pravidelně chodím na vyšetření a dodržuji všechna doporučení, která mi dávají. Nikdy už nechci prožít něco podobného. Nechci pomyslet na to, že příště by to třeba nedopadlo tak šťastně…“
