Článek
Podle odborných výzkumů dochází v České republice kolem neuvěřitelných 12000 znásilnění ročně, z nichž ale jen 5 až 8% je oficiálně nahlášeno na policii. Spousta žen, kterým se něco tak tragického přihodí, tento trestný čin nikdy nenahlásí. Jednak ze strachu, co tomu řeknou všichni kolem, příbuzní, manžel, přítel, druhak z obavy, zda si vlastně za znásilnění nemohu částečně samy nebo ze strachu, aby si to někdo nemyslel. Mnoho žen se bojí výhružek pachatele, bojí se, že jí policie neuvěří… strach zkrátka v takovém případě hraje obrovskou roli.
O tom, že by ti, kteří se rozhodnou znásilnit, měli být po právu potrestáni, není pochyb. Nejde přeci o ukradenou peněženku, s jejíž loupeží se dříve či později smíříte. Jde o trestný čin, který na mnohých ženách často zanechá následky na celý život nebo alespoň na řadu let.
Přestože si to neuvědomujeme, žen, které mají se znásilněním svou zkušenost, je okolo nás více než dost… jen o tom někdy nevíme. Přinášíme Vám tři příběhy žen, které nám s příslibem změny jejich jmen vypověděly své příběhy, v nichž bohužel tu negativní roli hrají často ti nejbližší.
Zdenku, která pracovala jako produkční nejrůznějších akcí, často až unavavolo neustálé opakování rodičů, jak nebezpečné povolání má. Na druhé straně jejich obavy chápala, protože se skutečně často vracela domů nočním autobusem, protože se jí nechtělo utrácet za taxík. Jízda autobusem nebyla až tolik nebezpečná jako cesta, kterou musela projít od zastávky k jejich domu. Svou práci ale milovala, proto neustále jen slibovala, že s tím něco udělá a dál se při každé cestě vroubené spoustou keřů strachovala.
„Tolikrát jsem zrychlila, když za mnou někdo šel. Byli to ale většinou lidé ze stejného autobusu, takže jsem se pokaždé jen planě vyděsila.“ Ani Zdena, ani její rodiče netušili, že nebezpečí na dívku paradoxně nečíhá v šeru tmavých keřů, ale na jednom z nejbezpečnějších míst. „Jednoho dne jsme se s kamarádkou rozhodly, že strávíme týden na naší chatě. A aby byla větší sranda, pozvaly jsme sebou i své drahé polovičky. Můj přítel Marek nakonec mohl díky pracovním povinnostem přijet pouze na víkend, ale i tak jsem byla ráda, že si ho alespoň kapánek užiju. To Lenčin přítel Víťa rád přijal pozvání na celý týden. Trochu mě to zpočátku rozladilo, protože jsem najednou viděla, že po víkendu budu na chatě de facto sama. Ti dva se určitě budou věnovat hlavně sami sobě a já jim budu po odjezdu Marka dělat křena, říkala jsem si. Potom jsem ale nad tím mávla rukou a těšila se na odpočinek uprostřed lesů.“
Víkend ve čtveřici byl skutečně pohádkový. Počasí jim přálo, takže si užili koupání, grilování i legrace podpořené trochou alkoholu. Když ale Marek nad úsvitem pondělního rána odjel, na Zdenu opět padl smutek. Její kamarádka s Víťou ji ale brzy rozveselili a ujistili ji, že rozhodně nezůstane stranou jejich zábavy. Hned z rána všichni sedli na kola a udělali si celodenní výpravu po okolí. Večer se ale Lenka s Víťou pohádali. „Co byste v tu chvíli dělali vy? Přišlo mi hloupé zůstávat v chatě a poslouchat jejich nadávky. Proto jsem se vydala na krátkou procházku ke skále, kterou jsme všichni tři moc dobře znali. Kdybych tušila, že se za mnou Víťa vydá, samozřejmě bych si nevybrala právě tohle místo. Ale koho by napadlo, že můj kamarád a přítel mé nejlepší kamarádky bude pro mě takové nebezpečí.“
Zdenka docházela ke zmíněné skále, když za sebou uslyšela kroky. Udělalo se jí nevolno, ale když spatřila Víťu, spadl jí kámen ze srdce. „Víťa byl rozrušený hádkou, takže ještě chvíli velmi agresivně nadával na Lenku. Řekla jsem mu, aby si to nechal, protože je to moje nejlepší kamarádka a že pláče na špatném hrobě. V tom se na mě podíval nazlobenýma očima, řekl mi, že jsem stejná jako ona, přiskočil a povalil mě na zem. Nevěřila jsem tomu, co se dělo. Bezmocně jsem ležela na zemi, kopala nohama a vyhrožovala mu. On mi za to dával jednu facku za druhou. Protože byl mnohem silnější a já k tomu ještě měla jen krátkou sukni, za chvíli dosáhl toho, čeho jsem se bála nejvíc.“
„Když skončil, vrátil se Víťa do chaty, sbalil si věci a bez jediného slova odjel zpátky domů. Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná vstát a dojít zpátky do chaty. Příliš jsem nepospíchala, protože jsem nevěděla, jestli tam na toho darebáka ještě nenarazím. Když jsem ale otevřela dveře, byla uvnitř jen nešťastná Lenka. Brečela, že si něco udělá, že se prý Víťa sebral a odjel. Pak si všimla toho, jak vypadám. Nebyla jsem schopná jí zamlčet pravdu, i když jsem věděla, že ji buď ztratím, nebo přinejmenším hodně zraním.“ Lenka se po vyřčení kruté pravdy sesypala. Při pohledu na Zdenu nemohla pochybovat, že to, co říká, je pravda. Přesto Zdenku požádala, aby Víťu neudala. Znala i jeho kladné stránky a stále ho velice milovala. A Zdena souhlasila. „Teď to všechno vidím jinak. Vím, že jsem s tím souhlasit neměla. Lenka se s Víťou stejně rozešla a já kryla někoho, kdo mi nejen fyzicky ublížil, ale změnil můj milostný život. Trvalo téměř rok, než jsem byla schopná se s Markem znovu milovat a já oceňuji, že to vydržel. Společně s Lenkou byl on jediným člověkem, který o znásilnění věděl a stálo mě hodně sil ho přesvědčit, aby Víťovi fyzicky neublížil. Dnes už jsou věci zase v normálu, ale radím každé dívce, pokud se jí něco podobného stane, aby násilníka nešetřila… i kdyby to měl být její přítel. Násilím si nikdy nikdo nikoho nesmí brát. A pokud se to stane, tak má být po právu potrestaný.“
Netuším, co může být horší, zda znásilnění neznámým člověkem nebo někým, kdo je nám blízký. Obojí ovšem zní jako jedna velká noční můra. To druhé se stalo paní Petře (32) v době, kdy se rozváděla se svým manželem. „Byli jsme s Honzou spolu deset let, když to mezi námi přestalo fungovat. On měl neustále nějaké avantýry bokem a já se doma strachovala, s jakou nemocí zas přijde. Bolely mě všechny jeho nevěry a dlouho jsem snášela, že o mě všichni ve vesnici mluví jako o podváděné. Jednou ale přišly moje děti ze školy s brekem. Když jsem zjistila, že jim ostatní láteří za to, že jejich otec rozvrací další rodinu (jedna paní se kvůli němu dokonce nechala rozvést, na což jsem přišla právě po této aféře), podala jsem žádost o rozvod. Přes všechny hrůzy jsem svého muže stále milovala, byl ke mě stále pozorný, ale byl také notorický sukničkář. Lásku k němu jsem ztratila až v noc, kdy se mu do rukou dostaly rozvodové papíry.“
Když se pan Jan vrátil z práce domů a dozvěděl se, že jeho žena chce rozvod, nečekal, až se vrátí společně s dětmi domů a zamířil si to přímo do hospody. Tam mu zřejmě kamarádi ledaccos poradili a on všechny ty rady podpořil ještě několika pivy a panáky. Z hospody se vracel v náladě „však já té své ukážu“. A UKÁZAL!!! „V té době jsem už ležela v posteli a spala. Probudil mě až políček na tvář. Ještě malátná ze spánku jsem pozorovala, jak ze mě manžel trhá oblečení a fackuje mě po celém těle. Začala jsem na něj křičet, ale on mě zasypával nadávkami, které jsem od něj nikdy neslyšela. Byl neuvěřitelně hrubý, a i když jsem se bránila, velice tvrdě si mě vzal. Bylo to jako ve zlém snu, z kterého jsem se nechtěla probudit. Zatímco on poté usnul, já musela na záchod, kde se mi udělalo zle. Probrečela jsem tam pak celou noc.“
Když to na druhý den vyprávěla své kamarádce, ta jí poradila, aby zašla okamžitě k lékaři a nechala si potvrdit známky násilí. Potom společně odešly na policii, kde paní Petra obvinila svého muže ze znásilnění. „Přiznávám, že jsem to nakonec použila i při rozvodovém stání. Alespoň nás rychleji rozvedli. Po té noci jsem k Honzovi necítila už vůbec nic. Chtěla jsem být od něho co nejrychleji pryč.“
Jak jsme se již zmínili, znásilnění není trestný čin, který poškodí oběť krátkodobě. Někdy jde o zážitek, který ovlivní zbytek života oběti. A teď nemluvíme o psychickém dopadu, ale o případech, kdy dívka po znásilnění otěhotní.
Elena (25) netušila až do svých osmnácti ani to nejmenší o svém otci. „Matka mi kdysi řekla jen to, že jí opustil ještě než jsem se narodila a tím veškerá komunikace o něm končila. Odmítala mi říci cokoliv dalšího. Když to teď vidím zpětně, samozřejmě její chování chápu, tehdy jsem se ale na ni dost zlobila. Nějak mi informace o něm chyběly k tomu, abych si udělala obrázek o sobě samé. Odkud pocházel, kdo byli jeho rodiče, co měl rád, v čem jsem mu podobná. Trápilo mě to, ale když jsem věděla, že nepořídím ani pláčem ani křikem, postupně jsem se na něj přestala vyptávat.“
Poté ale přišly jarní prázdniny, které sedmnáctiletá Elena trávila u své babičky. „Musím se přiznat, že jsem k ní nikdy nejezdila moc ráda. Byla ke mně pokaždé hodně odměřená a neustále mi jen vyčítala, co dělám špatně. Babička ale v té době onemocněla, tak mě máma poprosila, abych prázdniny strávila s ní a trochu jí pomohla,“ vypráví černovláska a bezmocně při této větě rozhodí rukama.
„Jak se říká, každý dobrý skutek je po právu potrestán,“ slabě se pousměje a vypráví dál. „Jednou večer jsem si s dívkou od vedle vyšla na místní diskotéku. Znaly jsme se sice povrchně z několika mých návštěv, ale docela jsem si rozuměly a ten večer se moc dobře bavily. Tedy až do té doby, kdy se na diskotéce objevila moje babička a začala na mě před všemi křičet, ať jdu okamžitě domů.“ Elena se cítila ponížená, protože babičce řekla, kam jde a kdy přijde. Zdržela se snad jen o 5 minut déle a právě se chystala jít domů. Toto zdržení však přišlo dívku velmi draho. Babička celou cestu mlčela a doma řekla jen: „Věděla jsem, že z tebe vyroste flundra. Celý tatínek!“ Nemohla jsem nezaznamenat pohrdání v jejích očích, které pro mě neměly nikdy ani kousek lásky.“
„Ještě ten večer jsem si zabalila své věci a nočním vlakem se vrátila do města k matce, kterou jsem probudila a tvrdě na ni udeřila, ať mi řekne vše o mém otci. Že je nefér, když mě někdo napadá za něco, o čem já nemám ani tušení.“ Elenina maminka se samozřejmě zpočátku zdráhala a nakonec uznala, že by měla své dceři říci pravdu. „Najednou se přede mnou otevřelo něco, před čím mě máma po celou dobu chránila. Když jí bylo dvacet, byla se jednoho večera se svým přítelem projít u blízké řeky. Tam se mu ale udělalo nevolno, proto oba pospíchali co nejrychleji domů. To byl také důvod, proč ji nedoprovodil domů, což se později ukázalo jako velká chyba. Kousek před domem, v němž bydlela, ji přepadl a znásilnil muž v kukle. V ruce držel nůž, kterým ji dokonce pořezal. Dozvěděla jsem se, jak ji nejdříve její přítel těšil a měl s ní trpělivost. Když však zjistil, že je těhotná, vztah okamžitě ukončil. Oba věděli, že dítě není jeho, ale toho násilníka z nešťastné noci. Přes všechno neštěstí, nenávist k tomu, kdo jí znásilnil, i tomu, kdo ji opustil, se moje matka rozhodla dítě porodit a vychovat. A to i přesto, že její vlastní matka s ní po tomto rozhodnutí přestala komunikovat. Objevila se až, když bylo Eleně pět, ale nikdy k ní úplně nepřilnula.“ Elena byla jako omráčená, teď věděla, proč měla její babička v očích takové pohrdání. Částečně matku vinila za tajení tak hrozné pravdy a částečně k ní cítila obdiv, že si ji ubránila přes všechna neštěstí, kterými musela projít.
Od té doby však pro Elenu nebylo nic jako předtím. Ze šťastného děvčete se stala zamlklá dívka. „Ten večer mi změnil život. Vždyť jsem byla dcerou kriminálníka. Měla jsem v sobě jeho krev! Cítila jsem se tak pošpiněná! Nikdo si nedovede představit, co jsem v té době prožívala. Totálně jsem se vykašlala na školu, kde jsem do té doby patřila k lepším žákům. Kdyby nebylo toho, určitě by mě nenechali projít maturitou, kterou jsem absolvovala jen pár měsíců po odhalení pravdy. Matka ze mě byla nešťastná a jen říkala, že to je přesně to, co nechtěla. S babičkou od té doby přerušila kontakt úplně.“
Pro Eleninu maminku byla celá situace skutečně nad její síly. Jako by nestačilo, že ten jeden osudný večer změnil její život. Nechtěla, aby ovlivnil i život její dcery. Konzultovala proto vše s psychologem, s jehož pomocí se Elena naučila s pravdou žít. „Věděla jsem, že ten člověk neznásilnil jen mou matku, těch případů bylo víc a netrvalo moc dlouho, policie ho chytila a on skončil ve vězení. Zatím jsem se s faktem, že mám za otce kriminálníka, úplně nevyrovnala. Dokonce jsem se na něj jednou šla tajně podívat. Bylo to krátce poté, co ho pustili z vězení a on pracoval v jedné továrně. Nešlo o žádného ošuntělého chlapa, jak jsem si ho neustále představovala. Kdybych ho potkala někde v davu, asi bych si ho nevšimla. Úplně obyčejný muž. Když jsem si uvědomila, kolika lidem zničil život, otočila jsem se a jela zpátky domů. Moje pokušení s ním promluvit bylo skutečně jen sekundové.“
