ACOTAR: Série, kterou jsem málem odložila. A pak se zamilovala.

Když jsem před časem hledala knihu tematicky podobnou Čtvrtému křídlu, byla mi doporučena série ACOTAR od Sarah J. Maas.

A výsledek? Upřímně musím přiznat, že první polovinu knihy Dvůr trnů a růží jsem protrpěla. Nechyběli mi ani tak draci nebo žhavé scény, ale něco, co by mě u čtení dál drželo. Připadala jsem si, jako kdyby se autorka snažila vyprávět Krásku a zvíře, jen trochu jinak. Nedokázala jsem se dost dobře vžít do role čtenářky, která hlavním hrdinům jejich vzrůstající přitažlivost přeje.

Když se ale podívám zpětně, samozřejmě vidím, že všechno mělo svůj smysl. Každá scéna, kterou spisovatelka v první části tak pečlivě popisovala a u které jsem se vlastně trochu nudila, měla v příběhu své místo.

O to raději jsem dnes, že jsem knihu neodložila a věřila těm, kdo mi ji doporučovali. Druhá část byla totiž náhle jiná. Dobrodružná, měla spád a chvílemi i jiskru něčeho, do čeho člověk vkládal naději, že právě tímto směrem se bude děj dál ubírat.

Najednou už nešlo jen o zvláštní svět víl, kouzel a nebezpečí, ale také o odvahu, obětování a rozhodnutí, která mohou změnit mnohem víc než jeden lidský osud. A především jsem začala tušit, že svět, který Sarah J. Maas vytvořila, je daleko složitější, než se na prvních stránkách zdálo. Že některé postavy možná nejsou takové, jaké se nám zpočátku jeví.

Druhou knihu jsem si koupila okamžitě, jakmile jsem první odložila. Nebudu prozrazovat nic z děje, protože nechci čtenáře připravit o momenty překvapení. Ale právě u ní jsem si uvědomila, proč se knihy Sarah J. Maas přirovnávají ke Čtvrtému křídlu Rebeccy Yarros.

Ačkoliv jsou jejich příběhy vlastně úplně jiné, odehrávají se v odlišných světech, spojuje je mnohem víc než jen několik opravdu žhavých scén.

Jejich hlavní hrdinové jsou silní, nepoddajní, ale rozhodně ne neporazitelní. Mají své slabosti, pochybnosti, nesou si bolest z minulosti a často musí bojovat nejen s nepřáteli, ale především sami se sebou. Obě autorky dokážou vytvořit postavy, které si čtenář zamiluje, aby ho vzápětí donutily pochybovat o všem, čemu dosud věřil. A obě velmi dobře vědí, že skutečná síla nemusí spočívat v magických schopnostech nebo bojovém umění, ale také ve schopnosti znovu důvěřovat, milovat a postavit se za ty, na kterých nám záleží.

Velmi zajímavým společným prvkem obou sérií je také proměna hlavních hrdinek. Feyre i Violet se ocitají ve světě, ve kterém původně nechtěly být, a musí se naučit přežít podle pravidel, která samy neurčovaly. Obě navíc postupně zjišťují, že pravda, kterou jim někdo předkládá, nemusí být celá pravda.

A ještě něco mají oba příběhy společné. Láska, důvěra a moc totiž nejsou vždy na stejné straně. A právě to podle mě dělá obě série zajímavějšími než běžnou romantickou fantasy.

Třetí díl byl pro mě asi nejdramatičtější a sama pro sebe bych ho zařadila na první příčku. Jediné, co mě u něj trápilo, byl fakt, že příběh hlavních hrdinů se vyvinul tak daleko, že jsem si nedokázala představit, jak by mohl ještě víc gradovat nebo se ubírat směrem, který by byl ještě zajímavější.

V tom jsem se asi nemýlila, ale chybu jsem udělala, když jsem si myslela, že mě Sarah J. Maas nedokáže přitáhnout stejnou silou i k dalším částem.

Čtvrtý díl je především mostem mezi příběhy, takže já sama jej považuji spíše za bonus, který by si ale každý čtenář ACOTARu měl přečíst. Sice by vám asi neuniklo příliš mnoho ze samotného děje, pokud byste jej přeskočili, ale pomůže vám lépe pochopit vztahy mezi postavami a správně vás navede na cestu, po které se vydáte v pátém díle.

Osobně jsem si po čtvrtém díle myslela, že není možné získat sympatie tam, kde doposud nebyly. Ale jako už tolikrát u série ACOTAR jsem se zmýlila.

Pátý díl je podle mě nejkomplexnější knihou celé série. Sledujeme v něm vývoj člověka, jeho boj se sebou samým, jeho prohry, propady i snahu znovu se zvednout. A možná právě proto dokáže čtenáře zasáhnout úplně jiným způsobem než předchozí díly. Jako bonus v ní najdete asi nejvíc žhavých scén z celé série a samozřejmě ani tentokrát nechybí pohádková kouzla.

I když u mě číslo tři stále vede, pětka je naprosto úžasná kniha, kterou by skutečně nikdo neměl vynechat. Jediné, co mě na ní mrzelo, bylo, že musela jednou skončit.

Schválně jsem její dočtení prodlužovala a beru jako výhru v loterii to, že den poté, co jsem ji skutečně dočetla, vyšla anglická verze dalšího dílu. Protože ale stále upřednostňuji čtení v češtině, počkám si ještě týden, než vyjde její česká verze. :)

Když si dnes vzpomenu, jak blízko jsem byla tomu, abych první knihu odložila, musím se usmát. Stačilo tak málo a připravila bych se o jeden z nejkrásnějších čtenářských zážitků poslední doby.