Článek
Když se řekne muzikál, který vám jako první vytane na mysli?
Pro mě osobně se muzikál stal jednou z nejmilovanějších forem zábavy. Nejenže v sobě spojuje hudbu, tanec a herectví, ale pokud navíc přináší silný příběh, který není pouhým doplňkem hudebních čísel, může vzniknout skutečné mistrovské dílo, kterému se vyrovná jen máloco.
Přesně takovým dílem je pro mě Fantom opery. Zamilovala jsem si ho natolik, že jsem zhlédla nejrůznější dostupné záznamy a postupně navštívila jeho představení v Melbourne, Las Vegas, Praze a naposledy v Sydney. Tam mě kromě samotného obsazení uchvátila především neobyčejná scéna. Fantom opery se totiž hrál pod širým nebem, s nádherným výhledem na přístav a ikonickou budovu Opery v pozadí. Zážitek, na který se jen tak nezapomíná.
Ale vraťme se k samotnému muzikálu. Čím si získal tak mimořádnou popularitu a proč ani po čtyřiceti letech nepřestává fascinovat diváky?
Letos v říjnu uplynulo přesně 40 let od chvíle, kdy měl 9. října 1986 první veřejné představení v londýnském Her Majesty's Theatre. Tehdy asi jen málokdo tušil, že se z něj stane jeden z nejslavnějších muzikálů všech dob, který bude plnit divadelní sály po celém světě ještě o čtyři desetiletí později.
Příběh tajemného muže ukrývajícího se v podzemí pařížské opery, mladé zpěvačky Christine Daaé a její dětské lásky Raoula je totiž mnohem víc než obyčejným milostným trojúhelníkem.
Fantom, geniální hudebník s tváří ukrytou za maskou, se stává Christininým tajemným učitelem a pomáhá jí rozvíjet mimořádný pěvecký talent. Zatímco Christine postupně získává uznání na operním jevišti, do jejího života se vrací Raoul, vikomt de Chagny, kterého znala už jako dítě.
A právě tehdy se začíná odvíjet příběh, v němž se láska střetává s posedlostí, touha po přijetí s bolestí z odmítnutí a mimořádný talent s hlubokou lidskou osamělostí.
Čím Fantom opery tak fascinuje?
Mnohokrát jsem přemýšlela, proč Fantom opery ční nad většinou ostatních muzikálů. Přiznejme si, že opera, která místy prostupuje celým představením, není zrovna žánrem, k němuž by dnešní publikum masově tíhlo. Na druhé straně tu máme nesmírně přitažlivý příběh milostného trojúhelníku, plný vášně, touhy a romantického napětí. Jenže podobných příběhů známe celou řadu. V čem tedy spočívá výjimečnost právě tohoto muzikálu?
Z mého pohledu je to především téměř nadpozemská hudba Andrewa Lloyda Webbera. Melodie, které vás dokážou pohltit, vyvolat husí kůži a zůstávají ve vás ještě dlouho poté, co opustíte divadlo.
A pak je tu samozřejmě samotný Fantom. Tajemná, rozporuplná postava, kterou divák chvíli miluje, chvíli nenávidí, ale po celou dobu se ji snaží pochopit. Muž obdařený mimořádným talentem, který touží po lásce a přijetí, ale zároveň se nedokáže vyrovnat s vlastním osudem. Jeho zranitelnost vzbuzuje soucit, zatímco jeho činy nás nutí pochybovat, zda si naše sympatie vůbec zaslouží.
Celkový dojem pak umocňuje velkolepá výprava. Ať už jde o okázalou scénu maškarního plesu, dramatický pád obrovského lustru, nebo nezapomenutelnou cestu Fantoma a Christine tajemnými chodbami pod pařížskou operou. Právě tu doprovází titulní skladba The Phantom of the Opera, jejíž monumentální varhanní úvod dokáže i po letech vyvolat mrazení v zádech.
Muž za maskou
Jenže ani ta nejkrásnější hudba a nejvelkolepější scéna by nestačily, kdyby za slavnou bílou maskou nestál někdo, kdo dokáže této rozporuplné postavě skutečně vdechnout život.
Za čtyřicet let se v roli Fantoma vystřídala řada mimořádných umělců. Mnozí z nich se 9. října letošního roku znovu setkali v londýnském His Majesty's Theatre, kde se konalo slavnostní představení k jubileu muzikálu. Nechyběl ani jeho autor Andrew Lloyd Webber.
Pro mě osobně je však jeden z Fantomů naprosto výjimečný.
Ramin Karimloo.
Herec a zpěvák íránského původu, který vyrůstal v Kanadě a jehož životní příběh je s Fantomem opery neobyčejně úzce spojen.
Bylo mu pouhých dvanáct let, když muzikál poprvé viděl v Torontu. V hlavní roli tehdy vystupoval Colm Wilkinson a mladého Ramina jeho výkon zasáhl natolik, že se s kamarádem dokonce vsadil, že si jednou Fantoma zahraje také.
Tehdy ovšem ještě netušil, jak dlouhá cesta ho k vysněné roli čeká. Neměl za sebou prestižní divadelní školu ani klasické pěvecké vzdělání. Ještě v roce 2002 pracoval v anglické továrně a přemýšlel, jak se vůbec dostat na londýnský West End. O pouhých pět let později už na jeho jevišti stál v roli Fantoma.
A v roce 2011 přišla další mimořádná příležitost. Při oslavách 25. výročí muzikálu v londýnské Royal Albert Hall ztvárnil hlavní roli po boku Sierry Boggess jako Christine. Na závěr slavnostního představení se na jevišti objevil také Colm Wilkinson. Muž, který ho kdysi inspiroval k herecké kariéře.
Pro mě osobně je Ramin Karimloo nejcharismatičtějším Fantomem, jakého jsem kdy viděla. Má mimořádně procítěný hlas a především schopnost vtáhnout diváka do každé emoce své postavy. Uvěříte mu zamilovanost, zoufalství, žárlivost i vztek. Dokáže ve vás vyvolat soucit s mužem, jehož činy byste za jiných okolností jednoznačně odsoudili.
A možná právě v tom spočívá jeho největší kouzlo.
Sám Karimloo ostatně v rozhovorech přiznával, že Fantoma nevnímá jako jednoznačně zápornou postavu. Přestože si uvědomuje jeho násilné a manipulativní chování, vidí v něm také člověka poznamenaného celoživotním odmítáním.
K Fantomovi se vrací i letos, kdy muzikál slaví své čtyřicáté narozeniny. Zatímco v Londýně probíhal slavnostní galavečer, Ramin byl součástí jubilejní produkce v čínské Šanghaji.
Já sama jsem Ramina Karimloo poprvé viděla v pokračování tohoto slavného muzikálu – Love Never Dies. O něm vám ale velmi ráda povím zase příště. A věřte mi, že je o čem vyprávět! :)
Který Fantom je ten můj, už víte. Napíšete mi, který je ten Váš?
Zdroje, z kterých autorka čerpala:
The Guardian - Ramin Karimloo: In 2002, I was working in a factory. Five years later I was the Phantom.
LondonTheatre1 - Interview with Ramin Karimloo.
Playbill - Who Am I? Ramin Karimloo on His Journey to Starring in Les Miserables.
