Článek
Zajímaly by vás zápisky světové popové hvězdy z koncertního turné?
Před lety jsem měla možnost úzce spolupracovat s několika známými českými zpěváky a díky tomu nahlédnout do světa, který většina lidí zná jen z televize nebo sociálních sítí. Viděla jsem fanoušky čekající celé hodiny na podpis, lidi žádající o fotografii nebo okamžiky, kdy se za známými tvářemi otáčela celá ulice.
Ale viděla jsem i něco jiného, a často jsme na toto téma vedly dlouhé rozhovory.
Samota hotelových pokojů. Únava po koncertech. Tlak, který si většina lidí jen těžko představí. A chvíle, kdy z člověka na pár hodin zmizí slavná osobnost a zůstane jen obyčejný člověk se svými radostmi, pochybnostmi a démony.
Právě tyto zkušenosti mě inspirovaly při vytváření Romeena, fiktivní světové popové hvězdy a hlavní postavy příběhu Pro mě jsi hvězda Ty. Přestože je Romeen smyšlenou postavou, mnoho emocí, které prožívá, vychází z věcí, které jsem měla možnost během let poznat zblízka.
Následující zápisky jsou součástí jeho sedmiměsíčního koncertního turné No Limits Tour.
___
🇦🇹 Vídeň
Miluju rychlá auta. A upřímně? Někdy mě vážně štve, že se nemůžu jen tak sám projet městem bez toho, aby kolem nebyla hromada lidí nebo novináři. Dnes byl kvůli tomu Eddie pěkně naštvaný. A asi oprávněně. Přemluvil jsem ho, ať mě pustí samotnýho, a dopadlo to přesně tak, jak čekal.
Zastavili mě policajti někde za městem. Nevypsali mi ani pokutu. Naopak, požádali o fotku a o podpis. Jenže než jsem se vrátil na hotel, video už bylo online.
Někdy si říkám, jaký to pro zpěváky bylo, když ještě neexistovaly sociální sítě. Měli víc svobody? Asi ano.
Jasně, vím, že tohle všechno ke slávě patří. A většinu času jsem za ten život fakt vděčný. Ale občas, zrovna jako dneska, bych se rád jen projel nočním městem, zastavil někde na drink a nemusel řešit, kdo mě sleduje.
Eddie mi to teď bude připomínat při každý příležitosti.
No jo, já vím, že právem.
🇪🇸 Madrid
Do nemocnice chodím bez ochranky. Bez kamer. Bez lidí, kteří by z toho chtěli udělat záslužnou akci. Ale tohle je pro mě důležitý. Některý chvíle by prostě měly zůstat skutečný.
Moji nejoblíbenější fanoušci totiž často nejsou ti nejhlasitější. Jsou to ti, kteří nestojí pod pódiem, ale leží v nemocničním pokoji. Znají moje písničky zpaměti, protože jim dělaly společnost během dlouhých nocí.
Dnes jsem v Madridu potkal kluka asi v mém věku. Řekl mi, že během procedur pořád dokola poslouchá moje staré album, protože mu připomíná normální život venku.
Chvíli jsme jen seděli a bavili se o hudbě. Ne o nemoci.
Myslím, že ten moment ve mně zůstane mnohem dýl než většina koncertů.
🇫🇷 Paříž
Dneska to byl skvělý den.
Jsou koncerty, které odehrajete, ale pak jsou takový jako ten dnešní. Všechno do sebe zapadá tak skvěle – světla, tanec i zpívající dav před vámi. Každý koncert si užívám, ale dneska tam bylo něco navíc. A nemůžu přijít na to, co. Když u How Could You Forgive Me zhasla světla a při prvních tónech mě pohltila euforie, věděl jsem, že na tenhle večer jen tak nezapomenu.
Pak jsme ještě chvíli blbli na hotelu, v malém baru, který nechali otevřený jen pro nás. Někdo pustil staré rockové věci a Eddie mě donutil zpívat na stole refrén nějaké šílené osmdesátkové písničky. No… moc přemlouvat mě nemusel.
Myslím, že to někdo natočil, takže to pravděpodobně zítra zase skončí online. Ale poprvé po několika týdnech mi to bylo úplně jedno.
Mám rád chvíle, kdy kolem sebe na moment nemám „Romeena“. Jen lidi, kteří mě znají jinak. Bez hal. Bez světel. Bez očekávání. Jen hudba, pár drinků a noc, kdy člověk na chvíli zapomene, kolik lidí venku zná jeho jméno.
A zítra… Berlín.
🇯🇵 Tokio
Dnes jsem si to poprvé spočítal.
Třicet šest koncertů po Evropě. Osm v Asii.
Nikdy podobné statistiky moc neřeším. Ale dneska se mě na to zeptali při rozhovoru v televizním studiu… a mně najednou došlo, kolik měst, hotelových pokojů, letišť a nocí za poslední měsíce vlastně splynulo v jednu nekonečnou cestu.
Ptali se, jaké to je stát před davem lidí, kteří křičí vaše jméno. Vidět tisíce světel. Slyšet vlastní texty zpívané cizími hlasy. Číst v publiku nápisy se slovy lásky.
Jenže já vím, že ta slova nepatří úplně mně. Patří člověku, kterého na pódiu vidí oni.
Ale přiznávám… je to euforie, kterou nejde ničím nahradit. Nevyměnil bych ji za nic. Ti lidé nepřišli jen na koncert. Přišli za mnou. Za mojí hudbou. A někdy je ten pocit tak silný, že mám chuť zastavit čas.
Jenže vím, že zítra bude pryč. A pak občas nevím, co se sebou.
Všichni tvrdí, že tohle jednou vyřeší láska. Já si tím nejsem jistý. Kdysi jsem si slíbil, že si lásku do života nepustím. Některé sliby člověk dává druhým. Ty nejtvrdší ale často dává sám sobě.
Pak přijdou chvíle jako v Singapuru. Kdy po koncertě nedokážu ani vstát z gauče. Kdy se mnou nikdo několik hodin nemluví, protože všichni vědí, že už nemám sílu ani odpovědět.
A pak jsou večery jako ten dnešní. Ten pocit samoty. Nemám ho rád.
Časem jsem zjistil, že ho nevyžene ani společnost na jednu noc.
____
Příběh Pro mě jsi hvězda Ty je seriálovým příběhem, který můžete číst na stránkách Herohero (odkaz přikládám do komentářů). Každý týden přibývají i nejrůznější bonusy jako je právě tento.. Pokud Vás alespoň trochu zaujal, přidávám ještě jednu zajímavost.
Čtenáři se často ptají, jestli má Romeen skutečnou předlohu. Na tu otázku nikdy neodpovím úplně. Ne proto, že bych chtěla něco tajit, ale protože bych nerada vzala čtenářům možnost vytvořit si vlastního Romeena. Každý si do něj může promítnout někoho jiného. A možná právě proto působí pro každého trochu jinak.
Možná bych jednou mohla prozradit, kdo nebo co Romeena inspirovalo. Jenže v ten okamžik bych tisícům čtenářů vzala jejich vlastního Romeena. A to udělat nechci.
