Článek
Položím vám otázku: Jaká by byla vaše reakce, kdyby vás někdo blízký požádal, abyste zrušili naplánovanou cestu, protože na vás čeká nebezpečí? Poslechli byste varování, nebo by vás představa komplikací, změn či bolest ze zrušení vysněné cesty odradila?
Je v lidské přirozenosti udělat si na věc velmi rychle vlastní názor a pak z něj jen těžko slevovat. Často jasně víme, jak bychom se zachovali, kdybychom byli v situaci toho, koho právě soudíme, nebo nad kým kroutíme hlavou. Stejné je to s vírou v proroctví, čtení z karet či víro v různé vize. Část lidí věří, někteří jen částečně, a pak jsou tací, kteří podobné názory naprosto odmítají.
Mezi ty poslední odjakživa patřil Leon – dvaadvacetiletý veselý mladík, kterého si každý hned zamiloval. Zručný instalatér, na kterého byl vždy spoleh. Miloval fotbal, víkendové tahy s kamarády a pozornost dívek – a o tu rozhodně neměl nouzi. Uměl bavit společnost, rád vtipkoval a s chutí organizoval různé akce a výlety. Byl pragmatik a nad lidmi, kteří věřili v předpovědi budoucnosti, jen kroutil hlavou. A to navzdory – nebo možná právě proto – že jeho sestra Vika měla vize už od raného dětství.
Často říkával: „Nesmysl. Proč by někdo chtěl vědět, co se mu stane? Život má člověk žít, ne se ptát osudu, co mu napíše. Osud si píšu sám.“ Přesto lidé Viky vyhledávali a byli ochotni čekat i týdny na výklad z karet nebo spojení s těmi, kteří už tu nejsou.
Vika znala názor svého bratra a respektovala ho. I když se k ní lidé obraceli o radu ohledně budoucnosti už řadu let, nikdy se nesnažila nahlížet do Leonova osudu, natož ho přesvědčovat, že na její práci „něco je“. První vizi zažila jako sedmiletá, když při nákupu zatahala cizí ženu za rukáv a bez přemýšlení jí řekla: „Babička říká, že vaše kuchyň je moc hezká.“ Matka se tehdy omluvila, ale žena se slzami v očích poděkovala – právě totiž dokončila rekonstrukci kuchyně v bytě po své zesnulé babičce.
Své klienty Vika pravidelně upozorňovala na dvě věci: „Nikomu neříkám, kdy zemře. To je pro mě zásadní – nikdy nemluvím o smrti. A také nikdy nepoužívám slova: ‚Nedělejte to.‘ Mohu jen jemně upozornit na věci, které lze zvrátit. Nejsem tu od toho, abych někoho nutila jít jiným směrem, než je mu souzen.“
To zářijové ráno ale cítila něco jiného než kdykoli předtím. Před očima se jí zjevily plameny, v uších znělo nekonečné „Hoří!“ a celým tělem jí projela bolest, jako by sama stála uprostřed ohně. Měla neodbytné nutkání ihned kontaktovat bratra. Což také udělala.
„Víš, že tě tím, co dělám, nikdy neobtěžuju, ale ten pocit je tak silný, že to zkrátka nemůžu ignorovat.“
Leon zareagoval, jak bylo jeho zvykem: „Ale no tak, přece víš, že tomu nevěřím. Každý má občas špatný sen.“
Vika trvala na svém: „Leo, to nebyl sen. Viděla jsem tě na dovolené a všude obrovský oheň.“
Poprosila ho, aby svou cestu – naplánovanou s odletem za necelý měsíc – odložil alespoň o pár dní.
„Nevím proč, ale něco mi říká, že stačí tři, čtyři dny.“
Leon byl čím dál podrážděnější. Nejenže nevěřil sestřiným schopnostem, ale nesnášel, když ho někdo k něčemu nutil.
„Můžeš s tím, prosím, přestat? Všechno už máme zaplacené, zarezervované. Kdyby to bylo jen na mně… ale jede nás devět. Nehodlám kvůli nějakému pocitu přemlouvat kluky ke změně.“
Vika se zamyslela. Potřebovala najít další důvod, proč by parta kluků měla změnit plány. A nápad přišel rychle:
„Leo, pár dní poté tam mají natáčet nějakou Miss nebo něco takového. Bude tam plno modelek – klukům by se to mohlo líbit.“
Leon chvíli mlčel. Pak řekl: „Snad… Ale nic neslibuju. Řeknu jim to. Jenom pro tvůj klid.“
Zlá předtucha se Viky držela i nadále. Ještě dvakrát mu volala a nakonec se za ním raději vypravila osobně. Leon nakonec ustoupil – a spolu s pěti přáteli odložil odlet o pět dní. Zbylí tři však trvali na původním termínu. Na Bali odletěli 10. října 2002.
Od té doby uplynulo 23 let. Z Leona se stal pětačtyřicetiletý otec dvou dospívajících synů. Díky prosbě své sestry může vyprávět tento příběh nejen jim. Přesto ho celé roky tíží vina, že se mu nepodařilo přesvědčit i tři zbylé přátele. Dva z nich totiž navštívili o dva dny později jeden z klubů, které byly zasaženy při teroristickém útoku 12. října 2002. Oba tam zahynuli.
Třetímu příteli osud paradoxně přál, i když se dá mluvit o štěstí v neštěstí. Krátce po příletu onemocněl a osudný večer strávil v posteli. O útoku se dozvěděl až ráno při snídani z televize. Ačkoli přežil, nese si trauma dodnes. Více než dvacet let se potýká se syndromem přeživšího, který se dlouhodobě snažil překonat různými způsoby – včetně alkoholu a drog.
Stejně jako někteří vidí sklenici poloprázdnou a jiní poloplnou, i Leon dodnes truchlí, že nebyl tenkrát důraznější. Že nezměnil osud i zbývajícím třem kamarádům. Lidé mu ale často připomínají: Zachránil ses. A spolu s tebou dalších pět lidí.
Život je především o našich rozhodnutích. Denně jich uděláme tisíce – od prvního kroku ráno, přes jídla, která jíme, dovolené, které plánujeme, až po ta zásadní, která zásadně mění náš život.
Většinu rad ignorujeme – a nic se nestane. Ale co když právě jedna z nich rozhodne o tom, zda tady zítra budeme?
Jak by zněla vaše odpověď teď? Ovlivnil by vás příběh, který se skutečně stal? Ať už věříte na věci mezi nebem a zemí, zkusili byste změnit svůj osud?
