Článek
Jako rodačka z Brna si Marie nikdy nedokázala představit, že by mohla žít někde jinde než v Čechách. A to i přesto, že ji cestování velmi lákalo.
„Svůj první cestovatelský zážitek jsem si prožila jako au-pair v Londýně. V té době ještě nebylo možné si koupit letenku za pár korun. Eurovíkendy nebo krátké pobyty byly pro mnohé nedostupné. Au-pair pobyty byly tou nejlepší cestou, jak vyrazit do světa za co nejméně peněz. Bylo mi 22, sedla jsem na autobus, který mě za 24 hodin vysadil v Londýně, a já tam strávila tři měsíce během prázdnin na vysoké. Byla to skvělá zkušenost, vylepšila jsem si angličtinu, a hlavně jsem od té doby začala cestovat. Pokaždé jsem se ale ráda vracela s pocitem: ‚Doma je doma.‘“
Další krok, který vedl k jejímu přesídlení na Bali, přišel o 13 let později, kdy se Marie rozvedla se svým prvním manželem. Jako inženýrka ekonomie tehdy pracovala ve velké korporaci a cítila, že to, co žila, přestávalo dávat smysl.
„Sice jsem slušně vydělávala, chodila na luxusní večeře, nemusela jsem se v ničem omezovat, ale tak nějak mi takový způsob života přestal vyhovovat. Najednou jsem se ocitla na rozhraní. Člověk už není úplně mladý, ale zároveň ještě není tak starý, aby nemohl udělat zásadní změnu. Je to moment, kdy může přeskládat priority. A věřím, že rozvod mi k tomu hodně pomohl.“
A pro co se Marie přesně rozhodla? Jednou v rádiu slyšela o zemětřesení na Sumatře, což se jí dotklo natolik, že začala obvolávat dobročinné organizace, zda by mohla pomoci.
„Zkusila jsem jich docela dost, nikdo mě ale nechtěl,“ říká s úsměvem. Koupila jsem si proto jednosměrnou letenku do Jakarty a tam jsem úplnou náhodou potkala paní, která mi dokázala pomoct. Nasměrovala mě na společnost, která v zemích po různých katastrofách dávala dohromady týmy a vysílala do těch lokací dobrovolníky pomáhat.“
Každý den dostali konkrétní úkol, například vyklízení trosek domů.
„To bylo pro lidi opravdu důležité, protože dokud nebyla plocha vyklizena, stát jim na zbořený dům nepřispěl dotací.“
I když si tam Marie uvědomila, že se rozhodně nechce živit fyzickou prací, dávalo jí to v tu chvíli smysl a cítila se při té velmi náročné „brigádě“ dobře.
Ve chvíli, kdy se rozhodovala vyrazit na Sumatru, nevěděla ani, jaké je tam náboženství ani kde to vlastně je. Potom tam viděla, jak se lidé, kteří přišli o naprosto všechno, dokážou stále usmívat a uvědomila si, že zažili tisíckrát horší věci a přesto je dokážou přijmout s klidem. Tam pochopila, že člověk může začít od začátku v jakémkoliv věku.
Byl to ale zároveň první krok k jejímu novému životu, protože po návratu se lidé začali ptát, zda by je nevzala do Indonésie.
„A tak jsem si řekla, proč ne. Většina lidí se bála jazyka a neznámého prostředí, neměli zkušenosti s cestováním, takže pro ně bylo příjemné, když jim cestu zajistil někdo, kdo už tam byl a nebál se. Mně naopak bylo mezi lidmi v Indonésii dobře. Výhodou bylo i to, že mi důvěřovali, protože jsem za sebou měla opravdu hodně cestování – ať už toho luxusního, nebo jen tak s baťůžkem. Pro mě třeba nebyl problém ze Sumatry si odskočit na pár dní do Austrálie.“
Organizovat lidem cesty do zahraničí začalo Marii naplňovat. A přestože se ještě v tomto mezidobí po návratu ze Sumatry krátce nechala zaměstnat v další korporátní společnosti v Polsku, potvrdila si, že pracovat v cestovním ruchu je pro ni rozhodně lepší volbou.
„Samozřejmě to ze začátku nebylo úplně lehké. Skončila jsem v práci, která mi dávala finanční jistotu, a najednou jsem byla odkázaná jen na to, co si vydělám organizováním cest. Ocitla jsem se v oblasti, kde jsem byla úplným začátečníkem. Když jsem si ale uvědomila, že nepotřebuji mít obrovský příval peněz a zvládám to, posunuly se mi ty mantinely trochu jinam.“
V ten moment se Marie rozhodla svou cestovatelskou výpomoc zlegalizovat a otevřela si cestovní kancelář. Poté, co klientela začala přibývat, přestávalo dávat smysl cestovat mezi Prahou a Indonésií, a začala zůstávat přímo tam.
„Zpočátku jsem žila na Sumatře a jak přibývali zájemci o Bali, přesunula jsem se natrvalo tam.“
A rozdíl mezi těmito ostrovy?
„Obrovský. Sumatra je stále ještě velký národní park, džungle. Já se tam cítila skvěle, připomínalo mi to naše 70. léta. Dobu mého dětství, kdy člověk vyšel na ulici, tam sedí sousedé, povídají si, děti si hrají a všechno je uvolněné. Abych to ale uvedla na pravou míru, výchova je tam celkem přísná, ale děti jsou tu dar od Boha a podle toho to taky vypadá. Neexistuje tam: ‚Nekřič, nemluv, seď tiše.‘ Vedle Bali, které je hodně turistické, je na Sumatře velká chudoba. Pochopitelně ji vidíte i na Bali, ale Sumatra je v tomto směru ještě mnohem dál. Co se mi ale na Sumatře líbí, je, že si stále udržují svou kulturu. Bali do určité míry taky, ale už jsou tu velké ústupky právě kvůli turismu.“
Když se Marie rozhodla přesunout na Bali, aby byla svým klientům více k dispozici, vybrala si samotné centrum ostrova – Ubud. Jak sama říká, aby to měla všude blíž.
V době, kdy přišel covid a celé Bali bylo uzavřené, turismus tak naprosto utichl a pražská pobočka neměla co prodávat. Proto se Marie rozhodla své podnikatelské aktivity rozšířit do oblasti, která měla v té době na Bali obrovskou budoucnost – do realit.
S manželem, také Čechem, se kterým se potkala právě na Bali, otevřela developerskou společnost, jež staví pro Čechy a Slováky vily a resorty. Sami si tak postavili svůj resort v blízkosti Ubudu, kde se starají o svou českou a slovenskou klientelu, protože jim rozumí nejvíce. Nejčastěji sem přijíždějí lidé ve skupinkách na ozdravné pobyty, kde pak mají svůj program. Jóga, masáže, změna stravování, mentální restart, autentické zážitky z Bali. „To je to, co lidé oceňují nejvíce. Atmosféru Bali. A to, že každý kout nabízí úplně něco jiného - sopky, útesy, rušná města, plážové kluby, pláže… Ale upřímně – za mořem bych asi na Bali nejela, to bych cestovatelům poradila raději Řecko nebo Austrálii.“
Asi největším komplimentem je pro Marii to, že se klienti často vracejí.
„Z toho mám obrovskou radost.“
Největší radostí je ale pro Marii její syn Daník, který se jí narodil, když oslavila své 43. narozeniny. Možná i díky tomu, že na své první dítě čekala o něco déle, si jeho společnost užívá maximálně a snaží se brát jeho vzdělání ne podle nařízených limitů, ale podle toho, co skutečně bude v životě potřebovat.
Díky životu v zahraničí se musela Marie rozhodnout i o způsobu vzdělávání svého syna. Rozhodla se pro domácí individuální výuku, která přináší jejímu synovi řád, poznatky, ale nezabírá mu většinu dne. Daník je momentálně ve třetí třídě a každý den za ním dochází paní učitelka z Kanady a k tomu má několik hodin výuky češtiny přes internet.
„Díky tomu umí anglicky, indonésky a na češtině taky pracujeme, ale moc to nehrotím. Myslím si, že to, že procestoval svět a umí lépe anglicky než já, mu v jeho věku dává mnohem víc. Navíc si dnes děti dokážou vyhledat odpověď na každou otázku, takže mě často překvapí, že ví fakta, která jsme ani nikdy neprobírali.“
Jako člověk formovaný pravidelnou docházkou do školy, mnoha kroužky a povinnostmi Marie cítí, že to není úplně to, co by svému synovi chtěla dát. „Děti se pak neustále za něčím honí, mají sice vyplněný čas aktivitami do poslední minuty, ale nedostává se jim času přemýšlet nad tím, co vlastně v životě opravdu chtějí“.
„Potom se ve třiceti zastaví a zamyslí se, zda je to opravdu to pravé pro ni. Často to vidím právě na seminářích, které probíhají u nás v resortu. Vidím ty padesátileté ženy, které jely celou dobu na automat a se syndromem hodné holky. A právě tady jsem si položila otázku, co svému dítěti můžu dát – samozřejmě kromě toho, že ho nakrmím, obléknu a postarám se o jeho bezpečí. Je pro mě důležité, aby byl tolerantní, ohleduplný a aby přišel na to, co v budoucnu opravdu chce. Ne co chtějí jeho rodiče, ale on sám.“
A právě to je možná to nejdůležitější, co si z jejího příběhu odnést – odvahu začít znovu. V jakémkoliv věku. A podle sebe.
