Článek
Na sociálních sítích jsem vyzvala čtenáře, zda by se někdo chtěl svěřit se svým příběhem na téma Tajemství mého života. Dovolím si tvrdit, že každý z nás má menší či větší tajemství, s kterým se jen tak někomu nesvěří. Často ale podobná tajemství pálí, není tedy divu, že tuto příležitost využilo hned několik čtenářů. Pokud jde o zamlčení drobností, které by váš život či někoho blízkého příliš neovlivnily, nic tak zásadního se neděje. Co když jde ale o tajemství, které se týká našich blízkých a jejich prozrazení by obrátilo náš život naruby? Přinášíme vám příběh dívky, která z pochopitelných důvodů nechce být jmenována…
Když jsem viděla vaši výzvu, napadlo mě, že bych se konečně mohla vyzpovídat, protože to, co prožívám, jsem zatím nikomu jinému neřekla. Omlouvám se tedy, že můj dopis bude anonymní, ale pokud se začtete do mého příběhu, určitě většina z vás pochopí mé důvody.
Je tomu již více než rok, co jsem si přes jednu českou agenturu vyřídila au-pair pobyt v Londýně. Umístění jsem dostala do velice příjemné rodiny na severu města. Na starosti mám tři děti, devítiletého kloučka Davida a roční holčičky – dvojčátka. Jejich maminka Janine byla od začátku nesmírně hodná třicetiletá paní, která se stala od prvního okamžiku mou dobrou přítelkyní. Jak jsem se od ostatních au-pairek dozvěděla, měla jsem skutečně štěstí. Většina dívek si na své au-pair matky víceméně stěžuje, že jsou od nich zneužívané, přehlížené atd. O to víc jsem si své nové rodinky vážila, občas přinesla dětem nějaký dáreček a ráda nabízela pomoc i mimo své povinnosti.
Bohužel rodina byla skutečně ideální - a to včetně otce. Přestože jsem se ho vždy snažila vidět jako mého „zaměstnavatele“, otce malých dětí, které mi přirostly k srdci a především manžela mé nové přítelkyně… když jsem ho poprvé viděla, byla to jako velká rána do srdce. Naprosto nekontrolovaně jsem se do Michaela zamilovala. Prvních pět měsíců jsem své city ale držela na uzdě, bavila se s ním jako s každým jiným a jen před usnutím jsem si promítala obrázek, jaké by to bylo, kdyby byl volný. Byl pro mě naprosto jedinečný – milý k manželce, rád si hrál se svými dětmi, stále usměvavý, pozorný a ani jednou jsem je nezažila se pohádat.
Když jsem byla v Londýně šestý měsíc – to byl zrovna srpen, rozhodla se rodina odjet na 14 dní na dovolenou na jih k moři a já měla jet pochopitelně s nimi. Byla jsem nadšená, že budu také trošku cestovat (do té doby jsem stihla zajet jen do Oxfordu a jinak jsem se věnovala pouze Londýnu) a i když to bude pracovní, strávím nějaký čas u moře!
Cesta a první 3 dny proběhly v naprostém souladu. Vše bylo skvělé. Čtvrtého dne se ale Janine probudila s oteklýma očima, omluvila se, že odjíždí s holčičkama na dva dny ke kamarádce, která měla pronajatý dům asi dvacet minut od toho jejich a že mi ponechá na starosti Davida a vrátí se zítra večer. Pomohla jsem jí tedy sbalit, ale během té doby nepromluvila ani slovo, takže jsem naprosto netušila, co se děje.
To jsem se dozvěděla až k večeru, kdy se vrátil Michael, kterého jsem od včerejšího večera neviděla. Připravila jsem mu večeři, kterou snědl bez jediného slova, potom poděkoval a ztratil se ve svém pokoji. Protože malý David už spal, vytratila jsem se potichu k moři a využila tak poměrně klidného večera. S hádkou, která nejspíš mezi manželi proběhla, jsem si nedělala příliš velkou hlavu – tušila jsem, že půjde o něco přechodného.
Protože byl teplý večer a já byla na soukromé pláži, neodolala jsem pokušení, svlékla se do naha a vběhla do moře. Vůbec mě nenapadlo, že by se Michael mohl vydat do těch samých míst. Ale to se právě stalo. Když mě zahlédl, usmál se a zeptal se, jestli by mi nevadilo, když by se ke mně přidal. I když jsem cítila, že bych to neměla dělat, nadšeně jsem ho zavolala do vody. Chvíli jsme plavali ve velké vzdálenosti od sebe. Ta se ale časem zmenšovala, až se naše těla dotýkala. Když viděl, že se nebráním, políbil mě a za chvíli jsme se už milovali na břehu.
Michael mi potom vyprávěl, že mají s Janine moc hezký vztah, ale že od té doby, co mají holčičky, má jeho žena pramálo chutě do milostných hrátek. Zkouší jí proto pomáhat se vším, najal pro ni pomocnici k dětem (tedy mě), aby toho na ni nebylo tolik, vzal ji na dovolenou, ale ani to nepomohlo a Janine svého manžela stále odmítala. I když jsem je oba litovala, že ať se snaží sebevíc, jejich manželství spěje ke krachu, nejvíce jsem litovala sebe. Pochopila jsem, že jsem byla jen pomoc, kterou Michael potřeboval, ale že mě tento muž nikdy nebude milovat jako svou manželku. Bylo moc těžké se s tím smířit a pozorovat, jak se Janine druhý den vrátila a padla svému manželovi do náruče.
Asi si budete myslet, že jsem se poté hned sbalila a ublíženě odjela domů, ale všechno je úplně jinak. Ve skrytu duše totiž doufám, že se mi naskytne znovu podobná příležitost a já zůstanu s Michaelem o samotě. Že se opět budeme milovat a já mu dám to, co od své ženy zatím stále nedostává. Vím, že to zní pro většinu z vás neuvěřitelně a většina mě nejspíš odsoudí, ale já se nechystám toto manželství rozdělit… věřím dokonce, že mu mohu trochu pomoct a přitom snad získat i trošku lásky muže, po kterém velice toužím.
Pokud se potýkáte s podobným trápením a nosíte tajemství, o kterém se svými nejbližšími nemůžete mluvit, podělte se o něj s námi - samozřejmě anonymně. Na oplátku samozřejmě slibuji diskrétnost. Psát můžete na australiantraveller@seznam.cz.
