Článek
Když se v roce 1994 v pražském divadle Spirála odehrála česká premiéra muzikál Jesus Christ Superstar, nikdo asi netušil, jak obrovskou vlnu zájmu o muzikál to u českého diváka strhne. Jistě, nutno podotknout, že tomuto muzikálu předcházelo velké množství operet, které se uváděly v Hudebním divadle Karlín a velkolepý muzikál Bídníci, který do Prahy v roce 1992 přivezl producent Adam Novák, ale ten bohužel díky krátkému pronájmu v Čechách vydržel pouhé tři měsíce. Ovšem ta skutečná vlna zájmu o muzikál přišla až právě s „rockovou operou“, jak někdo muzikál Jesus Christ Superstar nazývá. Ta se v Praze, konkrétně v divadle Spirála, zdržela téměř 5 let a na kontě má největší počet repríz muzikálu u nás vůbec. Od té doby se stále vrací v podobě koncertů či občasných, stále vyprodaných, představení v Hudebním divadle Karlín.
Zájmu o tento muzikál se není čemu divit. Musím přiznat, že i pro mě bylo toto dílo Tima Rice a Andrew Lloyd Webera přelomové. Děj, slova, hudba i obsazení mě okouzlilo ve všech směrem a de facto ovlivnilo i můj profesionální život. Pokud budu vypisovat všechny body postupně, jako první zmíním téma, kterým se muzikál zabývá. Poslední dny Ježíše Krista jsou zde zpracovány s takovou lehkostí, že se divák v tolik známém příběhu rychle zorientuje a prožívá rozpoluplný pohled Ježíše a Jidáše a jejich spor o to, jaký je ten správný boj proti Římu, jenž v té době okupoval Izrael. Všemi známé charaktery jsou zde vykresleny lidsky, s mnoha otazníky, jenž život přináší a muzikál tak dává divákovi možnost se zamyslet i nad tím, proč Jidáš považoval Ježíše za slabého a rozhodl se k činu, který lidstvo už 2000 let odsuzuje.
K dobrému pochopení rozhodně napomáhají správně volená slova Tima Rice, které s obdivuhodnou lehkostí a přesností přebásnil Michal Prostějovský. Texty písní skvěle vystihují rozporuplnost, kterou prožívá Jidáš nebo Pilát, únavu a zklamání Ježíše, oddanost Máří Magdalény nebo přehnanou oddanost lidu, z nichž někteří se velmi rychle obrátí Ježíšovi zády. Tak dobře známý příběh by ale asi nebyl tak výjimečným, nebýt geniální hudby, která celé dílo dělá představením, jemuž lidé tleskají ve stoje už 54 let, protože jeho první představení se uskutečnilo 12. října 1971.
Ale pojďme se vrátit do devadesátých let a pražskému obsazení, kterému bezesporu vládl Kamil Střihavka. Přestože mu zpočátku někteří vytýkali, že herecky není úplně přesvědčivý (a i přesto, že jsme si lidsky příliš nesedli), já osobně jej považuji za naprosto nejlepšího Ježíše, jakého jsem v tomto představení viděla. Pěvecky myslím není třeba jeho kvality vyzdvihovat, ale jeho charisma a časem vylepšené herectví činilo jeho roli následovatele velmi lehce uvěřitelnou. Pak tu byl Dan Bárta v roli Jidáše nebo Bára Basiková jako Máři Magdaléna - oba představitelé se ujali svých rolí stejně přesvědčivě a pěvecky nedávali divákovi téměř žádný prostor pro kritiku. Věřím, že za zmínku by stálo mnohem více jmen, ale asi není potřeba je všechny vypisovat. Každý z účinkujících předával divákovi tak výjimečnou energii, že lidé se na představení dokázali vracet stále dokola. Vím o lidech, kteří navštívili představení i 80×. A za toto spojení, disciplínu účinkujících a tomu, že všichni ze sebe dokázali vydat to nejlepší patří rozhodně velké dík režisérovi Petru Novotnému, o kterém se sice často mluvilo jako o velmi přísném, ale věřím, že každý ocenil výsledek, který je z mého pohledu skutečně bezkonkurenční.
Možná Vám bude připadat, že celé české představení vyzdvihuji až příliš a nedokáži se ubránit adoraci. Tak trochu mě k tomu donutil můj zážitek z poslední doby, kdy jsem po létech navštívila toto představení v Melbourne. Společně s televizním filmem a londýnským představením, které jsem měla možnost shlédnout, mám tak trochu srovnání. A i když se melbournským divadlem ozýval obrovský potlesk a lidé o něm mluví v superlativech, nedokáži se ubránit kritice, která vzchází především ze srovnání s naším českým uvedením. Nebudu kritizovat to, že herci zpívali na mikrofon, jejichž šňůry se jim pletly pod nohama a viditelně museli stále přemýšlet o každém kroku, aby je jejich délka neomezovala. Přisuzuji to nižšímu rozpočtu a to člověk musí respektovat. Na druhé straně nešlo o žádné studentské představení a divadlo, v němž se muzikál hraje, patří k jednomu z nejlepších v Melbourne. Co mi ale vadilo, byla artikulace při zpěvu, takže pokud divák neznal slova, což naštěstí není můj případ (nabíhají mi sami jak v češtině, tak v angličtině), nevěděl vlastně, co se děje. Kamarádka, kterou jsem na muzikál vytáhla, byla toho příkladem. Co ale bylo ještě horší, byl fakt, že netušila ani kdo je kdo, protože všichni přiběhli v teplácích a s kšiltovkou. Nemám vůbec nic proti modernímu pojetí. Představení se zpěvačkou Mel C bylo přesně takové, ale tak nějak se režisérovi podařilo divákovi nastínit, kdo je kdo. Zde se bohužel kostýmy či kulisami příliš nezabývali a to celé tak trochu doplňovala velmi krkolomná choreografie, kdy jsem měla občas pocit, že se tanečníci snaží nastartovat elektrickou pilu a tento pohyb byl hlavním prvkem jejich tance. Asi tečkou mého kritického vnímání byl pro mě Herodes, transvestita s narcistickým chováním, který si užíval až přehnaných pauz ve zpěvu. A ano, chápu, že postava Heroda je zábavným charakterem, který je středobodem zvráceného života… ale přesto s láskou vzpomínám na jeho prezentaci Bohoušem Josefem či Vilémem Čokem.
Za zmínku stojí asi i tři hlavní představitelé, kteří se celkově těm českým z mého pohledu ani nepřiblížili, ale tady bych s kritikou nebyla asi tak tvrdá, protože všichni odzpívali své části na poměrně slušné úrovni (tedy až na to, že slova jim byla rozumět velmi zle, což mohla částečně zapříčinit špatná akustice divadla). Ježíše hrál velmi pohledný zpěvák s vypracovaným tělem, ovšem jeho zklamání nad Jidášem, své zatčení nebo promlouvání s Bohem provázel pohledem, sklopenou hlavou a stisknutými rty tak výrazně, že místo charismatického mesiáše jsem měla pocit, že na jevišti stojí pětileté dítě, kterému máma zrovna vzala lízátko a on má co dělat, aby se nerozbrečel. Dcera Jimmiho Barnese, Mahalia Barnes, nebyla v roli Máří Magdalény špatná - tedy pěvecky, ovšem vzhledově vypadala jako Ježíšova matka a jen těžko jsem se v jejím podání s texty ztotožnila, takže asi nejlépe ze všech vyšel Jidáš - Javon King, který byl pěvecky, herecky i pohybově asi nejlepší.
I přes všechnu kritiku a částečné zklamání jsem z představení odcházela s velmi pozitivní náladou. V hlavě mi zněly skvostné - tak dobře známé - melodie, znovu jsem prožívala výjimečný příběh o někom, kdo nás lidsky dokáže posilovat už po dvě tisíciletí a s hlavou plnou vzpomínek si teď stále dokola pouštím českou verzi s pro mě nepřekonatelným obsazením. Všem vřele doporučuji, protože když ne krátce před Velkým pátkem, tak kdy?
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jesus_Christ_Superstar
http://www.keithgow.com/2025/03/review-jesus-christ-superstar-princess.html
