Článek
Syn vždy tvrdil, že rodina je pro něj nejdůležitější, a tak mě potěšilo, že si chce udělat čas právě na mě. Zprvu jsem tomu skoro nemohla uvěřit. „Mami, koupil jsem nám zájezd, pojedeš se mnou k moři,“ oznámil mi jednou večer, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Byla jsem dojatá a zároveň trochu nervózní. Nechtěla jsem být na obtíž, ale on mě ujistil, že to bude jen o odpočinku a společném čase.
Ticho a odstup místo pohody
Jenže realita byla úplně jiná. Od prvního dne byl syn nějaký zvláštní. Byl tichý, pořád koukal do mobilu, neměl chuť se bavit. Večeře u moře, které jsem si tolik představovala, byly spíš o mlčení než o sdílení. Když jsem se ho zeptala, co se děje, vždycky odpověděl, že je jen unavený nebo že přemýšlí. Nechtěla jsem ho tlačit.
Třeba má jen špatné období, říkala jsem si. Snažila jsem se být pozitivní, ale upřímně bolelo mě to. Měla jsem pocit, že tam vlastně ani nejsem vítaná. On zmizel k moři, já zůstávala na pokoji. Každý den jsem doufala, že se to zlepší, ale jeho chování se nezměnilo.
Pravda, kterou bych raději neznala
Po návratu domů jsem se ho konečně zeptala na rovinu. Byli jsme spolu na kávě a já už to nevydržela: „Proč jsi mě vlastně bral s sebou, když jsi byl celý týden duchem jinde?“ Chvíli mlčel. Pak z něj vypadlo: „Mami, já jsem tě chtěl potěšit… ale vlastně jsem to celé udělal jen kvůli tomu, že jsem měl výčitky. Chtěl jsem to napravit, ale zjistil jsem, že si k tobě neumím najít cestu.“ Zůstala jsem sedět v šoku.
Nečekala jsem to. Celou dobu jsem si myslela, že mě pozval, protože se mnou chce být. Ale pro něj to bylo spíš gesto než opravdová touha být spolu. Neměla jsem mu to za zlé. Byla jsem vlastně ráda, že mi to řekl. I když to bolelo, byla to upřímnost, kterou jsem dlouho postrádala. A možná to byl první krok k tomu, abychom si jednou tu cestu přece jen našli. Pomalu, bez přetvářky. Protože vztah mezi rodičem a dítětem se nebuduje dárky – ale pravdou.
