Článek
Tak jo, lidi, musím se s vámi podělit o jednu historku z mého pracovního života, která mě ještě teď, s odstupem času, docela baví. Vlastně, spíš mě baví ta reakce okolí, než samotná událost, ale pojďme pěkně popořadě. Už nějakou dobu jsem cítila, že potřebuji trochu orazit. Víte, ten neustálý kolotoč práce, termínů, meetingů a občas i nějaké té menší či větší krize, to si zkrátka občas vybere svou daň. A já nejsem žádný robot, i když se o to občas snažím přesvědčit sebe i své nejbližší okolí. Proto jsem si řekla, že udělám něco pro svou duši i tělo a prostě si vezmu pár dní volna. Nic dramatického za tím nebylo, žádná dovolená na Maledivách ani náročný trek do Himálají. Jen jsem toužila po pár dnech klidu, pohody a možná i nějakém tom zaslouženém lenošení s dobrou knížkou.
S touhle naprosto prostou myšlenkou jsem přišla do práce a s naprostou nonšalancí sobě vlastní jsem oznámila, že si beru volno. Naivně jsem si myslela, že to projde naprosto bez povšimnutí, stejně jako tisíce jiných žádostí o dovolenou předtím. Ale ouha, jak krutě jsem se mýlila! Už ten první pohled mého šéfa mi jasně naznačil, že tady se něco zásadně pokazilo. Jeho obvykle klidná tvář se zkřivila do zvláštního výrazu, který bych nejspíš popsala jako podivnou směs šoku, mírné paniky a naprosté dezorientace. S lehce zachvěným hlasem se mě zeptal, jestli je všechno v pořádku. No jasně, že je všechno v naprostém pořádku, pomyslela jsem si v duchu. Jen si chci na pár dní odpočinout od těch proklatých excelových tabulek, které mi už začínaly tančit i v těch nejdivočejších snech.
Ale jeho další, o poznání ostřejší otázka mě už docela zarazila. „Nechcete náhodou… podat výpověď?“ vyhrkl ze sebe, jako by se snad bál vyslovit to magické slovo nahlas. V tu osudnou chvíli jsem si s naprostou jistotou uvědomila, že tady se něco nečekaně zvrtlo. Moje naprosto nevinné oznámení o plánovaném volnu zřejmě spustilo v hlavách mých kolegů a především mých milých nadřízených poplach nejvyššího, pátého stupně.
V tu chvíli jsem se musela začít smát. Nejdřív jen potichu, pro sebe, pak už nahlas, až se ke mně s pobavenými úsměvy přidali i někteří kolegové, kteří zřejmě jako jediní pochopili naprostou absurditu celé téhle nečekané situace. Můj šéf na mě dál zmateně koukal a já jsem mu s klidným hlasem musela vysvětlit, že opravdu, ale opravdu si jen beru pár dní zaslouženého volna. Žádná výpověď se na obzoru ani náhodou neobjevila, žádné tajné, ďábelské plány na brzký odchod ke konkurenci, ani žádná náhlá touha po radikální změně celé mé dosavadní kariéry. Jen naprosto prostá, čistě lidská potřeba na chvíli vypnout a nemyslet na práci.
Ale ten nečekaný poprask, který moje nevinné oznámení způsobilo, mě nakonec donutil k hlubšímu zamyšlení. Proč si proboha všichni v tu chvíli mysleli, že chci tak náhle odejít? Jsem snad pro tuto firmu opravdu tak nepostradatelná, že si nikdo nedokáže představit chod kanceláře beze mě ani na pouhých pár krátkých dní? Nebo je to spíš tak, že v naší dnešní uspěchané době se na obyčejné slovo „volno“ díváme s krajní nedůvěrou a značným podezřením? Jako by každý, kdo si jen na chvíli chce odpočinout a nabrat nové síly, musel mít k tomu nějaký hlubší, skrytý a možná i nekalý důvod.
A musím s naprostou upřímností přiznat, že mě ta nečekaná reakce mých kolegů a šéfa i docela polichotila. Zřejmě si mé tvrdé práce a mého přínosu pro firmu váží o něco víc, než jsem si doposud skromně myslela. Ten jejich upřímný strach, že o mě náhle přijdou, byl vlastně tak trochu roztomilý. Ale zároveň mi to celé ukázalo, jak moc jsme všichni neustále pod obrovským tlakem a jak žalostně málo si v dnešní době dopřáváme obyčejného, ničím nerušeného odpočinku bez zbytečného pocitu viny nebo neustálého podezření ze strany našich kolegů.
Víte, myslím si, že bychom se konečně měli naučit brát to obyčejné „volno“ jako něco naprosto normálního a především přirozeného. Ne jako něco, co neustále vyžaduje zdlouhavá vysvětlení nebo trapné omluvy. Každý z nás totiž občas nutně potřebuje zpomalit, v klidu načerpat nové životní síly a především se konečně věnovat věcem, které nás skutečně baví a naplňují i mimo naši často stresující práci. Ať už je to konečně dočtení té rozečtené knížky, klidná procházka v krásné přírodě, vzácný čas strávený s naší milovanou rodinou a nejbližšími přáteli, nebo třeba jen obyčejné, ničím nerušené nicnedělání.
Ten můj nečekaný „výstup“ s oznámením mého plánovaného volna nakonec naštěstí skončil dobře. Můj poněkud vyděšený šéf si s úlevou oddychl, moji kolegové se konečně přestali bát o mou náhlou a nečekanou absenci a já jsem si pak v klidu a pohodě užila pár tolik potřebných dní zaslouženého odpočinku. Ale tahle malá historka mi navždy zůstane v paměti jako takové malé, ale o to důležitější memento. Neustálá připomínka toho, jak moc se někdy zbytečně bojíme jakýchkoliv změn a jak snadno si v naší hlavě dokážeme domýšlet ty nejčernější a nejkatastrofičtější scénáře. A taky jako jasný důkaz toho, že občas stačí jen jedno naprosto nevinné slovo, aby se kolem něj nečekaně rozjela lavina často absurdních reakcí.
Takže, moji milí čtenáři, pamatujte na jednu důležitou věc. Když někdo z vašich kolegů nebo přátel řekne, že si potřebuje vzít volno, neznamená to automaticky, že chystá nějakou zásadní životní revoluci nebo dokonce potají plánuje brzký útěk z pracovního pole. Možná si ten dotyčný jen na chvíli potřebuje v klidu odpočinout a nabrat tolik potřebné síly na další náročné výzvy. A to je naprosto v pořádku. Vlastně si dokonce troufám tvrdit, že by to mělo být naprosto normální a přirozené. Bez jakýchkoliv zbytečných, podezřívavých otázek a nepříjemných pohledů. Protože odpočatý člověk je zpravidla šťastný člověk a šťastný člověk je pro své okolí mnohem produktivnější a přínosnější. A to přece chceme všichni, no ne?
Takže příště, až uslyšíte magické slovo „volno“, zkuste se na něj podívat s laskavým úsměvem a s vědomím, že každý z nás si občas zaslouží trochu klidu a pohody. A třeba si to zasloužené volno dopřejte i vy sami. Uvidíte, že se svět ani na vteřinu nezastaví. A možná se i vy sami budete cítit o něco lépe a spokojeněji. A to za ten malý počáteční poprask přece rozhodně stojí, nemyslíte?
