Článek
Do lékárny jsem šla s pocitem, že to musí být rychlé a bez zbytečných zastávek. Potřebovala jsem jen vyzvednout léky a vrátit se domů. Hlavu jsem měla těžkou, den byl dlouhý a energii jsem šetřila na každý krok. Venku bylo sychravo, ten typ počasí, kdy se člověku nechce nikam, ale stejně musí.
Uvnitř lékárny bylo světlo ostré a vzduch nasládlý dezinfekcí. Stála jsem ve frontě a pozorovala lidi přede mnou. Starší paní si nechala všechno třikrát vysvětlit, muž před ní nervózně přešlapoval a kontroloval hodinky. Všichni jsme mlčeli. Každý ponořený do svých myšlenek.
Když jsem přišla na řadu, položila jsem na pult recept.Žádná novinka, jen něco proti bolesti a pár vitamínů. Lékárnice naťukala částku a bez emocí ji vyslovila.
„Sto třicet osm korun.“
Sáhla jsem po peněžence úplně automaticky. Ten pohyb děláte bez přemýšlení, dokud se něco nezadrhne. V tu chvíli mi bylo jasné, že je problém. Bankovky nikde. Jen drobné, rozházené po kapsách.
Vysypala jsem mince do dlaně a rychle počítala. Jednou. Podruhé. Pořád stejně.
Sto třicet pět.
Zhluboka jsem se nadechla. Chyběly tři koruny. Směšná částka, ale v tu chvíli obrovská překážka.
„Omlouvám se,“ řekla jsem potichu. „Chybí mi pár korun.“
Lékárnice se na mě podívala, pak na monitor. „Tak budete muset něco vrátit, nebo si dojít pro drobné,“ odpověděla věcně.
Za mnou se ozvalo tiché povzdechnutí. Někdo přešlápl. Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv a do tváří se dere horko. Sáhla jsem po jedné krabičce, že ji dám stranou. Najednou mi připadalo, že se všichni dívají.
A právě v té chvíli se ozval hlas. „Já to doplatím.“
Otočila jsem se. Stál tam mladý kluk, sotva dvacet. Mikina, batoh, lehce rozcuchané vlasy. Vypadal obyčejně. Ne jako někdo, kdo by chtěl na sebe upozorňovat.
„To opravdu nemusíte,“ řekla jsem rychle. „Zvládnu to.“
Usmál se, trochu rozpačitě. „V pohodě. Jsou to jen tři koruny.“
Ještě než jsem stihla protestovat, položil mince na pult. Lékárnice je bez komentáře přidala k ostatním a podala mi účtenku. Fronta se pohnula. Jako by se nic nestalo.
Jen mně se v tu chvíli sevřel krk. Poděkovala jsem mu. Upřímně, možná až příliš. Přikývl, zamumlal „není zač“ a podíval se jinam, jako by o to gesto vůbec nestál.
Vyšla jsem ven a na chvíli se zastavila. Ne proto, že bych musela, ale proto, že mi to došlo až se zpožděním. Jak málo stačilo, aby se trapná chvíle změnila v něco úplně jiného.
Nešlo o peníze. Tři koruny nic neznamenají. Šlo o to, že někdo zasáhl. Bez řečí, bez pohledů, bez posuzování. Prostě pomohl.
Cestou domů jsem na něj pořád myslela. Na to, jak snadno mohl mlčet. Jak jednoduše mohl zůstat stranou. A přesto to neudělal.
Došlo mi, kolikrát jsem já sama stála v řadě a dívala se jinam. Kolikrát jsem si řekla, že se mě to netýká. Že někdo jiný pomůže.
Ten kluk mi připomněl, že lidskost není o velkých činech. Je o malých rozhodnutích v obyčejných chvílích. O třech korunách. O jednom kroku navíc.
Léky mi pomohly. Bolest ustoupila. Ale ten pocit z lékárny zůstal. A pokaždé, když dnes stojím někde ve frontě a vidím někoho v rozpacích, vzpomenu si na kluka v mikině.
A doufám, že budu mít odvahu udělat totéž.
