Článek
Zvuk fénu hučel jako vzdálený vlak a vůně laku na vlasy se míchala s kávou, kterou si někdo přinesl v kelímku z bistra naproti. Seděla jsem v křesle, plášť stažený kolem krku, a sledovala v zrcadle, jak mi z hlavy mizí poslední zbytky unaveného týdne. Vlasy lehčí, hlava klidnější. Přesně ten pocit, kvůli kterému se sem člověk vrací.
Nůžky cvakaly s jistotou někoho, kdo tohle dělá už roky, a řeč se přelévala od počasí k dětem, od dětí k dovoleným. Čekající ženy na gauči listovaly časopisy, jedna si nenápadně kontrolovala odrosty v odrazu výlohy, druhá se smála něčemu v telefonu. Všechno běželo hladce, přesně podle očekávání.
Pohled na hotový účes přinesl spokojené přikývnutí. Vlasy seděly, barva byla přesně mezi „přirozená“ a „něco se změnilo“. Kadeřnice sundala plášť a já automaticky sáhla po kabelce. Ten pohyb jsem udělala tisíckrát. Tentokrát ale následoval zvláštní, prázdný pocit.
V peněžence zely bankovky v menšině. Mince cinkly, jako by se mi vysmívaly. Rychlý přepočet, druhý pro jistotu. Chybělo sto padesát korun. Ne milion, ale přesně tolik, aby se to nedalo ignorovat a zároveň to bylo dost na pořádný trapas.
Tváře mi začalo stoupat horko a úsměv zamrzl někde mezi rozpaky a panikou. Omluva se drala ven dřív, než jsem ji stihla uhladit. Slova o tom, že jsem si myslela, že mám víc, zněla dutě už ve chvíli, kdy opustila pusu.
Ticho v salonu bylo krátké, ale slyšitelné. Jedna z čekajících zvedla oči od časopisu, jiná se přestala smát do telefonu. Všechno se zpomalilo, jako když se na křižovatce rozsvítí oranžová. Čekala jsem nepříjemnost, napomenutí, možná povzdech.
Místo toho se kadeřnice opřela o pult, založila ruce a s naprosto vážnou tváří si mě prohlédla. „Dobře,“ řekla pomalu, „tak to vyřešíme jinak.“ V hlavě mi naskočily scénáře od běhu k bankomatu až po telefonát manželovi.
Prst se zvedl do vzduchu jako u učitelky ve třídě. „Máte ráda výzvy?“ zeptala se a koutky jí cukly. Než jsem stihla odpovědět, otočila se k čekajícím. „Dámy, dneska máme bonusový program.“
Smích přišel nejdřív opatrně, pak naplno. Jedna žena si zakryla pusu rukou, druhá se předklonila, jako by nechtěla propásnout ani slovo. Mně se sevřel žaludek, ale zároveň jsem cítila, že se děje něco neškodného.
„Sto padesát korun odpustím,“ pokračovala kadeřnice, „pokud nám tady slečna řekne historku, za kterou by se normálně trochu styděla.“ Ukázala na mě, jako by mě právě vybrala do talentové soutěže.
Srdce mi bušilo až v uších. Protesty se rozpustily dřív, než se stihly zformovat. Všichni čekali. Úsměvy byly zvědavé, ne zlé. A tak jsem začala.
Slova se rozjela sama. O tom, jak jsem si jednou spletla dveře a vešla k cizím lidem do bytu. O tom, jak jsem se tvářila, že je všechno v pořádku, zatímco oni na mě koukali s hrnky kávy v ruce. Detaily se vracely překvapivě živě a s každou větou rostl smích kolem mě.
Salon se proměnil v improvizované divadlo. Fén ležel zapomenutý, časopisy sklouzly na zem. Jedna z žen si utírala slzy smíchu, jiná přidala vlastní poznámku, která historku ještě vyšperkovala. Trapnost se rozpustila v lehkosti.
Potlesk přišel nečekaně, ale zaslouženě. Kadeřnice se uklonila směrem ke mně, jako by právě skončilo představení. „Vidíte,“ řekla spokojeně, „umění má různé podoby.“
Peníze se najednou zdály nepodstatné. Nabídka doběhnout k bankomatu zazněla už jen formálně a byla odmítnuta mávnutím ruky. „Příště,“ dodala kadeřnice, „si to vyrovnáme. Nebo přinesete pokračování.“
Odcházela jsem s lehčí hlavou a mnohem lehčím srdcem. Účes vydržel týdny, ale ten pocit ještě déle. Vědomí, že i malý trapas se může změnit v něco, co spojí cizí lidi v jeden hlasitý smích.
Dveře salonu se za mnou zavřely a zvonek nad nimi zazvonil. Tentokrát to znělo jako tečka za příběhem, který se vypráví dál.
