Článek
Byla jsem nadšená. Letenky do Istanbulu jsem koupila spontánně, bez dlouhého plánování. Všichni kolem mě vyprávěli o městě, které je branou mezi Východem a Západem, o kořeněné vůni tržišť a o večerech, kdy se nad střechami rozléhá zpěv muezzinů. Představovala jsem si barevné uličky, dobré jídlo a přátelské lidi.
Přiletěla jsem v sobotu ráno, s batohem a srdcem plným očekávání. Už na letišti jsem se cítila trochu ztracená – ruch, hluk, všichni mluvili rychle a gestikulovali. Ale řekla jsem si, že to je jen první dojem. Nasedla jsem do autobusu směr centrum a těšila se, až uvidím to, o čem jsem tolik slyšela.
První kroky vedly na Velký bazar. Bylo to jako vstoupit do jiného světa. Úzké chodby, stovky stánků, koberce, šperky, vůně koření. Bylo to fascinující – a zároveň ohromující. Sotva jsem zastavila u jednoho stánku, prodavač už mi cpal šátek do ruky. „Special price for you, lady, very cheap, only today!“ Usmála jsem se a odmítla, ale on neustupoval. Šel za mnou několik metrů, zvyšoval hlas, až jsem raději rychle zmizela mezi dalšími lidmi.
„To je jen jejich způsob,“ uklidňovala jsem se. Jenže podobné situace se opakovaly. Každý krok znamenal novou nabídku, natažené ruce, někdy až doteky, které mi byly nepříjemné. Po půlhodině jsem byla tak vyčerpaná, že jsem chtěla jen pryč.
Rozhodla jsem se zajít k Modré mešitě. Cestou jsem se zastavila, abych si koupila vodu. Muž u stánku se na mě usmál, a když jsem zaplatila, začal se vyptávat: odkud jsem, jestli jsem v Istanbulu sama a kam jdu dál. Nechtěla jsem být hrubá, tak jsem odpověděla krátce. Jenže on se nabídl, že mě „doprovodí, aby mi nikdo neublížil“. Snažila jsem se odmítnout, ale šel vedle mě dál, až jsem zrychlila krok a zmizela v davu. Srdce mi bušilo.
Najednou mi došlo, že tady nejsem jen turistka s batohem. Že jsem sama žena v cizím městě, kde neumím jazyk a kde neznám pravidla. Pocit svobody, se kterým jsem přijela, se změnil ve strach.
Když jsem dorazila k mešitě, chtěla jsem si na chvíli odpočinout. Sedla jsem si na lavičku a sledovala turisty kolem. Jenže i tam ke mně přisedl neznámý muž a začal konverzaci. Byla jsem zdvořilá, ale krátká. On to nevzdal. „Pojď, ukážu ti nejlepší čajovnu,“ naléhal. V hlavě mi blikala kontrolka – ne, tohle nechci. Zvedla jsem se a odešla. On mě chvíli následoval, než to vzdal.
Začala jsem si připadat jako v pasti. Každý úsměv byl pozvánkou, každý pohled signálem. Přitom já chtěla jen chodit a poznávat.
Večer jsem si sedla v hotelovém pokoji a poprvé na cestách měla chuť plakat. Nebyla to únava, ale pocit zklamání. Istanbul měl být městem pohádek, ale pro mě se stal místem, kde jsem se necítila bezpečně. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu já – že jsem přijela sama, že jsem neměla plán, že jsem se nechala unést představou.
Druhý den jsem se ještě prošla po nábřeží Bosporu. Bylo to krásné, lodě, rackové, slunce. Ale i tam jsem cítila, že se nedokážu uvolnit. Každý pohled za zády, každé oslovení mě jen utvrzovalo v tom, že tady nejsem doma.
Domů jsem se vracela s pocitem, že město, které jsem chtěla poznat, mi zavřelo dveře. Možná je Istanbul pro spoustu lidí kouzelný. Možná jsem měla smůlu, nebo jsem prostě nebyla připravená. Ale pro mě se stal symbolem varování – že ne každá cesta je správná a ne všechna dobrodružství mají šťastný konec.
Dnes, když slyším, jak někdo vypráví o Istanbulu, mlčím. Vím, že moje zkušenost není jediná možná. Ale pro mě to byla lekce. Někdy totiž nestačí odvaha vyrazit – někdy potřebujete i vědět, kam opravdu patříte.
