Článek
Na dopravní kancelář jsem dorazila těsně po otevření. Bylo brzy, tak brzy, že i mě napadlo, že bych v té hodině nejraději seděla doma s kávou, a ne řešila kredity na kartě. Jenže když MHD přestane jezdit jen vám, narazíte na skutečnost velmi rychle.
Fronta nebyla dlouhá. Tři lidé. Všichni potichu, lehce rozespalí, každý ve svém vlastním světě. Za okénkem seděla žena kolem šedesátky, vlasy pevně stažené dozadu, brýle na šňůrce kolem krku a výraz, který přesně odpovídal dni, kdy by se člověk nejraději schoval do peřin a vylezl až za týden.
První zákazník něco řešil s lístkem na metro. Paní u okénka vzdychala, klepala prsty do stolu a každou jeho otázku doprovodila tak mrazivým pohledem, že jsem měla chuť mu pošeptat, ať uteče. Druhý člověk měl problém s čipovou kartou a paní už vypadala, že by byla schopná vyhlásit zákaz cestování pro celé město, jen aby měla ticho. Třetí si kupoval dlouhodobý kupón a paní mu velmi hlasitě vysvětlovala, že „tohle je napsané přímo tam“ a ukázala někam na druhý konec místnosti, kde byla malá tabule popsaná písmeny velkými asi jako mravenčí podpis.
A pak jsem přišla já.
„Dobrý den,“ usmála jsem se. „Potřebovala bych dobít kartu.“
Paní ani nezvedla oči. „Co na ní máte?“
„Tady,“ podala jsem jí kartu škvírou.
Vzala si ji takovým pohybem, že jsem si nebyla jistá, jestli mi ji za vteřinu nehodí zpátky do obličeje.
„Kolik chcete dobít,“ pronesla tónem, jako by se mě ptala, kolik hodin svého života chci zahodit.
„Tři sta,“ řekla jsem s neutuchajícím úsměvem, který se ale začal trochu lámat.
V tu chvíli se na mě konečně podívala. A ten pohled byl přesně takový, který ve vás probudí otázku, jestli jste náhodou právě nepožádali o něco nelegálního.
„Tři sta?“ zopakovala ostře. „Tři sta vám vydrží tak na týden. To je vám málo?“
Byla jsem naprosto zaskočená.
„Ne… jen… potřebuji to zatím takhle.“
„Takhle,“ zavrtěla hlavou a začala vyťukávat částku tak prudce, že jsem měla pocit, že pokladna každou chvíli uteče z okýnka. „No dobře, vy si to zaplaťte po částech. Aspoň tady máme pořád práci.“
Byla to věta pronikavá jak ledová sprcha. A nebyla jediná.
Když mi podávala kartu zpátky, dodala ještě:
„Lidi dneska neumí plánovat. Všechno na poslední chvíli, všechno po troškách… Pak se diví, že nestíhají.“
Stála jsem tam a v hlavě mi problesklo asi deset možných odpovědí od ironických po defenzivní. Měla jsem chuť říct jí, že neutralita je součástí její práce. Nebo že zrovna já plánuji až příliš. Nebo že člověk nikdy neví, co kdo řeší a proč má v peněžence právě jen tři sta, ne víc.
Ale neřekla jsem nic. Jen jsem si vzala kartu, poděkovala a byla připravená odejít s pocitem, že mě někdo před osmou ranní dokonale srazil.
A pak udělala něco, co mě překvapilo.
Když jsem se už otáčela k odchodu, paní se na moment zarazila, jako by ji něco píchlo v svědomí.
„Slečno,“ zavolala. Otočila jsem se.
Překvapilo mě, že její výraz byl najednou jiný. Unavený, ale ne ostrý. Spíš… lidský.
„Promiňte,“ řekla tichým hlasem, skoro neslyšně. „Nemám dneska dobrý den. Vlastně… nemám dobrý týden.“
Mlčela jsem, protože jsem najednou nevěděla, co říct.
Pokračovala sama:
„Víte, když sedíte tady osm hodin, slyšíte všechno možné. Hádek víc než doma, stížností víc než v televizi. Všichni spěchají, všichni se mračí… A já… někdy to prostě pustím ven. I tam, kde bych neměla.“
A na tváři se jí na okamžik mihlo něco, co připomínalo úsměv.
„Vy jste nebyla špatná. Jen… já dneska nejsem úplně použitelná.“
A v tom okamžiku se ve mně něco uvolnilo. Najednou jsem už necítila tu počáteční ranou bolest ega, ani dotčenost. Viděla jsem jen ženu, která sedí v malé kanceláři, denně poslouchá cizí problémy, má své vlastní a prostě se jí to dneska všechno sešlo.
„To je v pořádku,“ řekla jsem upřímně. „Každý máme dny, kdy jsme… no, trochu míň milí, než bychom chtěli být.“
Paní kývla a vrátila se ke svému monitoru, tentokrát klidnější. A já odešla s kartou v kapse a zvláštním pocitem v sobě, ne naštváním, ale pochopením.
A hlavně s jedním uvědoměním.
Často si bereme nepříjemnost lidí osobně. Myslíme si, že útočí na nás, na náš život, na naši hodnotu. Ale někdy je to jen jejich vlastní únava, frustrace nebo bolest, která si našla špatný okamžik, aby vyplula ven.
A někdy stačí málo, aby se celé ráno změnilo.
Třeba jen to, že se na vás ta nepříjemná paní nakonec podívá a řekne: „Promiňte.“
