Článek
Dávání dárků má být tichou řečí lásky. Alespoň já to tak vnímám. Když vybírám něco pro někoho blízkého, snažím se do toho vložit kousek sebe, pochopení pro jeho vkus, pro to, co by mu mohlo udělat radost. A když pak vidím ten rozzářený úsměv, vím, že se to povedlo. Ten pocit je k nezaplacení.
Pro Janu, mou kamarádku, jsem před rokem vybírala šálu. Pamatuji si ten chladný podzimní den, kdy jsem ji zahlédla v malém krámku s ručně pletenými věcmi. Byla z heboučké merino vlny, v sytě petrolejové barvě, přesně takové, jakou Jana milovala. Představila jsem si, jak se do ní zachumlá, až udeří první mrazy, a ten pocit tepla jí snad připomene i naše přátelství.
S radostí jsem si ji koupila a s láskou zabalila jako dárek k jejím narozeninám. Jana z ní byla nadšená. Hned si ji omotala kolem krku a děkovala mi s takovou upřímností, že jsem měla hřejivý pocit u srdce. Viděla jsem ji v té šále několikrát, když jsme se potkaly, a vždycky jsem si říkala, jak jí sluší a jak dobře jsem se trefila. Tenhle dárek pro mě znamenal víc než jen kus vlněné látky. Byl symbolem našeho přátelství.
A pak přišla ta nečekaná scéna, která mi sevřela žaludek. Před pár dny jsem se toulala po bleším trhu. Mám ráda tu atmosféru starých věcí s příběhem, ten pocit, že můžete objevit zapomenutý poklad. A mezi hromadou oblečení na jednom rozkládacím stole jsem ji uviděla. Tu šálu. Mojí petrolejovou merino šálu. Ležela tam složená do úhledného obdélníku, s obyčejnou papírovou cenovkou připevněnou špendlíkem. Za stolem seděla Jana a s úsměvem na tváři si povídala s nějakou paní, která si tu šálu právě prohlížela. V tu chvíli se ve mně něco zvláštně zlomilo. Nebyla to okamžitá zlost, spíš taková studená vlna překvapení a zklamání. Proč? Proč prodává dárek, který jsem jí dala s takovou radostí? Copak pro ni nic neznamenal? Nebo naše přátelství už vybledlo jako stará fotografie? Snažila jsem se najít nějaké racionální vysvětlení. Možná se jí už nehodila k novému kabátu. Možná potřebovala peníze, i když Jana nikdy neměla nouzi. Ale žádné vysvětlení nedokázalo úplně zahnat ten hořký pocit. Ten dar byl pro mě víc než jen věc. Byl to kousek mého citu. A vidět ho takhle, vystavený na prodej, mi připadalo jako malé znevážení toho všeho.
Stála jsem chvíli opodál, schovaná za stánkem s vyšívanými ubrusy, a pozorovala ji. Viděla jsem ten její lehký úsměv, tu snahu prodat něco, co jsem jí kdysi darovala. A v tu chvíli mi došlo, že možná pro ni ta šála nikdy neměla takovou hodnotu jako pro mě. Možná to pro ni byl jen hezký doplněk, který se po roce okoukal. Přesto mě píchlo u srdce. Tenhle malý bazarový výjev ve mně probudil spoustu otázek o našem přátelství. Co pro ni vlastně znamenám já? Jsem pro ni taky jen něco, čeho se dá po čase zbavit, když už to neslouží svému účelu? Možná to bylo jen nedorozumění, nějaká shoda okolností, o které nevím. Ale ta pachuť z bazaru, ten zvláštní pocit zrady z darované věci, ve mně zůstal. A pohled na tu petrolejovou šálu na tom zaprášeném stole bude už navždy spojen s tímhle nečekaným zklamáním.
Přemýšlela jsem, jestli se jí na to zeptat. Ale co bych tím získala? Možná nějakou strohou omluvu nebo vysvětlení, které by stejně nezahnalo ten hořký pocit. Možná bych jen zbytečně vyvolala napětí mezi námi. Asi bude lepší to nechat být. Nechat tu šálu jejímu novému majiteli a pokusit se na to zapomenout. Ale ten obraz petrolejové vlny na tom bazarovém stole ve mně bude ještě dlouho rezonovat. Jako tichá připomínka toho, že ne všechny dary jsou přijímány se stejnou láskou, s jakou jsou dávány. A že někdy i obyčejná šála může vyprávět nečekaně hořký příběh o přátelství a pomíjivosti věcí.
