Článek
Vždycky jsem milovala moře. Jeho nekonečnost, ten pocit svobody, který dává. Proto jsme každoročně jezdili na dovolenou někam k vodě. Tentokrát padla volba na jih Itálie, oblast s divokými plážemi a starobylými rybářskými vesničkami. Bylo to jiné než Toskánsko, víc syrové, méně uhlazené, ale o to autentičtější. Cítila jsem se tam skvěle, Martin taky. Alespoň jsem si to myslela.
Můj manžel Martin je duší umělec, snílek s hlavou v oblacích. Já jsem vždycky byla ta, co se držela při zemi, ta, co zařizovala praktické věci, ta, co plánovala. Doplňovali jsme se, říkávali jsme si. Dvacet let to fungovalo. On přinášel nápady a já je pomáhala realizovat, nebo ho aspoň jemně brzdila, když se rozletěl příliš. Nikdy jsem si nemyslela, že by se jeden z jeho snů mohl stát takovou noční můrou.
Martin se hned první den zamiloval do místního plážového baru. Byl malý, dřevěný, s rozviklanými stoly a židlemi přímo na písku. Ale měl atmosféru. Vlastnil ho starý, vrásčitý Ital s šedivými vlasy, který se usmíval od ucha k uchu a vyprávěl historky o rybách a bouřkách. Martin s ním trávil hodiny. Já jsem si myslela, že prostě jen relaxuje, nabírá inspiraci. Jak jsem se mýlila.
Během večeře v naší oblíbené rybí restauraci, s čerstvými mořskými plody a lahví místního bílého vína, jsem si všimla, že je Martin neklidný. Poprvé za celou dobu, co jsme tam byli. Hrál si s ubrouskem, díval se mi do očí, pak uhýbal pohledem.
„Marie, musím ti něco říct,“ začal, a já už věděla. To je ten tón. Tón, který znamená, že se něco velkého děje. Mé srdce se stáhlo.
„Já už se nechci vrátit domů. Koupil jsem ten bar na pláži. Budu tam žít a pracovat.“
Sklenice s vínem se mi málem vysmekla z ruky. Koupil bar? Bez mého vědomí? Bez diskuse? A zůstat? Že prý už se nechce vrátit domů. A co já? Co náš život? Naše sny?
„Cože? Co to povídáš? Jak koupil? Vždyť my…“ snažila jsem se něco říct, ale slova se mi zadrhla v krku. Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy.
„Já vím, je to šok,“ řekl Martin, ale jeho hlas zněl, jako by se snažil přesvědčit spíš sám sebe. „Ale to je to, co jsem vždycky chtěl. Žít svobodně. Mít svůj vlastní podnik. Cítit mořský vzduch každý den.“
A já? Co naše společné plány? Naše společné úspory? Naše společná budoucnost? V tu chvíli mi došlo, že v té jeho „svobodě“ a „vlastním podniku“ pro mě už není místo. On se sice cítí osvobozený, ale já se cítím jako vězeň lži, kterou žil.
„A co já?“ zeptala jsem se s hlasem, který se třásl. „Co náš život? Náš byt? Naši přátelé?“
Díval se na mě s takovým zvláštním výrazem. Jako by se snažil najít správná slova, ale žádná neexistovala. „Marie, já už takhle dál nemůžu. Necítím se v Praze šťastný. Tohle je moje šance. Moje jediná šance.“
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to není o mně. Je to o něm a jeho volbě. O volbě, kterou udělal bez ohledu na mě. Věděla jsem, že je konec. Nejen dovolené, ale i našeho vztahu. Zrada bolela jako ostrý nůž. Zradil nejen mě, ale i naši společnou minulost, přítomnost a budoucnost.
Zbytek večeře, a vlastně i celé dovolené, byl mlčenlivý horor. Martin se snažil být „normální“, ale mezi námi viselo něco těžkého, něco, co se nedalo popřít. Návrat domů byl pro mě úlevou, i když jsem věděla, že se vracím do prázdného bytu a do neznámé budoucnosti. Martin zůstal. A já jsem zůstala v Praze, s rozbitým srdcem a prázdnými úspory.
Následující měsíce byly peklo. Rozvod. Vyrovnání. Vysvětlování přátelům, proč Martin „odjel za prací“. Snažila jsem se pochopit, jak mohl člověk, kterého jsem milovala dvacet let, udělat něco takového. Jak mohl být tak sobecký, tak bezohledný. Odpovědi jsem nedostala. A možná jsem je ani nechtěla slyšet.
Čas léčí, říká se. A je to pravda. Pomalu, krůček po krůčku, jsem se začala stavět na nohy. Začala jsem chodit na terapii, našla si nové koníčky. Dokonce jsem si změnila práci, abych měla méně starostí a více času pro sebe. Život šel dál, i bez Martina. Zjistila jsem, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela. Že dokážu žít i bez něj.
Itálie je pro mě teď místem hořkosladkých vzpomínek. Vím, že se tam jednou vrátím. Ale tentokrát to bude jinak. Vrátím se tam jako žena, která našla sama sebe, ne jako ta, co ztratila všechno. A možná si dám skleničku prosecca v tom Martinově baru. Ale jen proto, abych viděla, co si vybral. A abych si připomněla, že i z největší zrady může vzejít nový začátek. A že moře, to moře nekonečnosti a svobody, čeká vždycky, ať už jste s někým, nebo sami. A já se už nebojím být sama.
