Článek
Vyrazila jsem s kamarádem do Itálie s představou dokonalé dovolené. Slunce, moře, romantické večery… všechno perfektní.
Jenže už na letišti jsme dostali první lekci reality – let byl zpožděný o tři hodiny. Seděli jsme v čekárně a sledovali, jak se časy odletu neustále mění, a každý nový výsledek byl horší než předchozí. Marek nervózně přežvykoval sušenky, já jsem jen doufala, že všechno nakonec dobře dopadne.
Když jsme konečně vzlétli, čekal nás „bonus“ – dva pasažéři před námi rozhodli, že celý let prožijí tím, že budou hlasitě telefonovat . Snažila jsem se neusmát, ale spíš jsem si držela hlavu v rukou.
Po přistání jsme měli taxi, které nás mělo dovézt do hotelu. Jenže GPS i místní provoz se rozhodly nás popíchnout – místo rychlého přesunu jsme ztratili dvě hodiny. Když jsme dorazili k recepci, recepční se na nás podívala, jako bychom se objevili z ničeho nic: „Vaše rezervace… no, máme pro vás pokoj s výhledem… na garáž.“
Vstoupili jsme do pokoje a nemohli jsme si pomoct – smáli jsme se a zároveň klesali do stoličky zoufalství. Malý špinavý pokoj, okno s výhledem na betonovou zeď a koupelna, která by stačila možná pro kočku. „Aspoň jsme spolu,“ zamumlal Marek a já jen pokrčila rameny.
Druhý den začalo pršet. A ne jen tak obyčejně – skutečný liják. Plážové plány jsme hned odpískali, procházky městem byly směsicí hledání restaurací, slepých uliček a rozházených deštníků. Každý krok se stal malou expedicí.
Pak jsme vyrazili na lodní výlet – no, aspoň jsme si to mysleli. Déšť se proměnil v příval vody, vítr lámal deštníky a každá vlna nás málem převrátila do moře. Smáli jsme se, křičeli a drželi se lana, zatímco kapitán kolem nás křičel něco v italštině.
Večeře? Také zážitek. Objednali jsme tradiční těstoviny, ale přišlo nám studené jídlo s přesolenou omáčkou. Číšník se tvářil, že je všechno v pořádku. Zhluboka jsme dýchali, pili víno a přemýšleli, jestli se máme smát, nebo brečet.
Každý den přinášel novou katastrofu: špatně rezervované výlety, kapající deštník na hlavu. Jednou jsem dokonce omylem spustila alarm v hotelu, protože jsem si myslela, že je to světlo. A přesto, každý den jsme se smáli víc než kdy předtím.
Poslední večer jsme seděli na balkónu našeho „panoramatického“ pokoje s výhledem na betonovou zeď. Marek povzdechl: „Víš co, tohle byla nejhorší dovolená “
Smála jsem se a položila mu ruku na rameno. „Možná, ale taky nejlepší,“ řekla jsem. „Kdyby všechno vyšlo podle plánu, neměli bychom o čem vyprávět. Teď máme příběhy, smích a vzpomínky, které nám nikdo nevezme.“
Odjížděli jsme s kufry plnými špinavého prádla, ale s hlavou plnou historek a srdcem, které se smálo ještě dlouho potom. Každý zmeškaný let, špatný hotel a liják se proměnil v komickou příhodu, která nás spojila a připomněla nám, že někdy to, co nejvíc pokazí plány, je zároveň to, co zůstane nejdéle v paměti.
