Článek
Ten den jsem se vzbudila s pocitem, že bude klidný. Slunce svítilo, děti po dlouhé době prospaly celou noc, a my jsme se s manželem Petrem rozhodli, že dopoledne zajedeme na velký nákup do nedalekého nákupního centra. Všechno šlo podle plánu. Až do chvíle, kdy se z klidného dopoledne stala akční scéna hodná hollywoodského trháku.
Vešli jsme do obchodu, vybavení obřím nákupním vozíkem a mentální přípravou na davy lidí. Sedmiletá Anička poslušně kráčela vedle mě a tříletý Filípek seděl ve vozíku, s očima na vrh hlavy a rukama připravenýma na jakoukoli příležitost k sabotáži. První oddělení, ovoce a zelenina, proběhlo bez incidentů. Dokonce i u pečiva jsme přežili bez ztrát. Filípek sice párkrát sáhl po housce, ale včas jsem ho zadržela. Pocit uspokojení sílil.
Pak jsme dorazili k uzeninám. Petr vybíral šunku, já jsem se snažila odolat volání salámů v akci. Otočila jsem se na Filípka ve vozíku. A tam nebyl.
Moje srdce se stáhlo. Nejprve jsem si myslela, že vypadl, nebo že se jenom schoval. Ale vozík byl prázdný. Prázdný! Panika se začala pomalu, ale jistě vkrádat do mé mysli.
„Petře!“ zaječela jsem, až se kolem nás otočilo pár lidí. „Filípek! On tady není!“
Petr zbledl. Okamžitě odhodil šunku a začal se rozhlížet. „Filípku! Filipe!“ volal zoufale. Anička se chytila mé ruky a její oči se naplnily slzami. „Maminko, kde je Honzík?“ (Anička má zvláštní zvyk říkat bratrovi občas „Honzík“.)
Začali jsme Filípka horečně hledat. Mezi regály s jogurty, u chleba, u mléka. Nic. Nikde. Moje mysl začala kreslit ty nejhorší scénáře. Únos? Ztracení se? A co když ho někdo přejel vozíkem? Moje úzkost rostla každou vteřinou.
Petr mezitím běžel k informacím. „Prosím vás, ztratil se mi syn! Tříletý! Má modré tričko s bagrem!“
Hlášení v obchodě bylo okamžité. „Pozor, pozornost, vážení zákazníci. Hledáme malého chlapce, Filipa, ve věku tří let, oblečeného v modrém tričku s bagrem. Pokud jste ho viděli, obraťte se prosím na nejbližšího pracovníka.“
Celý obchod ztichl. Lidé přestali nakupovat a začali se rozhlížet. Cítila jsem na sobě všechny ty soucitné i zvědavé pohledy. Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života. V té chvíli jsem si přála, abychom raději zůstali doma a jedli suchý chleba s vodou.
Po několika minutách, které mi připadaly jako věčnost, k nám přiběhla jedna z prodavaček. „Myslím, že jsem ho viděla! Běžel směrem k oddělení hraček!“
Oddělení hraček. A samozřejmě. Filípek a hračky, to je jako magnet na železo. Konec konců, co jiného by mohl tříletý kluk dělat, když se mu naskytne nečekaná svoboda v supermarketu? Jistě, že půjde tam, kde se nachází ráj.
Rozběhli jsme se tam. Petr v čele, já hned za ním, s Aničkou za ruku. Proběhli jsme oddělením oblečení, pak domácími potřebami. A pak jsme se dostali k hračkám. A tam se nám naskytl pohled, který by dokázal rozesmát i plakat zároveň.
Filípek stál uprostřed oddělení, obklopený hračkami. Ale nebylo to jen tak. On je zřejmě důkladně „testoval“. Police s autíčky? Převrácené, autíčka rozházená po zemi, některá dokonce v košíku. Sekce s plyšáky? Několik medvídků leželo na zemi, jeden si dokonce „odpočíval“ v krabici od vláčků. Oddělení s figurkami superhrdinů? Všichni superhrdinové se zúčastnili jakési hromadné bitvy a leželi na zemi v bizarních pozicích.
Filípek stál uprostřed toho všeho, s vítězoslavným úsměvem. V jedné ruce držel obřího plyšového dinosaura, ve druhé plastovou pistoli, se kterou mířil na paní, která se snažila dát dohromady rozházené stavebnice.
„Mami! Tati! Já si hraju!“ zvolal radostně, když nás uviděl. Jako by udělal to nejnormálnější na světě. Že předtím způsobil paniku celého supermarketu, ho zjevně vůbec netrápilo.
Petr si povzdechl, ale bylo vidět, že se mu ulevilo. A já? Já jsem se chtěla zasmát a zároveň ho obejmout a už nikdy ho nepustit. Místo toho jsem se snažila tvářit přísně.
„Filípku! Co tady děláš? Vždyť jsme tě hledali!“
On se jenom usmál. „No, já jsem šel hledat bagr. Tady ho mají.“ A ukázal na hromadu stavebnic, které už ležely na zemi.
Zatímco Petr se snažil Filípka uklidnit a vysvětlit mu, co se stalo, já jsem začala s paní prodavačkou dávat dohromady ten chaos, který Filípek v oddělení hraček způsobil. Bylo to, jako by tudy prošla menší tornádo. Krabice roztrhané, obaly rozházené, hračky vytažené z obalů. Cítila jsem se trapně, ale zároveň jsem v sobě potlačovala smích. Co na to asi řekne Petrův šéf, až mu to Petr bude vyprávět?
Paní prodavačka byla naštěstí chápavá. Viděla, jak moc nám spadl kámen ze srdce, že jsme Filípka našli. Společně jsme dali dohromady, co se dalo, a já jsem se jí desetkrát omluvila. Koupili jsme Filípkovi jedno malé autíčko, i když to nebylo to, co si původně vybral. Cítila jsem, že si ho prostě zaslouží, i když to byl pro nás trest.
Zbytek nákupu už probíhal pod přísným dohledem. Filípek byl usazen v košíku a držel se ho jako klíště. Cítila jsem na sobě občasné pobavené pohledy ostatních nakupujících, kteří si asi pamatovali to hlášení.
Doma jsme si s Petrem sedli ke kávě. Anička si hrála v pokoji a Filípek si spokojeně jezdil s novým autíčkem.
„Tak to máme za sebou,“ povzdechl si Petr. „Už jsem si myslel, že budeme muset volat policii.“
Zasmála jsem se. „Já taky. Ale musím říct, že Filípek má talent na vytváření nepořádku. Jednoho dne z něj bude designér nebo umělec.“
„Nebo demolátor,“ dodal Petr s úsměvem.
Z téhle zkušenosti jsem si odnesla několik ponaučení. Zaprvé, nikdy nepodceňovat tiché dítě v obchodě. Zadruhé, oddělení hraček je magnet na malé ničitele. A zatřetí, když se vám ztratí dítě, většina lidí v supermarketu vám bude držet palce.
A přestože to byl jeden z nejstresovějších zážitků mého života, dnes na něj vzpomínáme s úsměvem. Je to naše rodinná historka o tom, jak Filípek „protestoval“ proti nudnému nakupování a rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. A jak z chaosu v oddělení hraček nakonec vzešlo nejen nalezené dítě, ale i spousta smíchu a vzpomínek. A to je, myslím, víc než jakákoli plná lednička. Jen příště už asi budu Filípka držet za ruku. Nebo mu dám do vozíku tablet.
